Sraz masochistů ve Vrchlabí aneb Krakonošova 100

A já u toho samozřejmě nesmím chybět.

Jako přespolní se do Vrchlabí, místa, kde celá ta sranda začíná, vydávám již ve čtvrtek odpoledne, abych měla dost času na postávání v kolonách před Prahou a popíjení kafíček na benzínkách.

Cesta však proběhne nad očekávání hladce, a tak se brzo chumlám do peřinky mého přechodného domova s vědomím, že následující večer v posteli usínat nebudu. Respektive nebudu usínat vůbec. Doufejme.

Skoro celý pátek mám volný, trávím ho tedy ve městě - v místních občerstvovnách do sebe vpravím matchu (ano, opravdu mi chutná a ne, nepiju ji jen kvůli tomu, že se aktuálně jedná asi o nejvíc IN drink na světě), dva kopečky zmrzliny a hodování završím rýží s tofu, abych měla během nadcházejícího výkonu co pálit. Pak zpátky do polohy vleže na šlofík, ale jen krátký, neboť hodina velkého trestu se přiblížila.

Balím běžeckou vestu a nezapomínám ani na občanku, kdyby vyvstala potřeba identifikovat moje ostatky, až někde spadnu a zvířata se na mně vyřádí. Poslední položkou na seznamu je plyšová Peppina, protože i ti největší drsňáci občas potřebují parťáka. Jako Batman Robina, Křemílek Vochomůrku a tak dále.

Před startem vyfasuji číslo a mapku a zdržím se na rozhovor se zakladatelem této 60 let staré tradice - milý pane horale, moc vám děkujeme, že jste nám, šílencům, vymyslel další způsob, jak si dobrovolně huntovat tělo.

A je to tu. 20:00. Opouštíme Vrchlabí a rozpochodujeme se k prvnímu vrcholu - rozhledně Žalý. Masa těl kolem mě vypadá v dobrém rozmaru, vyměňuje si historky a vtipkuje, ale nebojte, on vás ten smích přejde.

A taky že ano, už cestou z rozhledny se ozývá první zahřmění. V hlavě mi naskočí zážitek z rodinné dovolené v Tatrách, kdy naši výpravu málem smazal blesk z povrchu zemského a přemýšlím, jestli se mě příroda tentokrát rozhodla definitivně dodělat. Zřejmě ale zatím nenadešel můj čas, počasí se totiž zase rychle uklidňuje a dovolí mi pokochat se západem slunce.

Ale ne na dlouho. Od Rovinky přes Horní Mísečky až na Špindl střídavě prší. Cestou kolem Bílého Labe déšť vystřídají blesky, které září vysoko nad Sněžkou, což je vážně príma (ironie) - přesně tam máme namířeno. Aby toho nebylo málo, z ničeho nic (jako blesk z čistého nebe, haha) nás oslní pronikavé bílé světlo a někdo za mnou vykřikne: „Ty vole, já myslel, že nás někdo fotí.“ Přesně tak, tak se hezky usmívejte, ať vám to na posledním snímku před smrtí sluší.

Další kilometry jde celý dlouhý had pochodujících mlčky, jen tempo se značně zvýší, asi už se všichni těší na tu Sněžku nebo co.

I já zrychluji a nechávám ten největší dav za sebou, majíce na paměti doporučení nezdržovat se při bouřce ve skupině; pravděpodobnost, že do vás uhodí blesk se tím prý markantně snižuje. Říkám pořád, že přílišná socializace škodí.

Konečně Luční bouda. Dorazím akorát včas, abych vyslechla dohady o počasí - jeden účastník přesvědčuje druhého, že zlověstně vypadající mračna se stáčí na opačnou stranu, ale jeho tón prozrazuje spíš milosrdnou lež… Nicméně já jsem odhodlaná tu stovku zvládnout za každou cenu, i kdyby mnou mělo projít milion voltů, takže sbohem a šáteček kluci, nevím jak vy, ale já musím splnit misi.

Hromy a blesky to naštěstí zabalí dřív než já a nechají mě se v klidu doplazit na Sněžku. Dechberoucí výhled se nekoná, dávno padla noc, ale nevadí, beztak tady nejsem pro zábavu (fakt ne?), nejdůležitější je najít kleštičky a cvaknout si samokontrolu. Hotovo, jedeme dál, směr Obří důl.

Při sestupu narážím (v některých případech téměř doslova) do několika lidí mířících vzhůru, zřejmě za východem slunce. Jakoby… hate to break it to you, ale pokud jste se těšili na romantický zážitek ve dvou, vybrali jste si pro jeho uskutečnění asi ten nejhorší den v roce. Příštích pár hodin tu bude provoz jako na Václaváku.

Na kontrole Bouda pod Sněžkou se najím, vyměním ponožky a pán vedle mě začne pro nově příchozí krájet jablko. Zvuk čepele narážející v pravidelných intervalech do kuchyňského prkénka se rozléhá a mě rozčilením cuká oko. Zcela racionálně vyhodnocuji, že viníkem není svačinář, ale moje postupující únava, a tak se raději zvedám a jdu dál.

Dál, tedy nahoru a dolů, do kopce a z kopce, přes hory a doly a tak dále. A v tom! Svítá. Cože? Jsem zmatena.

Hodinky mám vybité, celou noc jsem nespala, mobil jsem doteď nekontrolovala, takže moje orientace v čase vzala za své. Rozhodnu se rozeslat pár smsek s potvrzením, že jsem stále naživu, a při té příležitosti kouknu na telefon. 8:10. A přesně v tento okamžik na mě doléhá největší krize.

Chce se mi strašně moc spát, klíží se mi oči, zívám a následujících pět kilometrů mi mozek přehrává obrazy, jak uléhám do voňavé postele, do mechu, trávy nebo klidně i na haldu klacků pohozených u lesa, jen abych si na chvíli odpočinula. Ale nejde to. Sorry, můj drahý encefalone, relax si nemůžu dovolit. Zvolím strategii přejít do továrního nastavení - vypínám hlavu a soustředím se pouze na chůzi, levá pravá, seno sláma. Funguje to.

Jakmile krizi zažehnám, objevují se přede mnou Pomezní Boudy a s nimi i další přestávka, banánek, asi padesátá datlová tyčinka, litr vody… a takhle si tu žijem.

Na Rýchorách se zchladím limonádou a nechám se vyzpovídat od paní sedící u vedlejšího stolu, kterou zajímá, proč sem pořád chodí někdo s číslem na zádech. Když ji zasvětím do situace, nadšeně prohlásí, že příští rok půjde taky, i s manželem. Musíte být ale rychlá, madam, protože v naší společnosti je očividně přetlak bláznů, jejichž koníčkem je čistá sebetrýzeň, a tak se registrace vyprodávají rekordním tempem.

Blížím se k osmdesátému kilometru a brečím. Tohle je ta chvíle, kdy vím, že pochod dokončím.

Ještě mám ale kus cesty před sebou. Nyní konkrétně k Černé boudě, která se zdá být nekonečná. Po asfaltu, do kopce, sluníčko pálí a voda dochází. Jsem frustrovaná a nahlas nadávám. Uklidním se až na následující zastávce, kde do sebe natlačím vychlazený meloun, oříšky a čaj. Všechno dohromady mi dá energii vyjít vstříc zbytku kilometrů celé téhle bizarnosti.

Docházím jednoho z účastníků, který zrovna odpovídá projíždějícímu cyklistovi na dotaz „kdo jste a co tu děláte“, když se náhle pozornost otáčí ke mně: „Ty jdeš taky tu stovku?“ Zakývám na souhlas a bajker zaječí: „No tak ty seš úplně výborná.“ Ehm, díky pane a hlavně se nevysekejte, až budete sjíždět ten krpál před námi.

Po svých pěti vteřinách slávy nasadím tempo a za okamžik se ocitám na předposledním chceckpointu. Odmítám nabízenou přesnídávku, žaludek totiž začíná trochu stávkovat a já nechci zbytečně riskovat…

A hlavně, musím se vyškrábat do kopce na Hříběcí boudu. Dám ho, nicméně žádná hříbata nepotkám, jen rozzuřeného osla, který hýká na celé kolo. Zahýkala bych si s tebou, kamaráde, jenže mě bolí v krku, pálí mě oči a nohy mě sotva nesou.

Ale je mi to jedno. Čeká mě poslední kontrola! Ve Strážném, pocitově nejdelší a nejrozvláčnější obci široko daleko… Nevadí.

Zbývá 5 kilometrů do Vrchlabí.

Lehce kulhám a dávám pozor na každý krok. Vyvrknout si kotník těsně před cílovou rovinkou? Ne, díky. Navíc mám za týden dovolenou, kterou plánuji strávit válením se na pláži, ne v nemocnici.

Už jenom kilometr. Jeden jediný. Jedno procento. Tisíc metrů.

Rozběhnu se tak rychle, jak ještě dokážu. Únava, bolest, všechno ze mě padá. Půl kilometru, tři sta metrů, sto, padesát, tři, dva, jedna…

Jsem v cíli!

Dokázala jsem to. Žiju.

Časovka ukazuje 20 hodin 47 minut. Jsem v limitu. Bože, díky za ty dary.

Jdu si pro odměnu. Zaslouženou. Vydřenou. Medaile je obrovská, skleněná a naprosto nádherná. A pěkně těžká a na prd se fotí. Zlatá taky není, ale pro mě má nevyčíslitelnou hodnotu.

Svůj triumf oslavím ledovou kolčou a belhám se k autu. Moje prsty na nohou připomínají trs banánů, kyčle mi zestárly asi o 40 let a sedačku si musím přisunout co nejblíž k volantu, protože kolena po téhle náloži odmítají spolupracovat.

Na ubytku si dám sprchu a skáču do postele. Můj buddy - mamka - se zeptá, jestli chci uvařit jídlo (ano, je mi 37 let a jezdí se mnou maminka, nestydím se za to a až bude nemohoucí, postarám se o ni, ale teď jsem tady ta nemohoucí já), což jí potvrdím a za tři minuty jsem v limbu. Probouzím se až za hodinu, spořádám asi kilo těstovin a vracím se do říše snů. To je život.

V noci se extrémně potím, druhý den mě samozřejmě všechno bolí a při chůzi se kolíbám ze strany na stranu jako šimpanz z filmu Planeta opic. To mi však nezabrání, abych si před odjezdem dopřála velkou porci zmrzliny, protože jsem nejlepší a zasloužím si všechno na světě, alespoň dneska.

A dál? Prožiju týden, kdy se potácím na pomezí vlčího hladu a přejídání se. Týden, kdy každou volnou chvilku prospím a ve fitku mě nikdo neuvidí. Týden, kdy si budu těsně před usnutím přehrávat svoje krkonošské dobrodružství. Týden, kdy na sebe budu neskutečně hrdá.

A teď začnu vymýšlet další cvokatiny.