Slečno, vy jste blázen aneb Hororové příběhy ze Šumavy, 3. část

Pomyslným highlightem mého výletu měla být oblast Povydří a Turnerova chata, tedy místo, které jsem naposled navštívila před více než deseti lety, a tak jediné, co si z něj pamatuji, je vydra poskakující ve výběhu. Skeptik by mohl poznamenat, proč tahat vydru z přirozeného prostředí, když se její přirozené prostředí – řeka – nachází hned vedle. Co by kamenem dohodil. Doslova.

Na okamžik se odkloníme od hlavní dějové linky, abychom mohli skeptikovi poskytnout uspokojivé vysvětlení. Tak jdeme na to. Do výběhu na Turnerově chatě se dostanou pouze ta zvířátka, která z nějakého důvodu skončila v péči člověka a jejich návrat do volné přírody už není nadále možný, například kvůli zdravotním potížím (více specifikovat nebudu, vydry mají také právo na zachování lékařského tajemství a psát o nich můžu jen díky tomu, že GDPR se na ně zatím nevztahuje).

Zároveň ti, náš zvídavý a všemi milovaný skeptiku, prozradíme, že vydry jezdí na chatu pouze v létě (jako kdysi ty za babičkou na prázdniny). Jakmile se začne počasí kazit, šelmičky putují zpět do záchranné stanice v Kašperských Horách.

Opojena vzpomínkami přidávám do kroku. Pak se zastavím, abych se napila a s hrůznou zjišťuji, že žluté značení vedoucí k Turnerově chatě zmizelo. Dohnali mě snad duchové ze Ždánova? Pokud nechápete narážku, přečtěte si první část mého vyprávění. Pokud stále nechápete, přečtěte si ji ještě jednou a tentokrát pořádně.

V této chvíli se spouští můj první (ale rozhodně ne poslední) mental breakdown, protože co máš jako za problém, Klube českých turistů? To si myslíš, že každý, kdo vyrazí na Šumavu má v hlavě nějaký radar, který ho k té chatě odnaviguje?! Zkoukla jsem málo epizod Vydrýska, učitelka na základce nám o tom zapomněla říct nebo co je to tady za bordel?

Nádech, výdech.

Když jsem se uklidnila a moje analytické myšlení opět převzalo kontrolu nad situací, vydala jsem se po proudu potoka (Zhůřský potok pro úplnost) s úvahou, že ten přece musí končit někde v řece. A voilà, po deseti minutách nadávání, přeskakování bažinek a nakopávání klacků se dostávám na správnou cestu a cítím se jako ten největší zálesák na světě.

Podle mých odborných propočtů (=odhad z hlavy) mělo na Turnerově chatě zbývat už jen asi 20 kilometrů do cíle. Pohled na turistický rozcestník ale říkal něco jiného – pětadvacet, kámo. Prožívám další mental breakdown (sice ne první, ale tentokrát i poslední). Hned jak se dostanu do fáze smíření, přistoupí ke mně starší pár s dotazem, jestli něco hledám (ano, svůj smysl pro orientaci a zdravý rozum).

Dáme se do řeči, a když staříkům zmíním, že mám za sebou 35 kilometrů a dalších 25 mě čeká, a ano, opravdu to chci ujít dneska, ano, dá se to zvládnout, ne, nevím, proč to dělám, pán se na mě soucitně pousměje: „No slečno… vy jste tedy… dobrá.“ Z tónu hlasu a výrazu ve tváři však snadno rozpoznávám skutečné sdělení: „Slečno, vy jste blázen, neuvažovala jste spíš nad výletem do Dobřan?“ Paní mlčky přitakává a drží se manžela jako klíště. Určitě si myslí totéž a chce své drahé polovičce naznačit, aby mě raději neprovokoval, protože bláznům se nemá odporovat.

A tak se rozloučíme, děda s babi mi popřejí šťastnou cestu (asi do těch Dobřan) a já se vydávám vstříc dalším kilometrům. Kochám se krajinou, něco nafotím, ale jinak se moc nezdržuji, čas kvapí. Aby mi šlapání rychleji utíkalo, mozek mě začne šikanovat předkládáním zcela relevantních a logických myšlenek. Proč se aspoň jednou nemůžeš jen tak projít, vypít předražené kafíčko, koupit si magnetku s Vydrýskem a jet v klidu domů? Nebo si sednout na břeh řeky, zírat do slunce, poslouchat ptáky a užít si fajn den tak, jako každý normální člověk? Inu, šílenci zkrátka normální věci nedělají a Šumava je pro naše bizarní nápady jako stvořená. Na jedné straně krásná a přívětivá dáma, na straně druhé – drsná baba.

Ale to já jsem taky, takže se před devátou hodinou večerní, těsně se západem slunce, dostávám zpět do Sušice a o několik minut později se mi naskytne ten nejkrásnější pohled z celého dnešního putování – moje auto. Přes velkou únavu ještě odpinkávám pár lekcí v Duolingu, abych si nepokazila týdenní streak (a taky proto, že se té sovy trochu bojím) a hned poté vyjíždím směr Plzeňský kraj.

Doma na mě čeká capo di tutti capi neboli final boss všech výletů – zout si boty. Což jde dost těžko, jelikož mám chodidla otlačená z třináctihodinové chůze a prsty oteklé jako nakládačky. Protože jsem ale ostřílený chodec (kam se hrabe Aragorn), vím, čím tohle nadělení zachránit – horkou sprchou a mazáním s kostivalem. A pokud vám to přijde k smíchu, zkuste si nejdřív ujít 60 kilometrů za jeden den a pak se můžeme bavit.

Po zasloužené očistě zbývá už jen vygooglit zajímavosti o místech, která jsem dnes navštívila, abych mozek nakrmila poctivou dávkou modrého světla, jinak by mi hrozila biochemická rovnováha, a to jako správný moderní člověk žijící v kapitalismu nesmím dopustit. I tak rychle upadám do limbu a nechám si zdát noční můry okořeněné vůní Šumavy…

Tak dobrou noc.