Článek
Tento článek bych chtěla věnovat všem, kteří se po mém posledním pisatelském počinu cítili frustrovaně, neúplně a zrazeně. Doufám, že mi jednou odpustíte.
... a místo toho, abyste se dozvěděli, jestli hlavní hrdina přežije (přežije) a jestli se Lassie vrátí domů (vrátí), vyskakují na vás scénky se šťastnými lidmi, kteří právě objevili lepší prací prášek/ekologičtější plenky/účinnější projímadlo a tak dále. Zkrátka něco, co vyřeší všechny jejich (a tím pádem i vaše) problémy. Ať už je skutečně mají nebo ne.
A protože blok reklam zpravidla běží docela dlouhou dobu (tak dlouhou, že často už ani nevíte, na rozuzlení jakého filmu vlastně čekáte) je třeba si události „před“ trochu připomenout. My to dnes uděláme stejně.
Abyste však pochopili celou pointu a měli z příběhu stoprocentní prožitek, musíte si nejdřív přečíst první část. Jedině tak vám neunikne žádný důležitý detail. A já získám víc zobrazení, che.
Kde jsme skončili?
... Z údolíčka jsem se vydala dál, na Malý Kozí Hřbet. V tu dobu jsem měla v nohách už asi 30 kilometrů, a tak jsem dospěla k rozhodnutí odpočinout si uprostřed prosluněné louky v malém háječku, který se přede mnou rozprostřel jako ubrousek z pohádky Obušku, z pytle ven. Tak kouzelné to bylo. Měkoučká tráva, mladé rozkvetlé stromky z jejichž korun na mě dopadaly drobné lístečky, krásná vůně linoucí se z jarních květů, šum jemného větříku… Kdybych hrála Zaklínače, přesně tohle místo bych si vybrala pro meditaci a načerpání sil před dalším soubojem s lesní havětí.
To jsem ale ještě netušila, že se právě nacházím v oblasti, kde se odehrála jedna z nejhorších událostí v dějinách Šumavy…
A co bylo dál?
A že těch katastrof nebylo málo – vzpomeňme si na Ždánov, o kterém jsem psala minule. Oproti hrůze na Kozích Hřbetech ale pořád celkem slabý odvar. Což jsem však v době svého fyzického a spirituálního spočinutí na mýtince nevěděla. Kdyby ano, nejspíš by mě myšlenka na rozjímání se svačinkou rychle opustila.
Tragédie na Kozích Hřbetech se odehrála v polovině 19. století, kdy osadu zasypalo tolik sněhu, že místní prožili tři dlouhé měsíce zcela odříznuti od okolního světa. Doslova. Ne jako teď, kdy napadne 10 centimetrů, teplota klesne pár stupňů pod nulu a vy si tak musíte k ranní rutině přidat i škrábání čelního skla své Tesly, zatímco vám doma stydne sójové latté.
Ti ubožáci se nemohli dostat nikam a nikdo k nim. Strádali v mrazu a naprosté izolaci (a bůh vás chraň, jestli vás byť jen napadne přirovnání k situaci před pár lety, kdy jste museli trefit správný čas, aby vás pustili do Lídlu vyrabovat regály s moukou a toaletním papírem - tohle bylo mnohonásobně horší), zásoby se pomalu, ale jistě tenčily a každodenní život se smrsknul na nekonečné čekání na pomoc, která přišla až s jarní oblevou. I když, popravdě řečeno, v této fázi už nebylo skoro koho zachraňovat.
Cesta na Kozí Hřbety
O tom se přesvědčili i členové nevím přesně čeho, poněvadž některé zdroje uvádějí pátrací skupinu, v jiných se zase píše o zdravotní komisi, takže som z toho dajaký zmetený… Nicméně na funkci vyprávění to nemá vliv, tak neřeším. Vsadím se ale, že nikdo z účastníků si tuhle výpravu moc neužil.
Stav osady po zimním období předčil veškerá očekávání. A rozhodně ne v dobrém slova smyslu. Na příchozí totiž čekal obraz bezmezného utrpení - nepředstavitelně zubožení lidé, nemocní potácející se na hranici života a smrti a bohužel i ti, kteří se již záchrany nedočkali.
Aby těch hororů nebylo málo, mnohým obyvatelům nezbylo nic jiného, než sdílet domácnost s mrtvými příbuznými, protože zkrátka nebylo v jejich silách vynést těla svých blízkých alespoň před dům, natož je pohřbít.
Situaci popsal ve svém díle Črty ze Šumavy i Karel Klostermann: „Nebylo obydlí bez mrtvol. V některých staveních leželi tři i čtyři mrtví. Okna se tu podle zvyklostí nikdy neotevírala nebo ani otevřít nešla. Všechny světnice připomínaly eskymácké chatrče, plné nečistot a strašlivých výparů. Těch, kteří přežili, se zmocnila tupá beznaděj. Často si ani nedali práci, aby odklidili mrtvoly ze světnice. Ty se tam pak rozkládaly. Jiní se spokojili s tím, že své mrtvé vynesli do sněhu a nechali je tam ležet. Přeživší pak připomínali oživlé kostry.“
Co k tomu dodat. Vítejte na Šumavě, dámy a pánové!
Šílené, že? Nebojte, už brzy se začne blýskat na lepší časy. Ale o tom až příště.
