Článek
Jako mladá holka jsem se za svou vlast styděla. Byla jsem občankou Československé socialistické republiky, patřila jsem tudíž na tu špatnou stranu plotu (podle starého vtipu, jak tatínek se synkem na Šumavě narazí na zátarasy a chlapeček se ptá: “ Kdo žije za tím plotem, tatínku?. A tatínek na to: „My, synáčku, my.“).
S tátou jsme po večerech poslouchali Hlas Ameriky anebo Svobodnou Evropu, ale koukali jsme i na oficiální televizní zprávy. Táta se často rozčiloval a polemizoval z gauče se všemi potentáty, což však jen zvyšovalo náš pocit bezmoci. Pohled na naši státní reprezentaci byl tristní. Stádo papalášů, často nevzdělaných a očividně dosti jednoduchých, ovšem kovaných soudruhů, donekonečna opakujících prázdné, dávno vymyšlené fráze. Soudruhů ochotných zaprodat zemi za svůj pašalík.
Pak jsme se spolu radovali po Sametové revoluci. Měli jsme pocit, asi jako mnozí spoluobčané, s tímhle šmejdem je definitivně konec. Vlády se střídaly, naděje stoupaly a klesaly úměrně s politickými preferencemi. Byli jsme často naštvaní, někdy spokojení, ale tak to v demokracii chodí.
Nikdy by nás nenapadlo, že by se ten pocit trapnosti a studu mohl ještě někdy vrátit. A ejhle, je to tady zas. „Co se to tam u vás děje?“ nejčastější otázka našich zahraničních přátel. Mnozí z nich strávili pár let v Praze a nyní nemohou skrýt jisté překvapení.
Co jim odpovědět? Vůle lidu, vůle boží? A jak relevantní je vlastně vůle lidu v době dezinformací na všech sítích? Není každý vzdělán v dějinách vlastní země neřkuli v dějinách světových. Kolik voličů je schopno vygenerovat rozumné závěry z nekonečného toku zpráv ze všech koutů světa, pravdivých či lživých?
Dnes máme vládu vzešlou z demokratických voleb, výsledek nezpochybnitelný. Což jsme měli před čtyřmi lety též. Jenže nyní se řád demoluje. Nic, co platilo dřív, už neplatí. Všechno bylo špatně. Špatně doma, špatně venku. Cizinci ven! Čechy Čechům. Pěkně se tady zavřeme a nikomu neotevřeme ani nepomůžeme. Protože my nic, my přece muzikanti.
A mně je zase stydno. Tátovi by bylo taky, kdyby tu ještě byl. Novoroční projev předsedy Sněmovny mi připomněl svého času nenávistné projevy komunistických papalášů. Lži, demagogie, hrané rozhořčení. Moc na tebe myslím, táto. Jsme o generaci dál, avšak nezměnilo se nic. Sedím před televizí, zlostně komentuju dění na obrazovce a vnuci mě se zájmem sledují. Trochu se chechtají, trochu jsou zvědaví a trochu jim naháním strach.
„Babi, ty mluvíš jako gangster,“ praví posléze ten nejstarší. Propukáme v hurónský řehot, poněkud odlehčí situaci. Jenom na chvíli.
Kluci se vyptávají, jsou zvyklí debatovat. Mluvíme hlavně o Ukrajině. O světě, o naší zemi. O lidech v mrznoucím Kyjevu. O dětech, které nechodí do školy a někdy umřou třeba na hřišti. Nebo na ulici nebo doma. O tom, co jsme si říkali už dávno. Že si nemají nikdy začínat. Že se mají zastávat slabších. Že mají pomáhat nemohoucím. Že se nemá lhát a krást a že vzít někomu život je smrtelný hřích. Nakonec, chodí na katechismus, tam jim to asi vtloukají do hlavy pořád.
Je těžké čelit dětským otázkám a zachovat jakous takous důstojnost českého státu. Kam se mám asi tak vrtnout? Pan Okamura jako zářný morální vzor, jenž by měl tak trochu plynout z jeho funkce, ale asi v nějakém Idealistánu, definitivně selhal..
„A to se smí, tohle říkat?“ zeptá se ten mladší. Nojo hošku, vlastně asi jo. Zakázaný to není, neb na toto jsou zákon i ústava krátké. Tohle by jednoho totiž nenapadlo ani ve snu.
„No to je blbý,“ rozhodnou kluci nakonec a utečou. Už toho mají dost. Ani jsem jim nestačila říct, že naděje umírá poslední (už jsem jak teta Kateřina). Nestačila jsem jim říct, že na Čechy pyšní být mohou. Nedozvěděli se, že Češi nejsou unavení válkou a pomáhají, jak to jde, i když jim někdy hážou klacky pod nohy lidi, kteří by je měli spíše podporovat.
Neměj strach, táto, ještě jsme neskončili, já jim to dopovím. Spíš se bojím, že budu povídat ještě dost dlouho. A barvitě.
