Článek
Hodně nás teď sedí přilepených na obrazovkách se zaťatými pěstmi a očima plnýma napětí. Padne gól nebo nepadne? Dopluje kámen, kam má? Bude čas stačit? Sekne sebou miláček národa anebo to dá? Jak dokazuje děsivý pád favoritky, je to podívaná dechberoucí a dramatická.
Je to tak příjemné posedávat v pohodlí vytopených místností, popíjet kafíčko a kritickým okem sledovat sportovní vypětí, fandit, prožívat napětí, radost či zklamání z výkonů našich atletů. Jednoho to pohltí, že nevnímá čas ani prostor.
Jenomže čas nezastaví ani olympiáda a už dávno neplatí, že doba jejího konání je posvátná. Kde jsou ty časy, kdy se během sportovního zápolení nezabíjelo. To mohlo platit před tisíci lety, naše pokročilá civilizace pravidla nectí.
V roce 1896 byly olympijské hry obnoveny, avšak mírové soužití národů nevydrželo dlouho. Už v roce 1916 byly zase přerušeny první světovou válkou. Poté následovala léta míru a proběhlo pět olympiád až do té osudné v roce 1936.
Tyto hry byly významné z mnoha hledisek. Poprvé byly přenášeny televizí, účast čtyřiceti devíti zemí byla jedna z nejvyšších, i když mnoho států zpočátku svoji přihlášku zvažovalo kvůli stále se zhoršujícím poměrům v nacistickém Německu. Nakonec však touha po medailích a prezentaci zvítězila a delegace dorazily v hojném počtu. Navzdory tomu, že koncentrační tábory byly v Německu zakládány už od roku 1933.
Je sice fakt, že tuto olympiádu zcela ovládl americký černošský atlet Jesse Owens, který svými čtyřmi zlatými medailemi zcela postavil na hlavu všechny zvrácené rasistické teorie nacistického státu. Sportovní stav se však již zaprodal. Svůj největší svátek slavil v zemi, kde se systematicky porušovala lidská práva četných skupin obyvatelstva a připravovala se daleko hrůznější genocida světová. A zatímco tribuny jásaly a atleti se radovali, němečtí vědci vyvíjeli smrtonosný plyn.
První poválečné hry se uskutečnily už v roce 1948 a olympijské hnutí znovu nabylo na síle. Jenomže ruka byla satanovi již podána. Staví se nové velkolepé stadiony, jež často citelně zasahují do státních rozpočtů. Sportovní oděvy se šijí z technologicky vymazlených materiálů, které usnadňují cestu za dokonalým skluzem, vyšší rychlostí a ta je snad už na hranici lidských možností. Kolem sportovců se motají štáby trenérů, lékařů, fyzioterapeutů, servicemanů, psychologů a co já vím koho ještě.
Všechno je vždy nové, moderní a účelné. Co však nové není, je to oportunistické přivírání očí nad stavem některých zemí, jež olympiádu buď připravují anebo se jí účastní. Kdo bude obtěžovat velmoc Čínu dotěrnými dotazy na lidská práva? Hluk velkolepých zahajovacích ceremoniálů a jásot diváků přece přehluší smrtelné ticho převýchovných táborů, či jak se tyto novodobé koncentráky jmenují. Co na tom, že hry v totalitních systémech jsou často doprovázeny nezměrnými ekologickými škodami a násilným vystěhováním obyvatelstva? Po jejich ukončení, taktéž slavnostním se všichni rozjedou do svých zemí a domovů, kde by něco takového nebylo možné, a už neuvidí, co po nich zbylo.
A hrdinové celé události, sportovci? Ti v souladu s Chartou Mezinárodního olympijského výboru mají šanci se po splnění všech podmínek zúčastnit a férově soutěžit. Kritizovat mohou tak leda jídlo a nepohodlné postele. Nakonec i o jejich účasti občas rozhoduje nikoli jejich kvalifikace, ale momentální politická situace ve světě. Poctivě jsi trénoval, připravoval se celé čtyři roky? Smůla zlato, nejede se, pořadatelská země se nám nějak nelíbí, uděláme si když tak svoje vlastní hry.
Činovníci, ať již sportovní či političtí rozhodují o lecčems, sportovci však svůj názor projevit nesmějí. Olympijská charta rozhodně zakazuje jakékoli projevy politických či ideových preferencí. Žádná prohlášení, žádné symboly na sportovním vybavení. Jinak následuje tvrdý postih.
A tak zatímco se do hry za přispění funkcionářů jednotlivých sportovních svazů potichoučku polehoučku vracejí ruští sportovci i se symboly agresora, ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevyč byl diskvalifikován, protože si na tréninky nasadil helmu s portréty zabitých ukrajinských sportovců.
Heraskevič byl první ukrajinský skeletonista, který se na olympiádu kvalifikoval. Za svůj postoj zaplatil vysokou cenu. Co jsou platny krokodýlí slzy dámy, jež mu rozhodnutí MOV předávala, byl vyloučen. Odmítl ty smutné obrazy smazat. Nedivím se mu. Taky bych to považovala za zradu svých mrtvých druhů. A za zradu jejich matek a otců. Též se mohli dívat plni pýchy na své syny a dcery, avšak to se již nikdy nestane.
Zítra olympiáda končí. Rozloučení bude zcela jistě velkolepé. Krásná Kirsty Coventry, „zlaté děvče“ nechvalně známého prezidenta Mugabeho si již určitě nevzpomene na tu „ukrajinskou nepříjemnost.“ Bude jí to zajisté slušet, ostatně jako všem hodnostářům a účastníkům. Všechno bude, jak má být.
