Článek
Skončila jsem v nemocnici. Koleno dosloužilo. Věděla jsem, že mě zásadní oprava někdy čeká, ale že to vezme tak rychlý spád, mě nenapadlo. Teď ležím na nemocniční posteli a přemýšlím nad posledním tancem na prima večírku. Ale nelituji, taneček jen urychlil nevyhnutelné.
Je až s podivem, jak rychle se člověk změní ze samostatné jednotky na osobu závislou. Závisím na polohovací posteli, je to fajn, moci se pohnout aspoň takhle. Závisím na práškách proti bolesti, i tak to dost bolí. Vůbec si neumím představit ubohé nemocné nebo raněné v nějakých polních podmínkách.
Dále závisím na někom, kdo mi uvaří. A hlavně závisím na sestrách a doktorech, kteří mě kontrolují a doplňují kapačky a léky.
Hovím si v posteli, snažím se najít pohodlnou polohu pro operovanou nohu. Je po vizitě, ranní rutina naplněna, den se zase povleče.
Náhle se rozlítnou dveře a do místnosti hned za kbelíkem a velikým mopem vejde drobná postavička v kostkované košili a ošuntělých džínech. Cosi pípne na pozdrav a jde si do koupelny natočit vodu. Mlčky vytírá pokoj, myje koupelnu. Tiše ji pozoruju. Je to malá mladá tmavovlasá Ukrajinka, vyhublá, bledá a zasmušilá.
Mám se jí zeptat, jak se jí daří? Kde má rodinu? Váhám. Nevím, co se dozvím. Načít hovor jsem se odhodlala až ke konci pobytu. A dozvěděla jsem se jen málo. Žije tady sama v bytě poté, co se její kamarádka odstěhovala se svým milým. Musí se hodně ohánět, aby zvládla platit patnáctitisícové nájemné. Na rodinu se už raději neptám. Jde z ní takový smutek, až mrazí.
Někdy si povídáme se spolubydlící. Sympatická paní z Prahy, ale většinu času tráví na chalupě v jihočeské vísce. Vypráví mi o tom milém kraji, jak by tam nejraději byla po celý rok.
„A nejsou tam žádní cizinci,“ podotkne nakonec při výčtu kladů spokojeně.
Ta poslední poznámka mě zaujala. Je to tak důležitá informace? Nenapadlo by mě hledat v malé vesničce ztracené kdesi v jihočeských lukách hordu nájezdníků. Přemýšlím dál. Je-li jedním z kýžených atributů spokojeného českého státu jeho etnická čistota, pak tedy nevím, jak dlouho by nám to štěstí vydrželo.
Minimálně polovina zdravotních sester v nemocnici jsou Ukrajinky. O pomocných silách nemluvě. Všichni doktoři mluví bezvadně česky, mnozí s ukrajinským či slovenským přízvukem.
Po krátké úvaze seznamuji se svým poznatkem milou paní sousedku.
„No jo, je to pravda,“ připustí nakonec. „A jsou i docela milé.“
Ať milé či někdy i nemilé (jsou to taky jenom lidi se svými radostmi i starostmi), teď jsem zase překvapená já. Moje dočasná spolubydlící má strach z neznámých cizinců v jihočeské vesnici, zatím však nedorazil žádný. O existenci zdravotního personálu naprosto nezbytného pro naše zdravotnictví nepřemýšlela vůbec.
Není to problém téhle sympatické paní, ani mnoha dalších. Je to problém lži tak dlouho opakované, až se z ní pomalu stal celonárodní strašák. Strašák tak strašný, že dokázal zamlžit rozum i jinak rozumných a milých lidí.
Pár dní po operaci se přesouvám na rehabilitační kliniku. A ejhle, situace se opakuje. Tady je dokonce ukrajinský personál v jasné převaze. Všechny uklízečky a roznášečky jídla jsou Ukrajinky a většina sester též.
„A vy jste opravdová sestra?“ ptá se moje spoluležící mladé ukrajinské sestřičky. Ta se jen zapýří a přikývne. Kde se v nás bere ta samozřejmá nadřazenost, s jakou se díváme na jiné národy? Ta podezřívavost a nelibost? To přesvědčení, že na každého náš holubičí národ jen doplácí? Opět, tisíckrát opakovaná lež přebije v hlavách lidí jednoduchou pravdu. Ukrajinci tu pracují a odvádějí daně. To je prostě těžko vyvratitelný fakt. Ale je pravda, že vyřvávat na náměstích hesla o dávkách pro Ukrajince, které pak chybí českým matkám, je politicky hodně sexy a nějací ptáčci se vždycky nechají lapnout.
Dívám se na trochu moc ráznou statnou ženu asi mého věku. Kdepak má manžela, bratra, syna? Ví o nich? Bojí se o ně? Dvě mladé čiperky nás obsluhují na mechanické noze. Obě mají malé děti. Jsou šťastné, že mohou pracovat na této klinice a nemusí mít noční služby. Jak vidí budoucnost svou a svých rodin? Taky se o někoho bojí nebo už třeba o něj přišly?
Imigrace je bez debat nesmírně složité téma a každý stát by měl mít pod kontrolou, komu dovolí pobývat na svém území. Každý stát by měl účinně používat právo vyhostit kohokoli, kdo se proti němu proviní.
Zároveň bychom neměli rezignovat na zdravý rozum. České zdravotnictví by se bez pomoci Ukrajinců a Slováků pravděpodobně ve velmi krátké době zhroutilo. Rovněž tak stavebnictví, mnohé služby. Už dnes nás není dost, abychom byli schopni pokrýt potřeby obyvatelstva. Co bude za pár let?
A v neposlední řadě, kam se poděl náš soucit s napadenou zemí, navíc agresorem, s nímž máme my sami neblahé zkušenosti? Soucit se ženami, dětmi, starci, kteří museli všechno opustit a zachránit holé životy? Odejít do cizí země a začínat znova? Kam se poděl náš étos hned po napadení Ukrajiny? Kam se poděly naše vlastní obavy? Dnes je situace stejná, ne-li horší. Co se změnilo? Komu jsme to začali naslouchat? Jaká prokletá píšťala nám tady zase blbne hlavy a kam nás vede?
Nemůžeme se donekonečna ptát, komuže to zvoní hrana? Nám zvoní, milí spoluobčané, nám. A už hodně nahlas.
