Článek
Jednou za čas si se snachou vyrazíme na dámskou jízdu. Prostě necháme všechno za sebou, zavřem počítače, odvážem zástěry, necháme v domě houf plačících dětí a zmatené manžely (ale to už hodně přeháním) a město patří nám. Tak abych se zas tak nekasala, prostě si zajdem na dobrou večeři, kterou nepřipravujeme my, a necháme se obskakovat pro změnu někým jiným.
Zpravidla začínáme o dětech, jak se mají, jak si vedou ve škole, co kamarádi a první lásky, pak přeskočíme na drahé chotě, a to se dost nasmějem, pak její práce a jak to zvládá s poslední ratolestí a potom agenda různé.
Tentokrát do posledního bodu spadla politická situace. Vysvětlovala jsem své cizokrajné snaše volební systém České republiky. Měla docela přehled, takže jsem přikročila k výčtu politických stran a uskupení s relevantní šancí proniknout do parlamentu. A řeč přišla také na SPD Tomia Okamury.
„To je ta strana, která postavila ten veliký plakát na Václavském náměstí?“ zeptala se plaše Johana. K politické situaci se moc nevyjadřuje vědouc, že se až tak neorientuje. Když jsem přikývla, se zaváháním pokračovala: „A to si Češi opravdu myslí o Afričanech? Že jsme všichni krvežízniví zabijáci? Víš jak se tady teď strašně cítím? Jedu metrem do práce a když se na mě někdo podívá, hned přemýšlím, co se mu asi honí hlavou. Co si tak o mě myslí? Navíc já ještě moc nemluvím česky, víc rozumím, pomohl by mi někdo třeba, kdyby se něco dělo?“
Neměla jsem odpověď. Musí to být nepříjemná situace. Snacha však pokračovala dál: „Minulý týden začala v Praze houkat siréna. A nebyla středa. Vůbec jsem netušila, co se děje. Začala jsem panikařit. Doma jsem měla jen nejmladšího. Měla jsem letět do školy pro další dva? Muž doma nebyl, nebral telefon, co jsem mohla dělat? Zapla jsem aspoň televizi, nic tam neříkali, neukazovali, tak jsem se uklidnila.“
Jo, tak to jsem v Ženevě zažila několikrát také. Ještě jsem vůbec nemluvila francouzsky a párkrát jsem se dostala do situací, kdy by se mi sakra hodilo rozumět aspoň trochu. Na tu paniku, jež mě tehdy zachvátila, vzpomínám opravdu nerada. Taky jsem nevěděla, kam běžet dřív a jestli vůbec. Do školy, do školky? Na ambasádu?
„Tak mě teď trápí jeden sen, maminko.“ (Pro celý Gabon a přilehlé oblasti jsem maminka).
„Zdává se mi, že se děje něco ošklivého a já se musím dostat někam pryč a nemůžu, protože mě jako cizinku nechtějí vzít. Stojím před autobusem, je nás tam moc a všichni se tlačí ke dveřím. Já tam stojím s Adrianem v náručí, oba kluky mám za sebou a vůbec nevím, co dělat. Zůstat nemůžeme, mě vzít nechtějí. Mám svěřit i toho malinkého někomu cizímu, který má to štěstí, že je domácí a bílý? Komu? Úzkost mě svírá tak, až nemůžu dýchat, ale musím se rozhodnout. A když začnu pohledem těkat po tom zástupu, najednou se mi ty tváře rozplynou a já se celá zpocená hrůzou probudím. Takové já teď někdy mám noci, maminko.“
Dívám se na její krásnou ustaranou a pravda, hodně tmavou tvář. Černočerné vlasy má dneska rovné jako pravítko. Měla bych něco říct, něco uklidňujícího, avšak v hlavě mám zmatek. Ráda bych ji ujistila, že přece jsme všichni lidé a nikdo by nenechal na holičkách matku se třemi malými dětmi. Že jsou lidé vesměs dobří a slitovní.
Jenomže mi v mysli hlodá pochybnost. Jak ta mysl dokáže být protivná a záludná, vždycky musí vytáhnout na světlo boží cosi nemilého. Ani tentokrát nezklamala. Po posledních slovech mi před očima vytanul obraz lidového jarmarku pořádaného SPD, mrkev, brambory, cibule, buřty, pivo, všechno za hubičku! Jen pojďte, vážení, nacpěte si teříšky, naplňte tašky na kolečkách a pak nám to tam, prosím vás, nezapomeňte hodit, s námi to takhle bude už napořád.
Věří tomu asi jenom ten největší jouda, avšak nálada je výborná, sluníčko hřeje, hudba hraje, pivko teče. Dobře naladění lidé jsou ochotni odpovídat na dotazy zvědavých novinářů a vlastně všichni naznají, že mají pěkné životy. Ale ano, daně by mohly být nižší, benzín levnější a v koleni by mohlo méně loupat, ale co už my s tím, život je fajn, máme se dobře.
A pak náhle slunce zakryje mohutný mrak, sám veliký guru přichází a s ním i jeho temné poselství. Nikoli, drazí spoluobčané, nemáte se dobře, máte se naopak velice, velice špatně! Následuje sáhodlouhý výčet všeho zlořádu, jenž sužuje obyvatelstvo. Ještě před momentem dobře naladění lidé jakoby zázrakem prozřou a pochopí, pochopí, kde je tlačí pata. A hle, ohavní přisluhovači zločinné vlády jsou velkým náčelníkem odhaleni v davu a ten se v náhlém hněvu obrací na ty zrádné novináře, kteří z nich tahali informace a chtěli jim nakukat, jak se mají dobře.
I přes velké snahy šéfa k lynči nakonec nedošlo. Má to snad být uklidňující informace pro znepokojenou snachu? Mám jí to říct? Mám jí tvrdit, že lidé jsou v jádru dobří a nechtějí nikomu ubližovat? A to zajisté jsou, ovšem jen do doby, než přijde nějaký mudrc a vysvětlí jim, jak jsou vlastně nešťastní a pak prstem ukáže na viníka. Ano, toto je ten, jenž je vašich trablů příčina!
Zajisté ne všichni podlehnou krysařově píšťale, však se to už brzy dozvíme, kolik z nás bude sledovat bludné tóny. No a co já teď? Johanka mlčí a pozoruje mě. Doleju sklenice do plna a napijem se na zdraví naše a všech lidí dobré vůle. Doufám, že je jich hodně.
