Článek
Je sobota večer, sedím na terase na zahradě a všechno mě bolí. A hlavu mám na prasknutí plnou pestrých obrazů. Tu se slejou, tu z té masy vystoupí zcela konkrétní postavy a scény.
Třetí dítě z domova, tedy z domova je už dlouho, nyní je to však ofiko, nyní už je pryč i před svědky, nyní mého chlapce zcela veřejně vlastní jiná. A tak to má bejt, jak pravil klasik, tak to opravdu bejt má. Ať už se to mamce líbí nebo ne, je to tak správně.
Všichni jsme byli veselí a bezstarostní, na té včerejší bujaré veselce v Praze. A sjelo se nás tam tolik a z celého světa! Ženich, náš drahý hoch, nevěsta překrásná, černočerné vlnité vlasy, oslnivý úsměv, nádherné romantické nevěstí šaty. Její dvě sestry, každá jiná, ale rodinu jejich lze poznat právě skrz ty jejich hřívy, veliké oči a zářivé úsměvy. Rodiče jsou tak vážní, až to budí strach, avšak jejich národu je to prý vlastní. Smějí se málokdy a všechno berou vážně, tak to bacha milá ženichova matko, tvé vtípky jsou leckdy poněkud nevázané.
To bychom měli vietnamsko-indonésko-kanadskou část. Přijeli kamarádi a kamarádky a jejich partneři. Nádherná zrzka s porcelánovou pletí a černovlasým fešákem ušlechtilých rysů. Ona z Vancouveru, on z Teheránu. Dále Vancouveřan s podnikavým výrazem a svojí ženou, nastávající maminkou z Filipín. Bývalá spolužačka, majitelka těch nejkrásnějších zelených očí a podnikavá mladá dáma, táta Kanaďan, máma z Ghany. Doktorka inženýrka, před sebou vědeckou kariéru. Můj milý, milý indický kamarád našeho syna, chlapec jako sluníčko, tak milý a laskavý s našimi vnuky. Jednou budu mít taky takové, říká pořád.
Pan profesor našeho syna, učitel, se svou nekonečně příjemnou chotí. Krásný černý spolužák nevěsty z Vancouveru se svou přítelkyní a její matkou, dále asijská rodinka s roztomilým kloučkem, toť delegace z Kanady.
Z naší strany naši milí přátelé čeští, známe se tolik let, že pamatují naše děti jako prcky, a dneska přišli, aby s námi oslavili poslední výlet z hnízda. Naše drahá přítelkyně Japonka, žije tu už mnoho let. Nedávno ztratila svého českého manžela a přesto přišla, aby s námi slavila a chovala našeho nejmladšího vnuka s takovou láskou a něhou, až se mi chtělo brečet. Další přátelé kanadští, kteří se natrvalo usadili v Čechách a tak milují svíčkovou, že jim jí zas budu muset udělat. Naši drazí Švýcaři, kteří nás tak drželi za našeho pobytu v Ženevě. Jednou mého muže zle pokousal pes ruského diplomata a já nevěděla, kam se honem vrtnout, volám tedy své drahé kamarádce do Basileje, Světlano, co máme dělat, jak se to tady řeší? „Zastreliť,“ odvětila suše. Tak jsme se smáli, až jsme se zapomněli zeptat, koho vlastně.
A nakonec naše celá rodinka. Nejstarší syn se svou překrásnou Gabonkou, co si ví vždycky rady, a naši tři kluci Čechogabonští, naše poklady, první vrh vnoučat, co jsme na ně tak pyšní a které tak milujeme. A kteří nám otevřeli dveře do Afriky, do překrásné země Gabonu, kde máme nyní další část své rodiny a věřte mi, je to tak úžasné, pobývat mezi nimi! Úplně stejné problémy a reakce. Maminka se tam stejně zlobí na tatínka, když on zastaví auto v louži a ona do ní šlápne. Na jeho obranu tedy musím říct, že zastavit v období dešťů mimo louži je téměř nemožné.
Naše nejmladší princezna se po studiích v Británii rozhodla přesunout do Čech i se svým manželem, klukem jedním ušatým skotským, co má uši v cajku, ale mě hrozně baví mu takhle říkat. Jsou tady pár dní a čeká je spousta zařizování, náš nabytý syn má oči pořád dokořán a je přešťastný. Tak doufám, že mu to vydrží, i když ho povláčí český úřední šiml. Byl z nás zpočátku malinko vyděšený, jsme rodina dosti hlučná a kontaktní, avšak zvykl si už. Maminka je pravá Skotka ze starého rodu a tatínek Brit, jehož matka pochází z Barbadosu.
„A nevadí ti, že naše děti mohou být klidně černé?“ zeptal se rusovlásek se zelenýma očima a sněhobílou pletí naší Sněhurky, co nesmí moc na sluníčko, protože by mohla roztát.
„A máš dojem, že v naší rodině by to mohlo někomu vadit?“ Zbytečná otázka! Zajisté, že nemohlo!
Bylo to včera úžasné odpoledne a večer a noc. Čeština se mísila s francouzštinou a angličtinou a slovenštinou a všude plno smíchu a štěstí a dobrého jídla a pití. Všichni jsme se poměli náramně.
Tak já jenom pevně, pevně doufám, že nikdo z těchto milých lidí nezabrousil na Václavák. Že nikdo tam neviděl tu zrůdnost, kterou si vymyslel čistě pro zachování svého žlebu taky politik, člověk, který se nezastaví před ničím. Nezamyslel se ani, když zblblý důchodce jím ovlivněný ohrozil životy nevinných lidí ve vlaku, pořád musí na někoho útočit a štvát lidi proti sobě.
Pitomio prý? To on není, ta přezdívka zní až roztomile. Tohle není roztomilý popleta, tohle je cynický kalkulátor, co si čistě z pragmatických důvodů pohrává se životy jiných lidí! Třeba tchána naší dcery! Tak si to představte, je černý a je výborný doktor, ve Skotsku byl odpovědný za všechna opatření v době covidu. Jak by se mohl cítit, kdyby tuhle rasistickou prasárnu viděl?
Nemá vůbec smysl oslovovat pana poslance Okamuru. Jen takový dotaz na magistrát - tuhle prezentaci hlavního města České republiky považujete za normální? Celý civilizovaný svět to vidí! Tak se už konečně pochlapte a čiňte! Vaše funkce nejsou jen načančané kancly, vysoké platy a auta s majáčky! Vaše funkce je především odpovědnost. Odpovědnost a odvaha, dámy a pánové! Tak se neschovávejte v tom vašem paláci a jednejte už!
