Článek
Už se o tom popsaly stohy papíru a nejen u nás. Evropa má problém. Evropa stárne. V Evropě se zkrátka nerodí. Nebo spíš rodí nedostatečně.
Cožpak o to, receptů na tento neduh se vyrojilo i v minulosti víc než dost. Tak v první řadě nastoupily finanční pobídky. Nevratné půjčky, novomanželské půjčky, příspěvky na kde co. Jenže co mohlo fungovat za socialismu, evidentně nezabere za kapitalismu. Společnost je svobodná, mladí mají svět otevřený a nejsou závislí na dobrodiní státu. Takže cestují, studují v zahraničí, sbírají zkušenosti z prvních zaměstnání. Hnízdění a zakládání rodiny pochopitelně nepředstavuje první bod jejich programu.
Že čas běží a někdy je na dětičky pozdě, je též známá věc. Avšak to na věci stejně nic nemění. Víc občanů nás ročně opustí, než jich přibude.
Stát lamentuje, nabádá, pobádá a slibuje. To však nic nemění na tom, že mladé rodiny s dětmi jsou z nějakého zvláštního důvodu až na chvostu zájmu politických stran. Stručně řečeno, dosti se o problémech mladých plká, všichni všechno vědí a skutek utek.
Bydlení, školky, školy. Je to tak těžké zjistit, kolik se narodilo dětí, kolik bude potřeba předškolních zařízení, kolik středních škol?
Tak hlavně, že představa o budoucnosti státu se dotýká hvězd. Silicon Valley, prý. Jenomže na té vesmírné pouti se klopýtá už hodně dlouho těsně nad zemí.
Rádi bychom se zbavili nálepky montovny. Rádi bychom byli bohatí jako státy západní Evropy. Což ovšem bez vzdělaného obyvatelstva půjde těžko. No a ovšem bychom rádi děti. Jenomže v našem podání to tak trochu falíruje s tolik žádanou vzdělaností.
Těžší situaci mají pochopitelně mladé ženy. Pokud se dívka vydá na cestu vysokoškolského studia a nedej bože chce v akademické sféře pokračovat, pak to znamená mnoho let studií. A čas běží, dívkám hodně rychle.
V ideálním případě, pořád viděno očima státu, jenž baží po mladých, by si mladá dostudovaná měla najít odpovědného partnera, byt, dobře placenou práci a počít prvního potomka.
Bylo by to krásné, leč co je v životě lidském dokonalé. Ten obvykle nejede podle ideálních scénářů. Někdy dokáže karty pěkně zamíchat. Stačí jenom změnit pořadí a je to.
Tak ta mladá dostudovaná radostně odpromuje. Má štěstí, toho pravého si našla už za studií, takže svatba. S důvěrou se oba těší na život praktický. Jenomže zlomyslník život jim to všechno pěkně zamotá. Mladá paní je v tom.
Rodina se raduje, konec je neblahým zvěstem o potížích s početím, pomalých spermiích, mnohočetných pokusech o umělé oplodnění. Tak tohle bychom měli, další přísun vnoučat zajištěn.
Malým problémem je, že i šťastný člověk musí někde bydlet a celkově má i jiné potřeby. A tady střih, idyly je rázem konec. Mladá dáma by totiž ráda nějaké zaměstnání. Jenomže je těhotná.
Takže se hlásí na konkurzy. Je šikovná vystudovaná doktorka a plynně mluví dvěma světovými jazyky, čili po odborné stránce je klidná. Trápí ji však její „bonus“ navíc. Zatím není nic vidět, je pořád jako proutek. A teď babo raď. Říct či neříct o tom sladkém tajemství?
Je si moc dobře vědoma toho, že jí nikdo nemůže říct, jejda, tak to my vás nechcem, když jste těhotná. Dá se to však zařídit elegantněji. Přesto se po zralé úvaze rozhodne, že těhotenství tajit před eventuálním zaměstnavatelem nebude. Nechce ho podrazit. Tak si tam hezky popovídá a pak tu radostnou novinu prozradí.
Zapeklitá situace a nikoliv neobvyklá. Mladá žena před třicítkou dokončila náročná studia a velice si přeje dvě věci. Mít zajímavou práci, kde by uplatnila své znalosti, protože obor ji baví. Zároveň už velice touží po dítěti. Mohla by počkat, ale bojí se, že bude pozdě.
Zaměstnavatel vidí potenciál a tahle pracovní síla by se mu zamlouvala. Jenomže ji potřebuje teď, ne za dva tři roky. A co když bude chtít mít další dítě? Jakože asi bude.
Obě strany mají svou pravdu a všude záleží na dohodě. Tikající biologické hodiny a zájmy zaměstnavatele. Dosti se obávám, že v tomhle rébusu za kratší konec tahá mladá dáma. No, a tady by měl nastoupit stát. Nakonec, další generace jsou především v jeho zájmu, čili zájmu nás všech. Jenže žádná dramatická podpora mladých se nekoná.
Se státním příspěvkem se opravdu vyjít nedá a pokud je matka bez partnera i blízké rodiny, opravdu netuším, jak celou situaci zvládá. Recepty typu může si za to sama, neměla mít dítě s takovým blbcem, si někteří páni politici můžou strčit za klobouk.
Nejsme v tom sami, mít dítě je v podstatě luxus ve všech vyspělých zemích kolem nás. Státy spoléhají na přirozenou touhu po potomcích. Evidentně to všespásné není, stále více mladých rodičovství odkládá, až se dostatečně zajistí, pocestují si a vyřádí se. Pak teprve jsou ochotni podstoupit to rodičovské nepohodlí, jenže to už může být pozdě. Anebo se prostě dobrovolně rozhodnou, že do toho vůbec nemají chuť jít. Je to právo každého a státní podpora plození se jeví spíše jako tragikomická.
Jak z toho ven? Já to nevím. Ale měli by to vědět ti, kteří ve volbách usilují o naše hlasy. Jenomže já mám pocit, že zrovna tahle oblast života společnosti je na chvostu jejich zájmu. Je to přece čistě ženský problém nebo ne? Tak se o tom hodně plká a slibuje všechno možné, protože už léta je všeobecně známo, kde je zakopaný pes. Avšak čas je neúprosný a ty nemilosrdné biologické hodiny tikají nám všem.
