Článek
Nedávno jsem se ze zpráv dozvěděla, že se v naší zemi minulý rok zase narodilo míň dětí, než kolik lidí zemřelo. Čili počet obyvatel České republiky klesá. Je to podle mého názoru alarmující zpráva, která ovšem v turbulentních událostech posledních dnů úplně zapadla.
Je to pochopitelné. Ničivé záplavy, nepovedená digitalizace, drsný vyhazov ministra Bartoše z vlády a následná reakce Pirátů zaměstnává veškerý domácí tisk a celý veřejný prostor. A přitom nám tady tiše tiká časovaná bomba. Tik tak, tik tak, potichounku si tu brouká, nebouchne to hned, ale jak se to spustí, bude malér.
Až se vzedmuté vody - ty říční i ty politické – zase uklidní, zpět na scénu se vrátí stará bolavá témata. A mezi ta opravdu naléhavá patří důchodová reforma, tedy pokud vůbec nějaké důchody budou. Náš systém totiž automaticky předpokládá přirozenou mezigenerační výměnu a solidaritu. Co se však bude dít v momentě, kdy poměr stárnoucí, již neproduktivní populace vůči té produktivní překročí určitou mez a celý systém se začne hroutit?
Já to tedy nevím. Naší generace se to už netýká, ale odhaduji, že naše děti už problém pocítí velmi tvrdě. Když mluvím se svým potomstvem a jejich vrstevníky, ti už v žádný důchod ani nevěří. Svým způsobem by to také mohlo být řešení důchodového systému. Prostě, milí spoluobčané, připravte se na nic.
Tak jak z té bryndy ven? Jeden by čekal, že se stát zaměří na to nejdůležitější, totiž na mladé rodiny s dětmi. Jenomže zatím se zdá, že rozhodnutí mít děti je jednoznačně dosti nevýhodné.
Mám vlastní zkušenost z naší rodiny. Syn je hrdým otcem tří chlapců. Oba rodiče samozřejmě pracují, protože musí nakrmit, ošatit tři kluky, kteří mění velikost oblečení a bot snad každé tři měsíce a jsou neustále při chuti, navíc mají své zájmy, takže fotbal, tenis, karate atd., atd.
Věřím, že většina rodičů chce pro své děti jen to nejlepší a na pomoc státu zas tak nespoléhá (a to dělají dobře). Co mě však asi překvapovat nepřestane, je narůstající necitlivost až nevraživost vůči malým dětem ve veřejném prostoru.
No schválně, zkuste cestovat s kočárkem hromadnou dopravou. V nejlepším případě vzbudíte jistou nevoli a čím je dopravní prostředek plnější, tím jsou pohledy spolucestujících nevrlejší. No ano, musí uvolnit místo, kde se to tak dobře opírá o madlo a pěkně kouká ven. Navíc je krásně široké. Jenomže je určené právě pro nadměrná zavazadla či právě pro ty zatrolené kočárky. Co na tom, že z kočárku vykukuje malá roztomilá hlavička? Prostě překáží!
Úplná lahůdka je ještě vláčet vedle kočárku staršího sourozence batolete, který zpravidla není žádný zdatný chodec a i tramvajové schůdky představují poměrně tvrdý oříšek. Takže i když už má dotyčná kočárkovodka kliku a nějaký ochotný spolucestující jí pomůže do těch schodů s kočárkem (zaplať pánbůh, je jich celkem dost) a jí se podaří za jednu ruku vyvléct i druhého potomka, pak zdaleka nemá vyhráno.
Na kýžené plošince se zpravidla rozvaluje mladý muž, umanutě zírající do mobilu. A zatímco se tramvaj rozjíždí a nebožačka jednou rukou svírá drobnou ručku, v mém případě vnoučete, druhou se věší na tyč a kočár se snaží udržet madlem lásky, jež se však při pohledu na lhostejného vypatlance mění v madlo pálivé nenávisti, pak je věru těžké dodržet pravidla společenského soužití.
„Mohl byste nám, prosím, uvolnit to místo? Já bych tam ráda zajela s tím kočárkem. Víte, ono to tady pro ty děti není moc bezpečné,“ snažím se o dialog.
Nekonečně pomalu zvedá zrak od toho pekelného stroječku, nechápavě kroutí hlavou a hlemýždím tempem opouští kýžené místo. Hodně vymalovaná paní mého věku sedící pode mnou pohoršeně ohrnuje ret (neměla by to dělat, na žlutých zubech se jí otiskla rudá rtěnka a vůbec to nevypadá dobře), a němě vysílá zprávu o šílenejch ženskejch s kupou dětí, co pořád někam musí jezdit, což už procedila mezi těmi ocejchovanými zuby.
Hádat se nebudu, nejradši bych jim oběma udělala něco hodně mrzutého, ale to nemůžu popsat, neboť bych zase mohla dostat napomenutí. Tak se radši věnuji dětem. Avšak vztek ve mně bublá a když se nám podaří šťastně opět za pomoci jiných milých lidí vyklopýtat z vozidla, popouštím uzdu své výřečnosti. Batole ospale mžourá očičkama a ten starší, co sotva plete nožkama, se zeptá: „Babičko, to ale byla gros mots (hrubá slova), že jo?“ doma mluví s mámou francouzsky.
„Jo to byla, ovšem jak zní pravidlo?
„Pravidlo zní, že se nic nevynáší, hlavně co povídá babička!“
Správně hochu. Zaplavuje mě pocit nebývalého štěstí. Čert vem pitomce v tramvaji, neochotu a sobectví. Tohle parťáctví za to stojí. Ty upatlané ručky, ty povídačky, i ty všechny nesnáze! Jenom si myslím, že by trochu víc ohledu neškodilo. A taky zdravého rozumu. Děti totiž potřebujeme všichni. Ti, co je mají a ovšem i ti, co je nemají.
