Článek
Tak to tu máme zase, knížecí ramlice. Zřejmě jen pár zasvěcených ví, kdo se s tímto hanlivým označením bývalé přítelkyně pana Schwarzenberga vytasil poprvé, nicméně se ohromně ujalo a přes evidentní nevkus a až vulgaritu se bude při vhodných či spíše naprosto nevhodných příležitostech objevovat stále.
Co se toto slovní spojení snaží naznačit o slečně Vopěnkové, je celkem nasnadě. Mně však připadá mnohem zajímavější, co vlastně prozrazuje o nás samých a o celé naší době. A navzdory veškerému překotnému technickému pokroku, kdy se ani nestačíme přizpůsobovat novým vymoženostem a tím pádem možnostem, kdy se sotva naučíme používat jednu technologii a ta je vzápětí nahrazena jinou, mnohem sofistikovanější, musím konstatovat, nic se nezměnilo.
Nikdo si asi slečnu Vopěnkovou nesplete s klášterní chovankou. Do povědomí veřejnosti se dostala coby přítelkyně pana ministra zahraničí, velice vlivné a uznávané osobnosti, muže, jenž se velice zasloužil o naši zemi během totality i po revoluci, člena významného šlechtického rodu. Tak trochu ženatého a tak trochu tradičně katolíka. Pan kníže se svým novým objevem nijak netajil, tudíž se strhla mela.
A světe div se, vír mediálního zájmu mlel v podstatě jenom slečnu Vopěnkovou. Začaly se objevovat její erotické fotografie, vyštrachané kdoví kde a kdoví kým. Byla označena značně nelichotivými přízvisky, z nichž zlatokopka byl ten nejmilosrdnější. Psalo se o jejím původu, rodinných vazbách, holka byla pitvána ze všech stran.
A přitom to je příběh starý jako sám svět. Pan kníže se jen zařadil do ohromného zástupu mužů, kterým se líbí hodně mladé ženy. Nic překvapivého. A není nic překvapivého ani v tom, že zatímco mladé dámy jsou označovány samozvanými morálními autoritami velice jednoznačně a nekompromisně, pro pány v této situaci má společnost blahosklonný úsměv. No jo, nemělo by se to, ale on je to vlastně takový sympatický rošťák.
Panu Schwarzenbergovi to bylo jedno. Nikdy ze sebe nedělal žádnou ikonu, ani morální vzor. Byl to jeho život, jeho svět a on se se samozřejmostí sobě vlastní dokázal povznést nad celý ten hysterický bulvár. Možná si čas od času odskočil do lůna církve svaté vyzpovídat se a pak vesele vykročil vstříc novým hříškům, katolíci to mají fajn.
Pana knížete již není a v Praze se koná slavný pohřeb. Přijela rodina, jsou pozváni členové šlechtických českých i zahraničních rodin, významní politici a zástupci států. Zajisté jsou mnozí, kteří se žárlivě domáhali pozvání, neboť je to ohromná prestiž, býti účasten takovéto významné události.
Kdepak se však v tomto shonu ztratila slečna Vopěnková? Velmi by se mýlil ten, kdo by si myslel, že se na ni zapomnělo. Ale kdež! Naopak, asi se na ni myslelo dosti úporně, neboť se již s předstihem ví, že její účast na pohřbu je nežádoucí.
Mluví se o panu knížeti právem s velikým uznáním. Co vše pro naši zemi vykonal, o jeho osobnosti, velkorysosti, kterou se nijak nechlubil. O jeho smyslu pro humor, umění ve zkratce a jadrně vyjádřit vlastní mínění. A nakonec se s potutelným úsměvem řečníci zmiňují o jeho lásce ke všem dobrým věcem, jež náš život vezdejší skýtá. Pan kníže byl milovníkem a znalcem dobrého jídla a pití. A krásných mladých žen.
Slečna Vopěnková si oslavné projevy zřejmě vyslechne nanejvýš jako jedna v davu na náměstí před kostelem. Ale ona ví své, jak to všechno mezi nimi bylo a co si všechno kdy řekli. Nakonec nedopadla úplně nejhůř, taková Mary Vetserová to odskákala mnohem víc.
Já bych jí aspoň malé místečko někde v koutku přece jen dopřála. Avšak, nezměnilo se nic.
