Článek
To zase byla noc! Probudila jsem se úplně zpocená. Chvíli jsem třeštila oči do tmy, než mi došel pravý stav věcí. „Klid, jsi ve své ložnici a hlavně ve své kůži. Jenom hloupá noční můra,“ v duchu jsem si osvětlovala situaci. Následek celovečerního mejdanu s dcerou nad počítačem. S její pomocí jsem se snažila rozšířit si pole působnosti při práci s tímto přístrojem, jenž se mi zhusta jeví býti pekelným.
Taky mě dosti bolí hlava a mám vyschlo v krku, což ovšem přičítám spíše vypité lahvi skvělého Shirazu nežli nebohému notebooku. Opravdu jsme si to užily, tuhle dámskou jízdu. Trochu jsem se naučila, ale spíš jsme drbaly a hodně jsme se nasmály. To když jsme vzpomínaly na zážitky z jejího studia v Británii.
Je sice dost brzo, z postele se mi nechce, ale na nějaké hluboké spaní to už není. Včerejší večer se mi vrací v celé své kráse. Vzpomínaly jsme třeba na to, jak jsem s ní strávila týden koncem srpna na koleji ve Stirlingu, aby nebyla v tom rozlehlém areálu tak sama, než dorazí většina studentů. Opravdu jsme si to užily, navzdory poměrně vysokému věkovému rozdílu, jak dvě rozjívené holky.
Jenomže pak jsem musela odjet a dcerunce nastal obvyklý studijní kolotoč. S podzimními plískanicemi (ty jsou tedy ve Skotsku pořádné) se taky připlížila melancholie, stesk po domovu a smutek. Přiznám se, někdy jsem se divila. Co já bych za to v jejím věku dala! Byl to můj sen, někam vyjet na zkušenou! Jenže nakonec jsem byla šťastná, že jsem se na univerzitu vůbec dostala a v rámci studia jsme se studijním kruhem strávili semestr na Humboldt-Universität zu Berlin. Taky zkušenost, i když východní Berlín za totáče rozhodně nebyl ta nejpřitažlivější destinace.
Sněhové vločky se jim říká. Jsou mladí a svět mají u nohou. Těch možností! Studia, studijních výměnných pobytů v rámci Erasmu, dovolených, putování, navazování přátelství, nikdo nikoho nekádruje, nesvazuje. Každý může ve své jedinečnosti zvolit svoji jedinečnou cestu. A přesto jsou tak pro mnohé nepochopitelně zranitelní a křehcí, přecitlivělí prý, zrovna jako ty vločky, jež tak snadno roztajou.
Kdyby byla tato rovnice takhle jednoduchá, mohli bychom nad budoucností našeho světa rovnou zlomit hůl. Leč, jako obvykle, nic není takové, jak se na první pohled zdá.
Neubráním se srovnávání (jó, to za mejch mladejch let).Náš život byl celkem jasně nalajnován. Dostat se na nějakou školu, vyučit se, chvilinku se porozhlížet a pak šup do chomoutu. Co taky jinýho, v té nudné šedi a všudypřítomném fízlovství a obavách před vlastní pusou. Zavřít se do soukromí a nic neřešit, stejně to nedávalo smysl. A i s tím uzavřením byl problém, nebylo jaksi kde. Život se smrskl na shánění všeho – od toaletního papíru až po byty. Studium či práce v zahraničí? Jen pro vyvolené.
Pak to ruplo a svět se totálně změnil. Nejen politicky, ale i technologicky. Moje babička prožila dvě světové války a odešla za plného komunismu. Moji rodiče se narodili před druhou světovou válkou a v další totalitě prožili skoro celý život, tedy ten profesní. Pro ně změna přišla pozdě.
Naše generace měla tu kliku, že se ještě po pádu totality mohla nadechnout. A přesto si troufám tvrdit, že jsem lépe chápala životní podmínky svých rodičů a dokonce i prarodičů a že se naše životy více podobaly těm jejich, nežli životům našich dětí, neřkuli našich vnuků.
Pak je ovšem složité soudit. Svět je sice dokořán, avšak na nikoho nečeká s otevřenou náručí. Každý si musí své místo vydobýt sám. Nám kdysi soudruzi v NDR dokonce připravili seznam, kdo s kým bude na koleji sdílet pokoj. Jak milé! (To ovšem zase udělali chybu, vzbouřily jsme se). Na druhou stranu jsme se nemusely o nic starat. Všechno bylo nalinkované, bydlení, přednášky, menza, program.
Vločky řeší spoustu věcí samy. Když náš starší syn nastoupil na univerzitu v Kanadě, byl tam sice první den na tabuli obrovský nápis v jazycích všech zahraničních studentů, tedy i v češtině Vítáme vás, což bylo milé, ale tím to haslo a nastal tvrdý režim, kde nikoho nezajímalo, jak studenti bydlí a žijí. Druhý syn byl zpočátku na anglofonní univerzitě poněkud zmaten z jiného přízvuku a stálo ho to mnoho úsilí, než se zorientoval ve spleti administrativních povinností.
Introvertní dcera zase na koleji řešila bujaré večírky italských spolubydlících, vaření špaget o půlnoci a vyspávání opilých a sjetých účastníků mejdanů všude, kde se dalo. Pak také na jisté stáži čelila obtěžování ze strany pana šéfa. Natrápila se, ale byla statečná a ohlásila to. Drobná dívka, v cizím prostředí, váhala, ale nakonec udělala správnou věc.
Svět je dokořán a všude fouká. Jak v tom reálném, tak v tom virtuálním. Jako mladá holka jsem taky prožívala obavy. Z války ve Vietnamu, z nekončících konfliktů na Blízkém východě, později v Afghánistánu. Jenomže tehdy byl svět nějak jasnější a srozumitelnější. Navzdory komunistickým snahám o falšování dějin většina národa dosti jasně věděla, kudy běží zajíc.
Dnes máme k dispozici nepřeberně informací, jedním kliknutím se spojíme s kým chceme, ať je kde chce. Kdo se však v tom světě dneska má vyznat? Jak rozlišit lež od pravdy, manipulaci od upřímnosti? I zralí a vzdělaní lidé se mohou ztratit a také ztrácejí. A to jsme generace, která ze všech pokolení od začátku lidské existence prošla největším počtem změn od logaritmického pravítka po brouzdání na Internetu a po umělou inteligenci.
Nemají to vůbec lehké, vločky naše milé. Vypouštíme je do složitějšího světa, než jsme znávali my. Pochopitelně že jednají a reagují jinak než kdysi my. Ale jsou i jinak vyzbrojeni než my. Tam, kde my doháníme, tam oni už suverénně kralují. A pochopitelně, budou dělat a dělají chyby. Jó, to my jsme byli jinačí! Tak určitě!
Už se definitivně rozednilo, musím vstát a pustit ven psy. A taky pustit z hlavy ten děsný sen. Zdálo se mi totiž, že jsem ještě mladá holka, sedím u počítače, nade mnou stojí šéf a čeká, co na tom stroji vyplodím. Jenže já vůbec nevím, co bych měla dělat. Fuj, to je tedy úleva!
Ještě chvíli, smlouvám sama se sebou. Je to tak pěkné, takhle se povalovat a nemuset nikam spěchat. To už nechám jiným. A ne, strach nemám.
