Článek
Na první díl seriálu Děcko jsem natrefila více méně náhodou a přiznávám, moc jsem nechápala. Dokonce mě chaos kolem hlavní hrdinky dosti iritoval. Těhotná žena, navíc matka dalších dvou dětí by se přece měla chovat jinak, měla by žít jinak. „Celý je to pitomý,“ pomyslela jsem si, „už se dívat nebudu.“
Jenomže nakonec jsem se dívala. Příběh Kláry, mladé ženy ve svízelné situaci, se mi uhnízdil v mysli. Musela jsem ovšem napřed překonat jednak jisté stereotypy, vyplývající ze všeobecně rozšířeného názoru na rodinu a jednak svou vlastní zkušenost.
Jaké je to pěkné, když všechno funguje, jak má. Když mají děti jednoho zodpovědného tatínka, když maminka může s láskou připravovat výbavičku pro miminko a nemusí řešit existenční otázky. Byla by to milá podívaná, takový seriál, byla by legrace i dojetí a všechno by to dobře dopadlo. Jenom divák by měl v hlavě vymeteno zase o trochu víc.
Divák se se všemi postavami seriálu nemusí nutně ztotožnit, může polemizovat i s některými dějovými liniemi, leccos se může zdát nepravděpodobné či přehnané. Je však nesporné, že autorům se podařilo otevřít ožehavé téma nejen tohoto typu adopce, kdy není jasné, je-li ještě v mezích zákona či nikoli.
Jde též o situaci mladé matky, která se částečně nepřízní osudu, avšak i vršením vlastních chyb dostává do pasti, z níž není úniku. Evidentně by se tady hodila již klasická poučka, mělo si děvče lépe hledat budoucího otce svých dětí. Leč šedivá je teorie a zelený strom života, jak věděl už klasik. Příroda si žádá mladé, zaslepí nám oči a po splnění úkolu nechá tak. A tady je vskutku pozdě bycha honit.
Na celé záležitosti je nejsmutnější, že semele i oběti nevinné, totiž děti. Ty nenesou žádnou odpovědnost, leč trudné následky nesou často. Ať už dohod či spíše nedohod mezi zploditeli, tíživou finanční situaci samoživitelky, samoživitele, sociální stigma ve škole a mezi vrstevníky.
Nedělám si iluze, jeden seriál zemí ani státem nepohne. Čím by však mohl pohnout alespoň nepatrně, je myšlení divákovo. Mě tedy k zamyšlení přinutil. Budu vděčnější. Za svého manžela, se kterým za chvíli oslavíme čtyřicetileté výročí. Za skvělé děti. Tuhle jsem si stěžovala dceři, jak furt musíme jezdit na promoce, svatby, furt je někdo těhotnej a my se nikam nedostanem. „Tak promiň, mámo, že neberem drogy a někde se jen neflákáme!“ má pravdu, beruška moje. Příště se kousnu do jazyka, než zas budu mít chuť se litovat.
Za své báječné vnuky, se kterými je tolik švandy a kteří se mnou drží basu a nepráskaj, když mi náhodou ujede něco hodně neslušného. Že jejich rodiče žijí spolu a nemotají jim hlavy rozvody a jinými partnery a rodinami.
Budu tolerantní a nebudu soudit ostatní. Obvykle máme hned jasno, co je u těch druhých špatně a co zvorali. Takže si budu zametat před vlastním prahem, je tam toho celkem dost, než vyřknu soud. Doufám, že se mi to bude dařit aspoň částečně.
A tak v rámci této emoce bych chtěla poděkovat tvůrcům, či spíše tvůrkyním, že se do toho projektu pustili. Víc takových, chtělo by se zvolat. Jenže budoucnost České televize je momentálně krajně nejasná, zdá se. Avšak to je námět na mnohem delší zamyšlení.
