Článek
Když jsme se před lety přestěhovali z Prahy do našeho městečka, museli jsme se zpočátku sžívat s úplně novou realitou. Méně aut, méně chodníků a všude bláto nebo prach. Méně obchodů. A nové jistoty. Kdykoli nějaké dítko na písečku či na hřišti ohrožovalo sebe nebo ostatní, zaznělo: „Hned přestaň nebo jedem do Motola!“ Dnes je tu aut mnohem více, chodníků a obchodů ovšem též. A bláta a prachu významně ubylo. Hodně se toho u nás změnilo, leč jedna komodita zůstává. Motol.
Motol je spása a jistota. Vím z vlastní zkušenosti. Už nedovedu spočítat, kolikrát jsme tam s našimi raubíři na dětské pohotovosti byli. Jednou zlomený prst při pádu, podruhé rozseknutá noha shozenou skleněnou vázou, zlomený kotník na fotbale, potom rána na čele po pádu na kolečkových bruslích a tak dále a tak dále.
Vozili jsme tam rodiče při jejich zdravotních potížích. Nikdy jsem neuvažovala o změně, i když se mi nemuselo všechno líbit. Většinou jsme oceňovali nasazení lékařů i péči sester. Jenom to jídlo! Avšak to byl problém tak nějak všeobecný.
Motol je v naší části kraje zkrátka při všech zdravotních malérech většinou první volba. Přiznám se, že jsem služby této nemocnice vždy brala jako samozřejmost a nikdy mě nenapadlo se zamyslet nad fungováním tohoto zdravotnického molocha. Jak to všechno drží pohromadě, jak se to všechno financuje. Nejen služby přímo se dotýkající pacientů či jejich návštěv, ale i „neviditelné provozy“ jako úklid, údržba, prádelny, kuchyň, opravy, rekonstrukce, výstavba nových pavilonů.
Mělo mě to zajímat? Nakonec, část financí jde i z našich daní. Ale co všechno by měl občan, daňový poplatník sledovat? Od toho jsou tu jiní, námi volení, kteří se o tuto práci velice, velice každé volby ucházejí.
Veliký malér se již stal, odestát nelze. Spousta peněz ztracena, zřejmě už navždy. A obávám se, že teď budeme svědky onoho neblahého přehazování brambory nikoli horké, ale vroucí. Bude se hledat viník a ve všeobecné vřavě se nakonec nenajde. Jako obvykle.
Chyba jde totiž podle mého soudu napříč politickým spektrem, jak se s oblibou říkává, ovšem nikoliv ve smyslu sdílené odpovědnosti. Té se každý velkoryse zřekne. A laskavý daňový poplatník opět utře hubu.
Pan Ludvík a spol. beztrestně okrádali největší nemocnici v zemi zřejmě celé roky a kdyby je neudal anonym, pokračovalo by to asi směle dál. Stát bezstarostně sype dotace, peníze české i unijní do bezedných děr, aniž by se namáhal důkladnou kontrolou. Opravdu se nikdy nikoho nenapadlo ptát, je-li zdravé nechávat jednoho jediného člověka tolik let ve vedení tak obrovité organizace, navíc státní? Pan ministr zdravotnictví sice pana Ludvíka briskně vyrazil, avšak poněkud s křížkem po funuse.
Pan Ludvík vyhovoval všem, zejména svou připraveností nějak zpracovat přebytkové dotace, se kterými stát prostě neumí hospodařit. A že je tedy zpracoval! Všichni byli šťastní a pánové byli nenažranější a nenažranější! Nakonec dopadli stejně jako ředitel Homolky pan Dbalý, který se z tak lehko vydělaných peněz málem zbláznil.
Reakce vládních činitelů je prozatím velice úsporná. Pana ministra spravedlnosti nejvíc na celé záležitosti rozčílily úniky ze spisů a pan ministr zdravotnictví nás ujistil, že je-li korupční mafie kolem vedení takto dokonale zorganizována, není možné ji odhalit…
Je to opravdu to, co občané této země chtějí slyšet? Že stát v podstatě rezignoval na kontrolu veřejných financí? Že těm zodpovědným stačí říct, fuj fuj nehrám, s tím já nic nemám, neměl, mít nebudu a nechci?
Když si uvědomím, kolik zdravotnických organizací na území České republiky čerpá státní prostředky a kolik podniků je na ně napojeno, pokoušejí se o mě mdloby. Tak hlavně že teď všichni víme, jak s eventuální korupcí nejde nic dělat. Dobrá informace před volbami. Zvlášť, když jeden neví, kam se vrtnout, máslo na hlavě mají všichni.
