Článek
Je po všem. Hotovo. Vášně by nyní měly opadat. Jenomže se probírají výsledky voleb a možné až nemožné koalice, což zavdává příčinu k dalším emocím, ať kladným či záporným.
Nejsem zajisté sama, kdo se ohlíží po minulých pár měsících a kdo pociťuje jisté rozčarování. Nejsme generálové po bitvě, věděli jsme už dříve, kde je co špatně, teď je ovšem zbytečné se rozčilovat.
Co mě však zdvihlo ze židle brutálně, byla reakce vládních stran vzápětí po zveřejnění výsledků voleb. Jeden by neřekl, že to mluví poražení. Samé úsměvy, samá velká gesta, košaté kytice. Vřelé díky veleváženým voličům, vřelé díky milým spolustraníkům. Dělali jsme, co jsme mohli, dopadlo to jako vždycky, chtělo by se podotknout.
Jenomže to nedopadlo jako vždycky a mohlo to dopadnout jinak, kdyby se ovšem skutečně dělalo, co se mohlo. Do poslední chvíle vyzývaní voliči ke splnění čestné povinnosti se v prvních chvílích po sčítání hlasů nedočkali ani náznaku jakési omluvy a uznání – ano prohráli jsme, a skutečně jsme mohli udělat víc. Nic takového.
Pan profesor mluvil pěkně, jako obvykle. Jak to bylo fajn mezi lidmi. Mohlo by to být fajn a za celé uplynulé čtyři roky, nikoliv za posledních pár týdnů. Paní Pekarové Adamové to moc slušelo, jako obvykle. Proč však místo ní tam už nestál její nástupce? Kdo soudný by volil stranu, o jejíž budoucnosti se momentálně rozhoduje asi na Marsu? Protože na naší planetě jsme se o novém šéfovi nedozvěděli zhola nic. Pan Výborný, usměvavý jako vždy a s velikým pugétem též vypadal když ne spokojeně, pak alespoň smířeně.
Dále pan starosta Rakušan, jehož rozjuchaný optimismus už nebyl nakažlivý, ale spíše pitomý. A nakonec navšechnomámeplánpiráti, již si ty své plány teď mohou strčit tak leda za klobouk.
Abych nebyla tak destruktivní, pěkně se mi dívalo na představitele Stačilo! A nebyla v tom snad ani tak zášť a pomstychtivost jako spíš údiv nad tím, co se ještě dnes může myslet vážně. A můj údiv se ještě znásobil, když jsem se dočetla o žádosti pana Sterzika o příspěvky na život. Jaký bědný konec rádoby diktátora. Ani nechci pomyslet na možnost, kdyby se tento ztroskotanec dostal k moci a mohl terorizovat ty úspěšné, ty, kteří nikdy nic žádat nemuseli a naopak něco smysluplného vytvářejí.
Jako malá třešnička na dortu pak byl pohled na pana Prognostika, který po kolikáté ve svém naplněném životě sáhl tragicky vedle? Jeho rychle odjíždějící vozík bez komentáře ve mně vzbudil slabou naději, že je to snad naposled, kdy se ve veřejném životě angažoval.
Tak uvidíme. Jednání o příštím vedení naší země probíhají. Starost mám, avšak národ zvolil, volbu je nutno respektovat. Hín sa ukáže, pravil klasik. Tak abychom se nedivili…
