Článek
Jednoho léta nám starší syn oznámil, že na prázdniny ze studií z Kanady nepřijede sám, že by nám rád představil svoji novou přítelkyni. Zanedlouho stál celý rozzářený ve dveřích a vedle něj rozpačitě přešlapovala drobná půvabná dívka s obrovskýma očima, kudrnatou černou hřívou a pletí barvy holandského kakaa. Naše budoucí snacha Johanna pocházející z Gabonu. A nám tak začalo vzrušující poznávání této podivuhodné země, země, o které jsme měli pouze mlhavé představy (ano, expedice Lambarene) a museli jsme hledat její polohu na mapě. Legrační bylo, že naprosto totožná situace nastala i v gabonské rodině, kde se navíc uklidnili, že v Česku není válka, poněvadž jsme opravdu úplně jiná země než Čečensko.
Po této úvodní schůzce celkem vbrzku následoval malinko převrácený scénář. Napřed v Montrealu přišel na svět náš první vnuk a pak následovala naprosto úchvatná česko-gabonská svatba na Karlštejně. (Dostávat patnáct Gabonců do České republiky za účelem svatby je na samostatné vyprávění, snad někdy příště.)
A pak to jednou přišlo. Naší Johance se zastesklo po domově. I rozhodla se sebrat oba chlapce, mladší Samuel se už narodil v Praze (další skvělý námět, srovnávací studie zdravotnictví kanadského a českého) a odjet navštívit rodinu. Její manžel ji po dvou týdnech následoval a pro mě tím vznikla skvělá příležitost jet též. A jela jsem!
V Africe jsem již byla, jednou v Maghrebu, jen krátce, spíš jsem doprovázela manžela na služební cestě do Marrákeše, který byl bohužel nedávno postižen devastujícím zemětřesením. Přeji jim hodně síly a odvahy a doufejme, že přijmou i zahraniční pomoc, budou ji potřebovat. Čili jsem myslela, že prostředí tak trochu znám. OMYL!
Vystoupili jsme se synem pozdní listopadové noci z letadla v Libreville, hlavním městě Gabonu. Okamžitě nás zavalil vlhký horký vzduch prosycený těžkou pronikavou vůní. Nebyly to květy, nebylo to jídlo ani pach moře, bylo to naprosto neznámé silné aroma, poněkud mastné, zdálo se mi. Obklopovalo všechno, lepilo se to a pronikalo do těla všemi póry. A můj syn zajásal: „Jsme tady, jsme doma, to já znám tuhle vůni, jsem zase tady!“ Ach ano, můj milý zamilovaný chlapče, chtělo se mi říct, avšak co nás tu čeká? Moudře jsem však mlčela. Až mnohem později jsem zjistila, že to byla vůně pálivých papriček, velmi časté přísady v gabonské kuchyni.
Celý pobyt jsem docela podrobně popsala v cestopise na pokračování na blogu iDnes, jen jednu podstatnou část jsem musela vynechat. A sice tu politickou, bylo potřeba chránit rodinu. A že mě tedy ruka svrběla!
Návrat do mého mládí, prožitého v totalitě, se konal přímo na letišti. Imigrační důstojník, jemuž jsem podávala veškeré dokumenty přes malinké okénko, se na mě ani nepodíval. Pečlivě si všechno prošel, zkontroloval, pak si mě vyfotil, asi mámě na památku, aniž by mi cokoli řekl. Ukázková přehlídka opovržení úředníka nějakým hmyzem, který něco náhodou potřebuje. Koukl na mě, až když jsem omylem třískla hlavou o to vycíděné plexisklo, a to jsem se celou dobu tak snažila, aby všechno prošlo hladce.
Můj synek se narodil roku 1987, čili je totalitou nedotčen. Čili začal mrmlat. „Drž klapačku,“ jsem mu stačila akorát říct. Byla jsem si totiž vědoma, že bude následovat celní kontrola. Načež nás letištní koridor zavedl přímo pod hlaveň dosti hrozivě vyhlížejícího asi samopalu. Nad ním se tyčila mladá ženština, opravdu krásná holka, tak bratru metr devadesát, silná, v nějakém mourovatém modýlku a bagančatech, a hned cože to máme v kufrech.
„No co asi,“ začal si vyskakovat ten můj zajoch nevycválanej, copak neví, že kufry jsou nacpaný dárky pro rodinu a co já vím, co se sem smí vozit a co ne?
„No, to víte, jsem tu poprvé, tak dost šatstva, nějaké hračky pro děti a tak,“ lísám se a bočním viděním stíhám synův opovržlivý výraz, co ty víš, holenku, a statečně čelím studenému pohledu kakaové krasavice. Vlezlejší už být neumím!
Němě pokyne tím zatraceným kvérem a my konečně můžeme opustit to nepříjemné dusno. Pan synátor je znechucen a neprojevuje mi přílišné pochopení, já však vím svý! Před letištěm nás čeká tonton Anaclet (strýček Anaclet) a veze nás do hotelu. Odysea může začít.
Od té doby jsme měli příležitost zvyknout si na všudypřítomnost armády na všech dopravních uzlech a na neustálou kontrolu všech dokumentů. Vojáci mi zkazili i první setkání po dlouhé době s rodinou. Hezky jsem si to malovala. Z Libreville se do Port Gentil, kde bydlí Johannina rodina, nedá dostat jinak než letadlem nebo lodí, všude kolem se totiž rozprostírá neprostupný prales. Nalodili jsme se ráno, cestu nám zpestřily velryby. Bylo mi trochu zle, ale strašně moc jsem se těšila na rodinu, na papá Andrého, na maman Valentine a na Johannu, ale hlavně na ty své dva drobečky, vnuky Petera a Samuela.
Sotva se loď dokolíbala do mariny, zahlédla jsem celou rodinku shromážděnou na molu. Byli všichni oblečeni do překrásných afrických oděvů a tančili a zpívali. Kolem bylo plno zvědavých lidí, kteří čekali, co se z toho vyvrbí. Špatně nešpatně, letěla jsem z lodi ven, abych je objala, jenže ouha! Naprosto nekompromisně mě zastavil voják menší než já, zato s mohutnou flintou na zádech a ošklivým pouzdrem za pasem. Znovu kontrola pasu a všech povinných očkování, dlouhé zkoumavé pohledy, Česká republika, hm, EU, hm, trvá to nekonečně dlouho.
„Kontrolovali jste nás už při nástupu na loď,“ vyhrknu netrpělivě. Neuznal mě za hodnu pohledu a já jsem nám tímto neuváženým výrokem určitě prodloužila kontrolu o hezkých pár minut navíc. Nakonec nás pustil, podal nám pasy a díval se na moře My mu nestáli za jediný pohled.
Nebudu už popisovat, jaké úžasné momenty jsme v rodinném kruhu zažívali, ať už při cestě do Omboué na břehu oceánu, či do Oyemu ztraceném v horách a pralese. Co jsme zažívali a koho jsme potkali v Port Gentil. Byla to neuvěřitelná setkání a důkaz, že lidé prostě chtějí žít, i když v jejich zemi vládne bezskrupulózní prezidentský klan, jenž ji za pomoci vojska a policie ždímá a ždímá.
Papá André večer často sledoval zprávy a mně se vracely staré obrazy z našeho obýváku v Praze, když jsem byla dítě a táta taky koukal na zprávy. Měl zrovna tak zachmuřený výraz jako papá André, když cedil mezi zuby, no to si ten Husák musí dělat srandu, to musí bejt nějaká šifra, tohle není možný, co to zase plká?
Papá André si taky často zoufal, popisoval mi jednotlivé ministry, co komu uvízlo za prsty, ale co za prsty, plné hrsti to byly! A jak jsou lidé bezmocní a jen tiše zírají, jak se bohatství jejich země ztrácí v černých dírách nenasytné rodinky. A Gabon bohatá země bezesporu je, na jeho území jsou velké zásoby nerostných surovin a hlavně ropy. Oficiálně patří mezi nejbohatší země regionu.
Při našich cestách jsem přitom byla v domácnostech sestávajících z pár kousků nábytku na udusané hlíně a s otevřeným ohništěm. Lidé na venkově nemají ani přístup k pitné vodě. Často jsme viděli ženy peroucí prádlo na březích řek. Veřejné zdravotnictví je v rozvalu, pacienti si za všechno musí platit, za všechen použitý materiál, za personál, čili je to veřejný systém pouze podle názvu. Města se navečer noří do tmy, veřejné osvětlení je sporadické. Silniční síť je v tak tristním stavu, že důležitá výpadovka z Libreville spíš připomíná životu nebezpečný tankodrom. Je to velice frekventovaná široká silnice, kdysi víceproudá podle šíře soudě, dnes ovšem volná soutěž silnějších, kdo se vyhne kráteru a kdo do něj zapadne.
Centrum každého města protíná široký Bulvár vítězství, oslava gabonské nezávislosti, v současnosti spíš však připomínka všeobecné zanedbanosti země. Chodníky polorozbité, široká schodiště vedoucí na tribunu s trhlinami, stěny oprýskané se zbytky dřívějších nátěrů. Což mi velmi živě připomnělo veliké nápisy hlásající cosi o věčných časech s naším zářným vzorem, většinou vyvedených na právě takových padajících omítkách ošuntělých domů.
Gabonci jsou velmi hrdí, nikdy se mi nestalo, že by mě někdo obtěžoval nějakými nabídkami jako se to zhusta děje v Maghrebu. Naopak, někteří mi dávali celkem okatě najevo, že se z nějaké bělošky rozhodně nepominou. Svou zemi mají rádi a rádi poslouchají chvály jejích přírodních krás. Jsou poněkud zasmušilí a vůči cizincům spíše ostražití. Dáte-li se však s nimi do řeči, jsou většinou velmi milí a za chvíli se otevřou. Je však diametrální rozdíl jednat třeba s trhovci a poté se snažit koupit letenku na cestu do Oyemu. Paní za přepážkou bych s velkou chutí za její totální nezájem rozbila nos, následkem čehož jsme museli cestovat v polorozbité dodávce se sedačkami nasáklými vodou z ryb. Přežila jsem jen díky zásobám whisky, kterou maman Valentine prozíravě nakoupila. Alespoň jsem poučila rodinu, že kráva nemusí být pouze zvíře…
Moře v Port Gentil bych přála zažít každému suchozemci. Je to prostě nádhera! Zpočátku jsem měla trochu obavy ze znečištění, město je totiž významný přístav a navíc je tam i velká rafinerie ropy. Ale kdeže! Voda na pláži byla průzračně čistá, běloučký písek nám zpíval pod chodidly, ano, Gabonci mu říkají zpívající písek, tenounkým hláskem vypráví svoje příběhy, malincí ráčci se rozbíhají na všechny strany a přeskakují je velké ještěrky. A přátelé, nikde ani živáčka!
Díky rodičům Johanny jsem poznala další členy rozvětveného rodinného klanu a mnoho přátel. A bylo to přesně jako tehdy u nás. S někým se o tristní situaci země dalo mluvit, s někým nikoli. Z tohoto hlediska pro mě byla zásadní návštěva v nádherném domě tety Pauline v Libreville. Ona sama bývala před lety ministryně školství a její manžel s neuvěřitelným jménem Casimir (čti Kazimír) byl dokonce předseda vlády. Než se jejich představy o vývoji země definitivně rozešly s představami pana prezidenta Bonga a Casimir i jeho žena byli odejiti.
Celý večer jsme diskutovali, Casimir byl dokonce na státní návštěvě v naší zemi a setkal se s prezidentem Havlem. Mluvili jsme o situaci v Gabonu, o tom, jak to bylo u nás, o nutných změnách. A já jsem pana hostitele pérovala za to, že pořád říká Váklav a ne Václav, byl tvrdohlavý a nechtěl se dát, on to takhle prostě říká. Dneska bych si raději tu pusu zašila, Casimir, ten krásný vysoký přísný energický muž minulý rok náhle onemocněl a zemřel na covid.
Kmotra naší snachy, madam Genevieve Baitoudji nás navštívila během našeho pobytu v Port Gentil. Přinesla mi překrásné tradiční šaty jako poděkování, že jsme její kmotřenku hezky přijali do rodiny. Úplně mě ohromila svou plynulou ruštinou, zatímco já jsem blekotala jako pologramot a pracně hledala slovíčka zasunutá kdesi na periferii mozku.
Genevieve vystudovala pedagogiku v Moskvě, kde se též seznámila se svým manželem. Ten však už před lety zemřel a ona zůstala se svou dcerou. V době kdy jsme ji poznali, už byla v důchodu. Žila z maličké penze a ještě musela podporovat svou dceru, prý nemocnou. A přesto mi dala tak drahé šaty. Slíbila jsem si, že až přijedu příště, přivezu jí od nás něco krásného a drahého.
Slib už nesplním. Během covidu madame Baitoudji v nemocnici za nevyjasněných okolností zemřela.
Covid byl vůbec další báječnou příležitostí pro vládnoucí rodinu Bongů, aby si zase namastili kapsy. Všechny ochranné pomůcky a léky draze prodávaly společnosti narychlo založené rodinnými příslušníky, jiné volby nebylo. Takže milí Gabonci nosili roušky do úplného rozpadu, aby nemuseli kupovat hned další. Kolik bylo v Gabonu obětí se neví, statistiky se nevedly. Vzhledem k nízkému průměrnému věku populace se dá předpokládat, že to snad národ přežil bez větší újmy.
Po nedávném vojenském převratu jsme se nemohli rodině do Gabonu hned dovolat. Internet byl vypnut, spojení přerušeno. Velice se nám ulevilo, když se po pár dnech konečně ozvali. Všichni měli velikou radost a já začala chystat článek, jenže jsem musela čekat, až se situace zcela vyjasní, abych je neohrozila.
Mám už totiž jednu zkušenost. V roce 2015 došlo v Paříži k sérii teroristických útoků, které si vyžádaly stovky mrtvých a raněných. Poté se pořádala veliká manifestace za účasti významných světových politiků. A kdopak to kráčel v první řadě hned vedle německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Hollanda? No jistě, Ali Bongo, ten přece na manifestaci za demokracii a proti terorismu chybět nemohl. Rozčílilo mě to doběla, tehdy už jsme moc dobře věděli, jak to v Gabonu chodí. I napsala jsem krátký leč úderný článek o nemístné toleranci. A rodina se zděsila. A mně spadly šupiny z očí, úplně jsem zapomněla, jak to bylo u nás, jak se režim mstil celým rodinám. Jenže v Gabonu mohlo jít vážně o život. Jaká úleva, že jsem to nikam nestačila poslat!
Ještě za mého pobytu v Gabonu mi další strýc vyprávěl o demonstracích po volbách v roce 2016. Podle oficiálních prohlášení byli čtyři mrtví, ovšem opozice mluvila o úplně jiných číslech. A strýc Felix prý sám zažil brutální zásah armády, která střílela do davu a mnoho lidí zabila anebo zranila. Nazítří brzy ráno se vojáci vrátili a dobíjeli raněné, kteří tam ke své smůle zůstali. Pak je naházeli na náklaďáky a odvezli do hromadných hrobů. Prý mezi nimi byli ještě živí…
Se zájmem jsem si přečetla reakce světových státníků na převrat. Tak například generální tajemník OSN Antonio Guterres vojenský puč odsoudil a vyzval ke zdrženlivosti, dialogu a respektování zásad právního státu. „Francie odsuzuje vojenský státní převrat, který se odehrává v Gabonu“ pravil mluvčí francouzské vlády. Joseph Borell, šéf unijní diplomacie, vyjádřil znepokojení nad destabilizací situace v regionu. Podle jeho slov se nyní určitě musí ministři unijních zemí zamyslet nad tím, co se tam děje a jak můžeme zlepšit svou politiku vůči těmto zemím.
Vážně? Až by jeden nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Tak respektování právního státu prý?! V zemi, kde je všechno v rukou jedné rozežrané rodiny a probíhá tam drancování přírodních zdrojů a veškerého bohatství, a to za bílého dne. A za dohledu všech civilizovaných mocností. Shodou okolností největší manganový důl v Gabonu provozují zrovna Francouzi. A francouzská společnost je též výhradním distributorem gabonské ropy. V této bývalé francouzské kolonii je též poměrně početná francouzská vojenská posádka. A když se pan prezident Bongo tak trochu zbláznil a požádal o členství v britském Commonwealthu, byl přijat s otevřenou náručí, diktatura, nediktatura. Hlavní byla slibná posila tak bohaté země, lidská práva zase jednou vzala za své.
A pan Borell nebyl jaksi informován, co se v zemi děje, že se nyní tak znepokojuje nad tamním vývojem? To všichni tihle světoví lídři nevěděli, že s demokracií tyto volby neměly vůbec nic společného? Že mezinárodní pozorovatelé nebyli vůbec vpuštěni do země, že opozice neměla žádný prostor ve sdělovacích prostředcích, že volební místnosti byly otevřeny jen na velmi omezenou dobu, že byl nedostatek volebních lístků, že nebyly zveřejněny výsledky voleb v zahraničí a že celostátní výsledky se objevily ve tři ráno? A že hned poté se země ocitla v naprosté izolaci, protože nefungoval internet a pak ani mobily? Že se lidé zase báli o životy své i svých blízkých? Že my jsme tady trnuli, co se tam asi děje a jestli je rodina v bezpečí?
Anebo prostě ono okřídlené liberté, égalité, fraternité - svoboda, rovnost, bratrství platí pouze pro vyvolené? Jenom my máme právo na svobodný život ve své zemi, na svobodné volby a na dodržování lidských práv?
Tak si maně vzpomínám na povzdech jednoho mladého Gabonce. Pracoval v hotelu, kde jsme chvíli pobyli a strašně si přál, abychom ho vzali sebou do Evropy. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že Evropa zdaleka není takový ráj, jak si představuje. „A co bys tam, hošku, asi tak dělal? Kam by ses poděl sám a bez rodiny? Co tak umíš? Nikdo tam na tebe nečeká, jenom se zařadíš do dlouhé fronty bědných uprchlíků.“
Díval se na mě smutně, nevěřil mi. A pak si povzdechl: „Ale my vás tady taky nechcem, proč vy k nám můžete, bydlíte v krásných domech, vyděláváte veliký peníze a my jsme ve své zemi pořád chudí?“
Jo, kamaráde, to je dost dobrá otázka.
Zemi bezesporu čeká mnoho problémů. První kroky jsou celkem slibné. Vůdce pučistů, generál Brice Oligui Nguema přikázal, že všichni úředníci musí vrátit nakradené peníze. Probíhají razie v domech vysokých státních činitelů, kde se nacházejí obrovské sumy peněz ve světových měnách. A když obrovské, tak skutečně nepředstavitelné. Velké kufry plné dolarů, franků a eur pěkně vyrovnané podél zdí procovských obýváků s obrovskými italskými sedačkami. Po dlouhé době se začínají znovu vyplácet důchody. Političtí vězni byli propuštěni, vojáci slibují demokratické volby.
A teta Paulette, vdova po Casimirovi, byla jmenována předsedkyní senátu.
A já jsem se tady v Praze stále dokola ptala mladé rodinky, tak můžu už něco napsat, můžu? A oni byli pořád tak opatrní, až jsem se dotázala rovnou do Gabonu, hlavy rodu, papá Andrého.
„Bude pro nás velikou ctí, že se lidé v České republice dozvědí o naší zemi a o tom, co se tu nyní děje. Jsme velice šťastni, že tam máme někoho, kdo naši zemi zná a kdo podá zprávu. Máš naši stoprocentní podporu.“
Tak jsem to tedy napsala. Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo přiblížit osud této nádherné země a jejích obyvatel. Přejme jim vše dobré, zaslouží si to zrovna jako my.
