Lisabon - blízký i vzdálený

Před pár lety jsem viděla v televizi pořad o jednotlivých zemích Evropské unie a jejich vztahu k této organizaci. Za Portugalsko tam mluvila paní z přímořského městečka. Během rozhovoru s českým novinářem se docela rozhorlila a končila sugestivní otázkou: „A co já jako někdo, kdo bydlí na břehu oceánu, co já mám společného s Českou republikou? Vždyť ani pořádně nevím, kde to je! My máme blíž spíš k Africe a Americe než ke střední a východní Evropě!“

Na její slova jsem si vzpomněla, když jsme jeli taxíkem z letiště do centra Lisabonu. Zatím jsem nemohla souhlasit. Projížděli jsme periferií a já jsem si připadala docela dost jako na Proseku někdy začátkem osmdesátých let. Nebylo tam sice tolik výškových budov, ale podoba tam rozhodně byla.

Projeli jsme kolem oceánu, a to mě vždycky potěší, poté jsme zamířili do centra. Náš pan řidič, pán v letech, neuměl jinak než portugalsky, což nevadilo do té doby, než najednou zastavil a posunky naznačil, že máme vystoupit.

Nějak se nám to nezdálo, náš hotel nikde. Stařík se však hrnul ke kufru a začal vytahovat zavazadla. Když pochopil, že se nedomluvíme, vehementně máchal rukama směrem k dlouhé široké třídě. Vzdali jsme to, zaplatili jsme a odevzdaně se vydali naznačeným směrem. Kufry nepříjemně drkotaly po kočičích hlavách (podobnost čistě náhodná) a já se ještě po starém pánovi ohlédla. Pořád tam stál a máchal rukama a máchal.

„To asi bude pěkná štreka,“ blesklo mi hlavou. A taky že byla. Naštěstí vál příjemný vánek, ale my jsme s těmi kufry dělali příšerný randál po celé ulici. Nezdálo se však, že by to někomu vadilo. Snažila jsem se pozorovat okolí, což nebylo zrovna snadné, protože chodníky vydlážděné týmiž dlažebními kostkami jako na ulicích u nás byly plny děr, takže jsme museli dávat dost pozor, abychom se nepřerazili už na začátku pobytu.

Některé domy byly obloženy lešením, což poněkud ztěžovalo průchod. Kolem nás spěchala rozjařená mládež, dámy a pánové v oblecích, matróny v květovaných šatech, někde unavené matky vláčely za ruku neposedné ratolesti. Chvílemi mi to připomínalo blahé roky mládí v totalitní Praze a chvílemi orientální bazar. Podivuhodná směsice pouhé dvě hodiny letu od Prahy!

Konečně jsme doškobrtali k hotelu. Milého pana řidiče jsem proklela snad desetkrát, protože se k hotelu dostat mohl, ale asi se mu nechtělo. Vztek mě přešel hned na recepci. Pěkný milý mládenec nás ubytoval a my jsme po krátkém odpočinku směle vyrazili do centra, jež bylo hned za rohem.

Velikému širokému náměstí Praca Dom Pedro IV kraluje majestátní socha téhož. Dom Pedro buď první nebo čtvrtý, podle úhlu pohledu brazilského či portugalského, dnes považovaný za stoupence ústavních pořádků (poněkud neobvyklé v jeho době a jeho kruzích) laskavě shlíží na pel mel národů a jazyků, které se pod ním proplétají. Bylo zábavné jenom ty lidi pozorovat. Britové, Francouzi, Němci, místní, Afričané, Arabové, Indové, asi taky místní. Máme hlad jen trochu a tak si kupujeme dohromady u jednoho stánku obrovský obložený chleba místním sýrem a úžasnou šunkou a zeleninou. Úplně krásně nám oběma stačí. K tomu sklenice lokálního vína a už jenom blaženě pozorujeme ten mumraj okolo.

Na druhý den jsme se rozhodli vyjet výtahem Santa Justa do čtvrti Chiado. Je to pozoruhodná stavba, kovová konstrukce s novogotickými ornamenty podle bedekru jakoby z časů Julese Verna. Já jsem si spíš při pohledu na mohutnou věž vzpomněla na Salvátora Dalího a jeho fantaskní svět. Vystáli jsme si frontu vinoucí se přes schodiště po ulici až ke vchodu do výtahu. Je nás zájemců o jízdu hodně, ale kabina pojme dost lidí, takže jsme za chvíli na řadě.

Nahoře se můžeme projít po ochozu a kochat se dokolečka krásnými výhledy na různé čtvrti. Z výtahu se po široké lávce dostáváme k šikovně umístěné kavárně na horní plošině a při popíjení vychlazeného moku shlížíme dolů na uličky malebné čtvrti Baixa.

Je tu hodně turistů, ale po pamětihodnostech se prochází i hodně místních. Dost mě mrzí, že jim vůbec nerozumím. Ani francouzština, dokonce ani španělština moc nepomáhá. Naštěstí většina místních se celkem slušně domluví anglicky. Přece jen, turistický ruch představuje poměrně důležitou součást portugalské ekonomiky.

Po zbytek dne se potulujeme po čtvrti Chiado. Je velmi výstavná, plná různých galerií a obchůdků se zajímavými výrobky místních umělců. Lisabon je podobně jako Praha postaven na kopcích, přesněji řečeno na sedmi, což je velmi malebné, ale celý den šplhat do strmých uliček a pak zas scházet dolů je dosti náročné.

Na večer našeho prvního dne objednal manžel, nadšený kulinářský amatér restauraci Gambrinus. No nejděte tam! Pan Gambrinus je považován za patrona piva a sládků a moc se neví, jestli opravdu existoval. Je populární nejen v Portugalsku, ale i v Německu například. A ovšem u nás.

Procházíme kolem masívního baru z tmavého leštěného dřeva a pak nás mlčenlivý číšník vede do jídelního sálu. Je též obložen tmavým dřevem a já mám pocit, že jsme byli uvedeni do katedrály. Je docela brzo, obsazen je zatím jen jeden stůl a tak se zdá, že je tu víc obsluhujícího personálu než hostů.

Pánové v černých oblecích se pohybují hbitě, úsporně a účelně. Nás má na starosti George Clooney. Opravdu, je sice trochu menší než světová hvězda, avšak podoba je neuvěřitelná. Přiznám se, že jsem se na něj poněkud zacivěla, on je zřejmě na obdiv dam zvyklý, takže mou neomalenost přešel s jemným úsměvem.

Objednali jsme si ryby, jak jinak, všechno bylo vynikající. Též portugalské bílé skvělé. Vedle nás se usadila početná společnost Japonců. Clooney mezi námi lítá jak namydlenej blesk. V běhu si všimnul, že je má sklenice skoro prázdná a při zpátečním letu mi jen tak tak mimochodem dolil.

„Nepij to,“ zadržel mě choť, „dolil ti víno Japonců!“

Jejda. Jemné upozornění naši hvězdu nevyvedlo z míry. Němě přikývl, chňapl sklenku a odnesl. Jaká škoda! Vzápětí byl zpět, šosy za ním jen vlály, a dolil správné víno. Jede se dál, jen chudáci Japonci, aniž by to tušili, přišli nejmíň o dvě deci.

Druhý den bylo moje ráno poněkud kalné, leč můj muž již čile projížděl bedekr. „Musíme do tý hospody znova!“ prohlásil rezolutně.

„Klidně,“ zívla jsem.

„Musíme tam znova, poněvadž ten tvůj Clooney nám nezapočítal hlavní chod!“

Je tedy pravda, že jsme se při placení podivovali nad tou lácí, což jsme ocenili štědrým spropitným.

„Tak ať to odepíšou z toho dýška,“ mručím. Stihl mě káravý pohled životního druha. Tož jsme se tam vypravili, vysvětlili celou situaci. Krasavec Clooney bohužel nebyl přítomen. Jeho kolegové se slétli nad kasou jako hejno havranů a se slovy: „to opravdu není možné!“ a za vydatného kroucení hlavami sjížděli účty. A bylo to možné. Doplatili jsme, nabízeli nám všechno možné, ale dali jsme si jen kávu a vyprovázeni vřelými díky jsme mohli vyrazit.

Tentokrát byla naším cílem pevnost Castelo de Sao Jorge. Ta rozhodně svou kůži turistům nedává zadarmo. Je to jedna z dominant Lisabonu, takže se tam všichni historie chtiví návštěvníci pěkně našlapou. Strmé uličky, příkré schody. Na jedněch narazíme na početnou skupinu odpočívajících jeptišek. Seděly spořádaně na schodech a svačily. Když jsem je požádala, zda je mohu vyfotit, začaly se stydlivě chichotat jako malé holčičky, ale povolení jsem dostala.

Tyhle schody si vůbec žily svým vlastním životem. Kolem nich byla spousta kavárniček s nádhernými výhledy na město, zpěváků a malířů. Jeden mladý muž vyhrával tak krásnou a tklivou melodii, něco na způsob typicky portugalského melancholického fado, že bych si tam nejraději sedla a zasnila se. Jenomže jsem nad sebou měla bič svého turistického otrokáře a jeho metodu „hlavního článku“.

Hlavní článek se před námi náhle zjevil v celé své kráse. Úctyhodná vstupní brána pevnosti, bohužel v obležení babylónské směsice cestovatelů. Ale jako na Madeiře tak i tady, fronta postupovala rychle a my jsme se zanedlouho ocitli na volném prostranství stíněném mohutnými stromy. Z hradeb je nádherný výhled na řeku Tejo a moře, dále na Lisabon. Bylo to určitě strategické místo obrany města, jak dokládá kanón namířený směrem k přístavu.

Dnes zbylo mohutné opevnění, deset věží a ruiny bývalého královského paláce, jež však nepůsobí nijak smutně, neboť zbytky stavby byly využity pro příjemnou restauraci.

Dnes máme ještě v plánu sejít z pevnosti zpět do centra a svézt se historickou tramvají. Jakmile opustíme areál pevnosti, dýchne na nás úplně jiná atmosféra. Na balkóně jednoho dosti zchátralého domu doslova nalepeného na vnější zeď opevnění stojí hubený starší muž v rozdrbaných džínách, tříská do kytary a chraplavým hlasem vyřvává jakýsi protestsong, vůbec to není špatné. Manžel mu hází drobné do košíčku umně zavěšeného na provázku. Chytré řešení.

Sestupujeme úzkými uličkami. Je sobota, a to je v Lisabonu zřejmě prací den. Z oken, balkónů a dokonce vedle vchodových dveří vlaje ve větru vyprané prádlo. Někdy se procházející musí vyhýbat podstatnému plácnutí cejchy přes tvář.

Jsme asi v jiném století, napadá mě. Někde jsou v horku venkovní dveře dokořán a je trochu vidět do skrovných interiérů. Přede dveřmi na ulici postávají starší ženy v zástěrách, ruce založené na prsou a snad na někoho čekají. Muž je zdraví, ony roztržitě odpovídají, mě si už nevšímají. Po čtvrti lítají polonahé děti. V taverně sedí muži v košilích s vyhrnutými rukávy a bouřlivě sledují asi fotbal. Nad našimi hlavami se nese výhružný mužský hlas. U jakýchsi kamenných nádob se v dřepu krčí malý černý kluk, jen v trenýrkách, ustrašenýma očima těká sem a tam. Strašně se ho chci zeptat, co se děje, jak můžu pomoct. Jenže on určitě nemluví anglicky a já zas portugalsky. Tak jen doufám, že ten hromový řev se netýká jeho.

Sestup nebere konce. V jedné z kolmých uzoulinkých uliček sedí na zápraží obrovitý černoch. Celá scéna vypadá tak malebně, že neodolám a chci si ho vyfotit. Jak neomalené! Taky se zvedá a s nesouhlasným gestem se vydává ke mně.

„Jejdamánku, tak ne, no jasně že ne!“ ukazuju mu, že odkládám mobil a bez ohlédnutí peláším za svým drahým, aby mě když tak ochránil. Nebylo třeba, naštěstí, a najednou nás ulička vyplivla přímo před supermoderní výškovou budovu s proskleným průčelím.

A jsme ve čtvrti se širokými ulicemi, plné světla a výstavných domů. Ulice vydlážděné našimi známými kostkami, sem tam nějaká ta díra, to se nepočítá. A že je v řadě honosných domů jeden jako vykotlaný zub? Nevadí, náladu to nikomu nezkazí.

Celkem brzo nacházíme konečnou stanici historické tramvaje na náměstí Praca Martim Moniz. Je tu už pěkná fronta, jak jinak. Stojíme na slunci a čekáme. Systém je ten, že tramvaj přijede, cestující z ní vystoupí, ona chvíli postojí a pak o kousek dál nabere další várku. Nezaplní se úplně, cestou totiž přibírá další, turisty i místní.

Je to výhoda, být na konečné, skoro všichni si můžeme sednout. Což po tom sestupu oba oceníme. Jedeme širokými bulváry, ale pak milá tramvajka začne zase stoupat. Trochu to skřípe a malinko háže a někde jsou zdi domů tak blízko, že se jich můžeme dotknout.

Dojíždíme na náměstí Praca Luís de Camoes a upřímně? Jsem ráda, že vystupujem. Náměstí nás vítá živým ruchem a hudební produkcí mladého vlasatce, kolem kterého krouží starý pán a tančí se svou holí. Nevím, jestli je to duo, ale rozhodně jim to spolu jde moc pěkně. Kolem je hodně lidí a občas se někdo přidá a tančí spolu. Všichni se usmívají a mají dobrou náladu.

Byl to krásný den. Nazítří se procházíme podél pobřeží a zase to tam žije, místní, turisté, mladí na skateboardech, stánky, hudba a majestátní řeka Tejo, žádný potůček. A samozřejmě oceán. Končíme na Praca do Comércio. Je to obrovské náměstí obklopené ze tří stran velkolepými budovami klasicistního střihu, na mě dělají dojem malinko kasárenský, avšak celé to působí tak velkolepě, velkoryse, prostorně a přitom mile a lidsky. Kdysi se tu dost vraždilo, avšak dnes se tu pospíchá, lelkuje, koketuje, očumuje a je tu celkově fajn.

Na všechno tu dohlíží král Josef na koni, jenž dobře učinil, že naslouchal svému ministru markýzi de Pombalovi, takto velevýznamné postavě v portugalských dějinách, zejména po ničivém zemětřesení v roce 1755.

My se však nezdržujeme příliš. Naším cílem je bývalá tržnice Mercado da Ribeira, nyní svatostánek gastronomických požitků. Z bývalých prostor prodeje zemědělských produktů se stal ráj požitkářů, kde si v oddělených boxech můžete dát cokoli z báječné portugalské kuchyně. My ale míříme o patro výš, do restaurace Pap ´Acorda, vedené známou kuchařkou Manuelou Brandao.

Jsme tu jako obvykle dost brzo, pozdní jižanské večeře nejsou nic pro nás. Nehledě na časnou hodinu paní someliérka horlivě diskutuje s mým mužem o výběru vína a já mezitím pozoruju skrz veliká okna hemžení dole. Je všední den a je tam plno lidí, hlavně místních. Vůně veliké řeky anebo už moře se tu mísí s vůní z kuchyně. Nakonec končíme nad talířem obrovské chobotnice. Gastronomický požitek mi ničí informace o vysoké inteligenci těchto tajemných živočichů, ale co nadělám, tuhle už nezachráním.

Co ještě psát? O tržnicích, kde můžete koupit cizokrajné plody a rostliny? O úzkých uličkách, jež stoupají a klesají a z nichž vedou další uličky, ještě prudší, či úzké schody, kde můžete zakopnout o malíře či hudebníka? O štrúdlech dětiček barvy od bílé přes café au lait až po temně hnědou a všechny se drží za ručičky? O mojí generaci tak důvěrně známých děrách v kostkové dlažbě a lešení? Toliko jisté podobenství. Protože je tu též všudypřítomná hudba pouličních muzikantů. Lehkost bytí a radost ze života. Tolerance, s níž místní žijí s turistickým ruchem ( v květnu to tak aspoň ještě bylo). Hezky to bylo napsáno v jednom z bedekrů: „Portugalci vědí, že turisté většinou pocházejí z bohatších zemí než je ta jejich, ale zachovávají si svou důstojnost.“ Což mohu plně potvrdit.

Dneska už sedím doma, ale jak to píšu, jsem znovu tam. A že se tam vrátím, je jisté.