Článek
Děti dostudovaly, dopromovaly, svatby proběhly tady i venku, první várka vnoučat na světě. Na chvilku máme vystaráno. Tož jsme jednou večer při sklence červeného usoudili, že je čas vydat se na cesty a první volba padla na Madeiru.
Na Madeiře by už totiž touhle dobou mělo být docela teplo, ale nikoli horko. A nebude tam ještě moc lidí, mysleli jsme si. První předpoklad vyšel téměř přesně, druhý pouze do jisté míry. Turistů už tam bylo celkem dost. V květnu totiž zrovna kvetou vistárie a bugenviley a strelície a některé orchideje a spousta dalších mně neznámých květin.
Též nápoj zvaný madeira vůbec není k zahození, navíc kamarád nám tady z Čech zajistil individuální degustaci v sídle světoznámého producenta madeiry Henriques and Henriques. Nebylo co řešit. Tak jsme se jednoho pozdního odpoledne ocitli na palubě letadla, které si po téměř dvouhodinovém letu z Lisabonu širokým obloukem nalétávalo na funchalské letiště, poněkud divně umístěné nad hladinou dosti neklidného oceánu. Jak se mi aspoň zdálo.
„Neřeš, suchozemče,“ snažila jsem se uklidnit, když tu se ke mně naklonila má drahá polovice řka: „A víš, že madeirské letiště patří mezi ty docela komplikovaný? A že tady přistávají zpravidla jen zkušení piloti?“
Jsou zajisté momenty v životě lidském, kdy se jedinec pod tlakem snaží, opravdu snaží nezabít svého životního druha. Jsou momenty, kdy se to povede a pak jsou momenty, kdy se to holt nepovede. Mně se to povedlo. Protentokrát. Musela jsem se po této informaci vskutku ovládat, poněvadž při nástupu do letadla jsem se podivovala nad útlou pilotkou obrovitého stroje (ano, vím, předsudky, rovnoprávnost, bla bla, a přesto mě to zarazilo, navíc byla ta holčina proklatě mladá!).
Tak jsem jen pevně drapla sedadlo a zavřela oči. Nemusím vidět všechno. „Jé, koukej, ta přistávací dráha je na pilonech, to je úžasný, co všechno lidi dokážou!“ šťouchá do mě nezřízený obdivovatel lidského umu, zatímco já se snažím neomdlít.
„Jo, a donedávna byla ta přistávací dráha hrozně krátká a alespoň o něco musela být prodloužena, takže si všimni, jak bude muset hned prudce brzdit, aby to stihnul a nezřítil se do moře!“
„Stihla,“ zasípám a vůbec si nechci všímat, jak je ta dráha krátká, když tu celkem měkce dosedneme a stroj se začne freneticky vzpírat šílené rychlosti, s jakou se řítíme na okraj té pro mne proklatě krátké dráhy, přímo k zlobně se vlnícímu oceánu. Brzdíme asi vším, čím to jde a ejhle, najednou stojíme, zázračně rychle po přistání a bezpečně na betonové ploše ranveje, daleko od temného nic.
Pak už jen rutina, zavazadla, vyzvednout objednané auto a vyjet z letiště. Je krásný večer, vlahý, trochu dost čerstvý větřík přináší věčnou vůni oceánu, která se mi nikdy neomrzí.
Po poněkud bezradném bloudění parkovištěm konečně odhadneme výjezd a podaří se nám vjet na dálnici směrem do Funchalu, hlavního města Madeiry. Před námi se otevírají přenádherné výhledy! Na strmých skaliskách, dávno vyhaslých sopkách do tmy září světla městeček, a my se marně snažíme pochopit, jakým způsobem tam ty domy visí, jak se tam jejich obyvatelé dostávají? Všechno je až snové, až metafyzické. Fantastické výjevy jsou často přerušovány velkorysými tunely, vysokými a širokými.
Zanedlouho dorážíme do Funchalu. Podle navigace jsme už blízko hotelu, avšak motáme se pořád dokola a ne a ne na něj narazit. „Někde tady přece musí bejt!“ vrčí vztekle choť a já se snažím nepodléhat panice, když už potřetí projíždíme tou samou uličkou. Nakonec rázně zaparkuje a s povelem „počkej tady!“ se vydává na výzvědy. Po chvíli přichází s veselým pánem, který uznává, že hotel by tedy rozhodně označen do ulice být měl, ale že teď jsme zachráněni a že na nás už čekají.
Druhý den hned ráno spěcháme do centra na lanovku. Našim cílem je Jardim botanico. Pohled na celkem dlouhou frontu mě trochu otráví, ale postupujeme docela svižně. Zanedlouho nasedáme do kabinky se dvěma mladými veselými Francouzi a dvěma postaršími nemluvnými Němkami. Tedy takové město jsem ještě neviděla! Úhledné domky, větší či menší, různých tvarů, avšak sjednocené bílou či terakotovou omítkou a cihlově oranžovými taškami na střechách. Jsou nalepené jeden na druhý, někde se honosí rozlehlou terasou, ale někde je kolem stavby jen skrovný dvorek a potom hned šup dolů, sráz. Někde shora vůbec není jasné, jak se obyvatelé do svých domovů vlastně dostávají. Jedno je jasné - kondičku musí mít skvělou.
Cestovatel neví kam s očima. Na svých sedačkách se všichni vrtíme jak neposední frekventanti mateřské školy, aby nám nic neuteklo. Úchvatný výhled na oceán, či na strmý kopec plný malebných domků anebo protější vrchol hory, kde v ranním slunci oslňují honosné vily v rozlehlých zahradách. Některé z nich se tyčí přímo nad vysokým útesem. Přemýšlím nad tím, jaké to asi je, otevřít okno a mít pod sebou sráz několik desítek metrů. Asi bych to oželela, ale vypadá to velkolepě.
Botanická zahrada je úchvatná! Návštěvníků je tu sice dost, ale tak nějak se všichni rozběhneme po jednotlivých sekcích. Je libo záhon strelícií? Či asijská část? Jezírko s červenými kapříky? Jsou tu skoro všechny pokojové rostliny, které mučíme ve svých středoevropských suchých bytech. Tady jsou tak bujné a nádherné, že je místní zahradníci musí chodit přištipovat speciálními nůžkami. Orchideje momentálně tolik nekvetou, avšak oleandry a hortenzie mě až namíchly svou barevnou škálou a velikostí. Bromélie, myrty, lilie. Ach jo. Krátké posezení u stánku s místním oblíbeným nápojem poncha, silným koktejlem z třtinového destilátu, citronové šťávy a medu, rychlou debatou s českým párem o politické situaci u nás a pak hajdy zpátky do víru Funchalu. Je totiž svátek květin, a to si nemůžeme nechat ujít!
Na chvíli mě napadlo, že bychom snad mohli zpátky do města v rámci utužování kondičky sejít pěšky, pohled dolů mě však z této idey okamžitě vyléčil. Takže lanovka, a pak hned do centra. A to bylo velice pěkné. Místní tepna zvaná Avenida Arriaga byla plná stánků a hlavně květin, Madeiřané je v květnu oslavují. Mezi místními i turisty se volným krokem procházejí dámy v krásných historických šatech a velikých kloboucích. Ochotně se se všemi fotí anebo pózují. Vládne tu naprostá pohoda, všichni se usmívají, jedí, popíjejí, obdivují vítěze květinové soutěže všech možných kategorií. Nad tím vším se vznášejí něžné květy vistárií, zde v podobě vysokých stromů, takže jejich koruny připomínají fialové baldachýny. Jeden neví, kam dřív koukat, taky aby do někoho nevrazil. Ale místní i turisté tu mají pro sebe pochopení, nikdo se nezlobí. To snad ty květy všude kolem a jejich vůně.

Večer jdeme do starého města na večeři, ulička je plná restaurací, jedna vedle druhé, asi nemá smysl moc špekulovat, jdeme tam, kde je volno. Výborná bílá ryba, plody moře a místní víno. Mám ráda suché, avšak toto bílé bylo skoro až moc a je to po dlouhé době, co k velikému údivu číšnice nedopíjíme.
Chuť nám spravila již zmíněná návštěva firmy Henriques and Henriques, výrobce madeiry v městečku Camara de Logos. Přechutnali jsme asi deset vzorků, nejstarší byl z roku 1927, a všechny byly nadmíru skvělé, počínaje nejsušším Sercialem, přes středně sladké Verdelho a ještě sladší Bual až k přesladké Malvásii. Je libo k čokoládovému dortu či k tučným sýrům? Tak tady teda rozhodně nezhubnu.

Popsat všechny krásné zážitky spjaté s pobytem na Madeiře v jednom jediném blogu jednoduše nelze. Po ostrově jsme se potloukali od severu k jihu a od západu na východ a všude to bylo krásné a zajímavé. Doplním tedy ještě pouze pár velmi příjemných střípků.
Několik zvláštností se kromě enologie reprezentované vínem madeira rozhodně týká gastronomie. Krásná slečna z vinařství Henriques and Henriques nám například v Porto da Cruz na severovýchodě ostrova poradila místní hospodu, kam moc turistů nechodí, a to byla jednoznačná výhra. Malebná hospůdka jménem A Pipa, trochu stranou v zastrčené uličce, je skutečný poklad. Manžel měl víc načteno než já a tak si stylově objednal madeirskou specialitu espadu, což je černý mečoun (Morbicha) žijící v hloubkách až do 1200 metrů právě kolem Madeiry. O velkou popularitu této ryby a pokrmu z ní se postaral především francouzský oceánograf a filmař Jean-Jacques Cousteau, který o podmořském životě a o rybolovu na Madeiře natočil poutavý dokument již v roce 1964. Já jsem lempl nepřipravenej, ale měla jsem grilované sardinky a ty byly taky boží! Když už jsem se tak nezřízeně cpala, uklidňovaly mi svědomí svým vysokým podílem vápníku, prý.
Další vynikající specialitou Madeiry je pokrm z hovězího masa zvaný espetada, který vznikl v již zmíněném Camara de Lobos, kde jsme si jej objednali v místní restauraci O Polar. Díky emigraci mnoha Madeiřanů do Brazílie se začátkem 20. století rozšířil do této jihoamerické země a pak i do ostatního světa. Marinované hovězí maso je podáváno grilované, přičemž je napíchnuto v několika kouscích na dlouhých kovových špejlích visících nad vaším stolem jako šibenice. Hostům stačí jenom vzít vidličku a stahovat jednotlivé porce přímo na talíř. Bylo to tak dobré, že jsme si objednali ještě třetí šavli a kdybychom se nestyděli, nezůstalo by jen u ní. A nebyli jsme sami, restaurace se pomalu zaplnila místními a rybu si tam tedy rozhodně nikdo nedával.
Čas letěl jak splašený a nám najednou nezbývalo moc času. Původně jsme se chtěli podívat na levády. Levády jsou neuvěřitelně sofistikované zavlažovací kanály a přitom byly vybudovány už v šestnáctém století. Přiváděly vodu z horských pramenů do sušších nižších oblastí, kde se pěstovala cukrová třtina, banánovníky, vinná réva a tropické ovoce. Levády kutali otroci zavěšení v proutěných koších často vysoko nad propastí. Ani nechci vědět, kolik jich za tyto podivuhodné výtvory zaplatilo svými životy.
Podél levád vedou stezky hojně využívané turisty. Některé z nich jsou pohodlné a nenáročné, jiné už vyžadují jistou přípravu a na další je dobré přibrat průvodce. My jsme si do kufru v rámci přípravy přibalili i pohory (což zabralo tak třetinu prostoru). V hotelovém baru jsme po večerech studovali tu nejvhodnější levádu pro mou závrať a obojí kolena tak dlouho, až jsme to promeškali. Což byla hrozná škoda, protože to musí být velice krásné a dosti dobrodružné. Jsou tam prý i temné tunely, pochopitelně překrásné výhledy a některé vedou kolem vodopádů do malebných vesniček ztracených v horách. No tak příště.
My jsme se spíše rozhodli seznámit se i s bezprostředním okolím Madeiry. Přípravu této části programu jsme řešili na vysokých stoličkách střešního baru našeho hotelu, odkud je nádherný výhled na okolní funchalské kopce plné světýlek. Diskuse byla úměrně vypitým skleničkám asi trochu hlasitá. A najednou se k nám přitočil barman: „Vy jste Češi? Tak dobrý večer!“ před pár lety pracoval v Praze v hotelu Intercontinental a bydlel na Žižkově. Líbilo se mu u nás, jen češtinu považoval za nenaučitelný jazyk a zimy za obtížné.

Vysvětlili jsme mu, o čem se to dohadujem. Podle něj byla volba jasná, rozhodně ostrov Porto Santo vzdálený zhruba 50 kilometrů od Madeiry. Popisoval nám kilometry pláží, celkově jich je v kuse 9 km při celkové délce ostrova pouze o 2 kilometry delší. A pak nám dal tip na restauraci přímo u pláže, kam chodí místní a kde se báječně jí. Bylo rozhodnuto, tak levády holt někdy jindy!
Cesta trajektem z Funchalu na Porto Santo trvá něco přes dvě hodiny a je pohodlná. Sotva lodní kolos přirazí k molu, vyhrnou se z něj davy turistů a místních a spěchají k řadě taxíků. My jsme se svezli do centra a po dobré kávě v místním bistru jsme se vypravili na kýženou pláž.
A byl to opravdu překrásný den! Hlubokým pískem jsme se po prázdné pláži dobrodili k příkrým dřevěným schodům vedoucím na skalisko ohraničující pláž po celé její dálce. A tam na plošince byla ona kýžená hospůdka, na kraji útesu řada lehátek hezky pěkně se stolečky. Mimochodem, písek na plážích Porto Santo je známý svou zvláštní konzistencí a kvalitou. Je jemný a zlatavý a má léčivé účinky. Je doporučován zejména při kožních problémech a při bolestech kloubů. Já však trochu pochybuju, to plahočení se mému kolenu moc nezamlouvalo.
Náš milý barman vůbec nepřeháněl! Ryby byly vynikající, víno též, obsluha příjemná. Poobědvalo tu pár místních, ale jinak tu byl absolutní klid a my jsme byli na celé dlouhé a široké pláži téměř sami. Sluníčko hřálo, ale nepálilo, od moře vál příjemný větřík. Trochu jsme se museli hecovat, ale nakonec jsme se oba do ledové vody oceánu přece jen vydali. Joj! Tisíce jehliček se zabodalo do nic netušící kůže. Avšak toho by bohdá nebylo, abych do moře nevlezla, když už mám to štěstí u něj být.
Jakmile si tělo zvykne a pomine prvotní šok, člověk začne vnímat tu úžasnou vodu, sytě tyrkysovou barvu, neopakovatelnou vůni a průzračnou čirost, která umožňovala sledovat dno. To se najednou pod nohama ztratilo v temné hloubce. Nemohli jsme se té čerstvé koupele nabažit. Jenže všechno má svůj konec a nakonec jsme museli dost spěchat, abychom nezmeškali trajekt.

Krásný odpočinkový den! A poslední! Nazítří vyrážíme na letiště, raději s předstihem. Musíme ještě odevzdat auto. Vše proběhne v klidu, času dost, jdeme do místního bistra, odkud přes veliké okno sledujeme přistávající a odlétávající letadla. Občas mrknem i na informační tabuli. Nic se neděje. Raději se jdeme zeptat k odbavování zavazadel a ke svému velikému úleku se dozvíme, že let už byl uzavřen.
No nazdar. Naštěstí pán za přepážkou kamsi zavolal a zavazadla nám ještě vzal. „A pospěšte si!“ zavolal za námi ještě. To se však velmi jednoduše řekne a hůř provede, zejména je – li hala nacpaná k prasknutí a na jednotlivé gaty se stojí tak nějak hromadně. Za vydatné pomoci loktů jsme se doslova prodrali k odbavení a po chvíli s úlevou dopadli do našich sedadel. Letadlo se neobvykle prudce rozjede po dráze, no jo, je přece krátká, rychle vzlétne a velikým obloukem opouští milostiplný ostrov Madeiru.
Bude mi chybět jistá lehkost bytí, radostnost a nevtíravá pohostinnost. Madeiřané nic nenabízejí, rozhodně turisty neobtěžují, ale jsou si velmi dobře vědomi, jak jsou pro ně důležití. Jsou hrdí na svůj ostrov a vědí, že mají co nabídnout. Chovají se mile, ale udržují si jistý elegantní odstup. Možná bych jen navrhla Svazu českých turistů, aby jeli na Madeiru zdokonalit systém značení, někdy nám připadalo, že je jen pro místní. Ale cestu jsme vždycky našli.
Z Madeiry je už jenom malý puntík v nekonečném oceánu. Škoda, že to tak rychle uteklo, ale určitě se sem zase vrátíme, už kvůli levádám. Teď směr Lisabon!