Článek
Tento způsob léta tedy…je přinejmenším obtížný. Nejenže pořád lilo a lilo (vysušené země české nenadálý příliv zajisté vítají), mně však navíc do prázdninové party přikvetl Adrian, čili Áďa.
Jsem babička hlídací, a to dokonce nadšeně hlídací. S oběma vnuky jsme postupem let vytvořili sehranou partu. Máme svá místa, své rituály, své hry, ať už je to desítka u stolu v naší milé hospůdce s knížkama od podlahy do stropu, anebo hádání hlavních měst třeba v tramvaji. Taky víme, co nám chutná a co máme rádi anebo naopak neradi. Víme, že starší Péťa má momentálně japonské období a mladší Samuel se ta hlavní města chce konečně opravdu naučit. A netvrdit, že hlavní město Pákistánu je Bohumín, například.
Minulé a předminulé horké léto jsme spoustu času trávili na břehu Berounky. Na naší miniaturní tajné plážičce jsme viděli až na písčité a kamenité dno. Kluci se odvážně pouštěli s oběma našimi psy dál a dál od břehu, posedávali v proudu na vyčnívajících kamenech a učili se metat žabky. Anebo jsme při pochůzkách v lese meditovali o starověkém Řecku a Římu a porovnávali jsme ho se způsoby starých samurajských rodin. Na letošní prázdniny jsem se opravdu moc těšila.
Jenže, do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, prý ani jednou. Nám se to tedy dvakrát podařilo, leč potřetí nám do idyly hodilo vidle jednak počasí a jednak mrňous Adrian. Áďa je nejmladší z bratrů a je to čilé rok a půlleté batole, se kterým se však nic moc podnikat nedá. Poněvadž se to sice budí nejdřív, jenomže to musí pravidelně jíst, po obědě spinkat a poté hned svačit. A taktéž se to hned rozbrečí, není-li po jeho.
Přes jisté nesmělé námitky jsem všechny tři bratry na víc než týden vyfasovala a byl to tedy, vážení přátelé, záhul. Zádumčivý a přemýšlivý Pitou (přezdívka Péťovi zůstala z montrealské školky), rozverný a bystrý Samuel a malinký veselý Adrian. Co já si s vámi asi tak počnu, hoši, když venku furt leje?
Počala jsem si opravdu prachbídně. Počasí střídavé až nepříznivé, Áďa často bulící, poněvadž mu chyběla máma. Uvařit oběd, uspat, zabavit druhé dva, svačinka, procházka, šlo-li to, večeře, koupel, hry, uspat prďolu.
V noci ležím v posteli, literární ambice opět padly vniveč, a jen počítám, co mě v těle ještě nebolí. Při inventuře veškerých kostí, kloubů, svalů a šlach zjišťuji, že je toho pramálo. „Zejtra musíš vyprat, drahá,“ upozorňuje mé druhé hnusné já. Tiše zakňučím do tmy. Všechny tři vnuky miluju víc než svůj život, avšak život všední a navíc o prázdninách za deště je šedivý a bez fantazie. A náročný.
Měla bych spát a nabrat sílu. Ale mám teď čas jen sama pro sebe, tak zavřu oči a nechávám se unášet proudem myšlenek. „Ten mrňous je hroznej,“ tiše se směju do polštáře. „Jednu chvíli ho člověk pustí ze zřetele a v tu ránu je pryč! Pacholek jeden! To mnou projede úlek, lítám po zahradě, řvu kde jsi, Áďo, kde jsi, a zpravidla ho najdu na nějakém nemožném místě. Během vteřiny! Jak to jen ten kulíšek dělá? Ještěže jsou s ním vždycky ti psy, ti by spustili rámus, kdyby se něco dělo!“
Je sice pozdě, ale mě ten film baví. Přemýšlím o uplynulém dni. Přemýšlím o tom, jak je to s malými dětmi náročné. Jak se člověk nezastaví, pořád ve střehu. Jak ho naštvou svou tvrdohlavostí. Jak dělá chyby, kterých pak lituje. Jak měl dělat to a ono a naopak to a ono nedělat. Takový film tedy nijak milosrdný není.
„Ale no jo, dělám, co můžu, hernajs,“ omlouvám se sama před sebou, před tím svým nerozlučným, nevítaným druhem, co mě jenom kritizuje.
A pak mi před už unavenýma očima blikne obraz zasunutý kdesi v mozku, jeden z těch běžných výjevů, co nás tak v tom našem uspěchaném životě běžně pronásledují, a my je buď zaregistrujeme anebo pustíme bez povšimnutí dál po proudu dní a už se o ně nezajímáme. Mladá žena v černém hábitu, v černém šátku umně zakrývajícím vlasy, stojí na sutinách rozbořeného města, v náručí nemluvně. Zpoza její černé sukně vykukují ustrašená očiska jen o trochu staršího sourozence. Gaza.
Další ostrý střih mi do náhle oživlého vědomí přináší nemilosrdný obraz zkázy zničených měst, hromadných hrobů, plačících i odhodlaných lidí, kteří nechápou, proč se jim to děje, avšak přesto chtějí dál žít ve své poničené zemi, Ukrajina.
Kurnik, už asi neusnu. Všude se rodí děti. Do sutin, do genocidy, do nepřátelství, do totální války. Ženy přivádějí na svět svá miminka a budoucí generaci v hrozných bolestech a i v hrozných podmínkách. Bez vody, bez tepla, v nebezpečí. Po staletí to tak dělaly a budou dělat i nadále. Je to pud, co je k tomu žene? Je to láska k muži? Snaha přinést tuhle oběť za každou cenu?
Před pár dny jsem koukala na televizi s jistou nadějí a zase jsem byla za hlupačku. Velké iluze jsem si nedělala, ale že to bude až takový paskvil, jsem nečekala. Tak se nám to opět zopakovalo. Odulé tlamy samolibých samců předvádějících své tance v celosvětovém přenosu. Čím víc diváků, tím rudější a opuchlejší zadnice. Červené koberce, vřelé stisky rukou, okázalá společná jízda superobrněným superautem. Divoký rock-en roll připravovaný zástupy služebníků zakončený obrovským pšoukem.
Tak se prej dohodli, že se někdy dohodnou. Kdy? Kolik je to mrtvých za den? Ty kecy o obětech z obou stran nechť si vážení pánové strčí za klobouk, ani zbla jim na hromadných hrobech nezáleží! To jen jejich přebujelé ego je vláčí po světě, za cenami, za slávou a uznáním snad i na Marsu!
A zatím pozapomenutý pan Netanjahu srovnává nešťastnou Gazu se zemí. Ano, stalo se něco strašného, neodpustitelného. Stalo se to národu v minulosti těžce zkoušenému. Stát se to rozhodně nemělo a vrazi by měli být po právu přísně potrestáni. Avšak to je ten trest, svírat hladem tisíce lidí, narozené i nenarozené, již nemají volby? Zbavit je práva na aspoň trochu snesitelný život a nechat je pomalu chcípat na sutinách?
Ležím si ve své pohodlné posteli a souží mě hanba. Tak já si tu foukám bebíčka a kdykoliv si můžu pustit pitnou vodu, teplou či studenou. Kňučím, protože mě bolí záda kvůli neposednému kloučkovi. Copak není důležitější, jak je ten kluk veselej a zdravej, dobře živenej a plnej energie a radosti z objevování všech tajemství bezpečné zahrádky? Že pediatr a plná péče je v našem městečku hned za rohem? Že se pořád musíme krotit, kontrolovat a vymýšlet systémy, abychom se proboha neužrali k smrti?
Jsme syti a v bezpečí. Zatím. Všechny hrůzy sledujeme v televizi. Jsou tak daleko. Jsou tak daleko? A kdo nás ochrání? Snad politik halící se nerozvážně do vlajky jedné strany? Tak určitě, kde je mu dnes konec?
Sakra práce, to jsem se zas rozohnila. Můžu už konečně usnout nebo ne? Zřejmě ještě dlouho ne! Ale zajímá to někoho? Nezajímá. Sami se musíme ochránit. Dobré zjištění. Tak můžu už spát? Sakra, dlouho ne!
