Článek
Sedíme na rozvrzané dřevěné lavičce pod přístřeškem na psím cvičáku, v otlučených hrníčcích máme na dně rumu a moje kamarádka Laďka zasněně hledí do dáli. Já vedle ní zcela obyčejně čumím do blba.
Je brzo ráno, jsme tu samy. Dneska jsem se svými psy přišla pěšky, tak si trochu rumu na tu náhlou melancholii můžu dát. Je brzo ráno, ale horko už začíná nabírat na síle. Vzduch se chvěje nad loukami kolem líně se vlekoucí řeky. Berounka se po nedávných deštích změnila v dravou Amazonku, jenže se poměrně rychle vyčerpala a teď zase zapadla do svého obvyklého středočeského modu.
„Nojono,“ zafilozofovala si Laďka. „Nojono,“ pomyslela jsem si. „Všechno má holt svůj konec,“ pokračovala. „Má,“ ujišťuju ji. Je to svatá pravda, jenomže to ten pocit zmaru nerozptyluje.
Laďka se už nikdy víc nebude prohánět na svém krásném mohutném hnědákovi Elvisovi. Placaté údolíčko Berounky bylo jako stvořené pro její vyjížďky. A byl to vskutku skvostný pohled na ni a na její smečku sedmi dalmatinců, když všichni cválali kolem. „Čau,“ křikla na mě na mě vždycky v letu. „Sejdem se na cvičáku, jo!“
Na cvičáku se sejdem, ale Laďka je tu teď taky pěšmo. Elvis se už pase na jiných pastvinách. Naštěstí na nedaleké farmě u další kamarádky. Zádrhel totiž nenastal u něj, ale u Laďky. Už toho na ni bylo zkrátka moc. Kydání hnoje, kopyta, veterinář, ustájení, problémy s nedostatkem sena po suchém létě, to všechno ji vynahrazovala ta opojná jízda na nádherném zvířeti. Elvis nebyl jen kůň, byl to kamarád. Svou lásku projevoval svérázně štípanci do paží, co po nich zůstávaly pěkné modřiny. Prý to tak koně mezi sebou dělávají. Mají ovšem jinou kůži než my.
Jenomže jednoho dne si Laďka uvědomila, že už ani ta jízda ji netěší tolik jako dřív. Jednou dokonce usnula za cvalu a spadla, naštěstí do hluboké trávy. A to byla poslední kapka. Tak se náš milý valášek odstěhoval a luka osiřela.
„Stáří je svině,“ poznamená Laďka věcně. „Je,“ přitakávám. Přiťuknem si na tuto hlubokou myšlenku. Tak jsme se tam promlčely pietním dopolednem a já se vracím podél řeky domů.
Laďka už nebude jezdit na Elvisovi a já už taky nebudu dělat spoustu věcí. Věk nám nemilosrdně ukrajuje z koláče nabídek světa. Už asi nebudu lyžovat v Alpách, mám strach o kolena. Už se asi s mužem nepřihlásíme do soutěže latinsko-amerických tanců. Už zřejmě nesednem do raftu na divokou řeku. Je toho spousta, co už nikdy nebudu dělat.
Ovšem taky je toho spousta, co je mi už jedno. Což je úleva oproti mladším letům, kdy jsem se celkem nervovala kvůli z dnešního svého pohledu naprostým blbostem.
„Aspoň něco,“ říkám psům, kterým je to však úplně fuk. Zadováděli si s kamarády dalmatinci, brouzdali se v řece, vylítali se a teď se jde domů na pořádný gáblík. Stáří neřeší, dokud jim to lítá, a pak se uvidí. Nakonec, od čeho máme pány, no ne?
Za chvíli zahnu od řeky a vydám se kopcem lesem do vsi. Slunce už pěkně pálí, jeho světlo se odráží od vyprahlé roviny. Všude až příliš jasné světlo bodající do očí. A já mám v duši šedo. A mám výčitky. Nemám si nač stěžovat. Jsme zdraví, máme krásné hodné děti a nádherná vnoučata.
„Co tu furt řešíš? Nerouhej se!“ říká mi můj přísný hlas. Jenomže ten druhý, ten protivný poťouchlík hned kontruje: „Ale co já?“
„Víte co, dejte mi pokoj oba, jo!“ okřiknu je zhurta. Už na to nechci myslet. To je prostě život, no. Otáčím se zády k řece. Ještě se přece jen ohlédnu, pohled na ni se mi nikdy nepřejí.
A copak to tam máme? Co se to tam sune po vodě? Nějaká paní na něčem stojí na vodě jak Ježíš. Není Ježíš, má bidlo a odráží se. Á, to bude ten paddleboard, už jsem o tom četla. Vracíme se kousek zpátky, to musím vidět zblízka! Psi jsou udiveni, neochotně se plouží za mnou. Teď se přece jde domů k plným miskám!
Tak tohle je něco! Paní se náhle zakloní a sbuchne do vody. Je jí jen do poloviny stehen. Vyškrábe se zpátky, moc šikovná tedy není, ale to jí nezabrání v další kymácivé jízdě. Pomalu, leč přec!
Tak to je opravdu něco! Paddleboard! To je věc! Houbeles, nic nekončí, naopak všechno teprve začíná!
