Článek
Nastal listopad, a kromě podmračených šedivých dnů, vlezlého studeného vlhka a šustících listů na chodnících přináší taky výročí sedmnáctého listopadu 1989. A přiznám se, s postupujícím věkem se toto výročí naší země pro mě stává tím nejdůležitějším. Je to zřejmě způsobeno též faktem, že v naší rodině jsme s mužem již poslední žijící svědci těchto dějinných událostí.
I usoudila jsem, že už je čas vyvést naši barevnou mezinárodní rodinku do víru oslav a vnoučatům vysvětlit, co se to tady vlastně dělo a jak se tehdy žilo. A to jsem vůbec netušila, že mi život do mé bohulibé mise přihraje silný životní příběh, z něhož běhá mráz po zádech bohužel až dodnes.
Jedná se o osud bratří Wonků, z nichž jeden jako poslední z uvězněných disidentů komunistický žalář nepřežil. Druhý bratr, též vězněný, se po letech domáhal očištění bratrova jména a odškodnění za zranění způsobené při zatýkání. První rozsudek mu přiznal směšnou částku, ovšem i náklady za soudní řízení, takže by ještě musel doplácet. Naštěstí zasáhl Ústavní soud a kompenzaci navýšil. I tak se jednalo o směšnou sumu.
Nepochybuji o tom, že rozsudek, technicky vzato, splňoval všechny náležitosti. Skutky se posuzují podle doby, ve které se staly. A v tom je jádro pudla. Takže pan Wonka má smůlu. Svůj „delikt“ spáchal v nevhodný čas. Co na tom, že jeho přečin (dnes by se s největší pravděpodobností o přečin nejednalo) směřoval právě proti zločinnému systému, který se záhy zhroutil. Že dnes je za svůj čin veleben. Kdepak, holečku, dějiny tě dohnaly, souzen budeš podle paragrafů své doby.
A to jsou dnes jinačí kompenzace! Jenomže to jsou také jiní frajeři! Frajeři, co se vyznaj. V četných kauzách se jim nepodařilo dokázat vinu čili stát byl náležitě podojen. Tam lítaly statisíce, mimo jiné i jako kompenzace soudních výdajů. Jiná doba!
Půjdeme celá rodina slavit a my, starší rodu budeme vysvětlovat těm malým a těm přivdaným a přiženěným, co se to tu v tom památném listopadu vlastně stalo. Jak jsme žili tenkrát my a jak žili mladí za okupace. Jenom to zřejmě budeme muset dávkovat. Nechci kazit tohle výročí vyprávěním o paradoxech dějin, o pijavicích, které se vždy rychle zorientují ve všech poměrech a kterým to často vyjde.
Na tohle je ještě času dost. Avšak jednou to přijde, vnuci vyrostou a budou mít svůj vlastní rozum a pohled na svět. Já jen doufám, že se nám podaří přenést naši rodinnou historickou zkušenost, že nezapadne. Zapomínat je totiž tak snadné. A tak nebezpečné!
