Článek
Se svými vnuky pravidelně chodíváme kolem staveniště památníku nádraží Bubny. Pokaždé kontrolujeme postup stavby. A i když naši chlapci momentálně vězí až po uši v období starořeckém a stali se z nich k mému zármutku velcí obdivovatelé Sparty (já jsem odjakživa fanda Athén), i tak si vyslechli výklad o smutné historii nádraží Bubny.
No tak tam chodíme kolem a každý týden sledujeme pokroky. Tentokrát se nám podařilo přijet dřív a když jsme se už dost vynadívali na vybagrovanou plošinu (moc rychle to tedy nepostupuje), vydali jsme se směr tělocvična na karate. Času dost, šouráme se přes park. Přemýšlím, jestli jim mám znovu vyprávět o válce, o transportech a o lágrech. Nechce se mi. Choulíme se do límců a šál, studený vítr bojuje s našimi svrchníky, bohužel úspěšně. Že jsem si nevzala čepici, čert vem vlasy a frizúru, stejně z ní nic v tom větru a dešti nezbyde.
Malý Samuel mě zatahá za rukáv. „Hele, babičko, jsou tam nějaký panáčci!“ zvednu hlavu a schytám dešťovou spršku rovnou do očí. „Panáčci, kde? Nevymejšlej, Samčo!“ jsem momentálně dosti nevrlá babička.
„Támhle!“ ukazuje na ohradu z vlnitého plechu. Má pravdu, jsou tam nějaké jednoduché črty lidských postav a tváří. Času pořád nepříjemně dost, jdeme se tedy na ty kresby mrknout.
Jedna z prvních je náčrt stylizované postavy černovlasého muže v bílé košili, černé kravatě a saka, které „zdobí“ veliká žlutá hvězda. Další jednoduché kresby znázorňují děti nebo mladé ženy s kufříky, se zajíčkem, často se opakuje motiv holubice. Někde jsou i jména.
Najednou mi to hnusné počasí zas až tak nevadí. Ohrada se sice prohýbá pod náporem větru a déšť je vlezlý, jenže my víme, že kluci budou za chvíli ve vytopené tělocvičně mezi kamarády a já se zašiju do útulné hospůdky. Mají tam na stěnách police s knihami od podlahy až ke stropu. A taky dobrý čaj anebo ještě lepší irský kafe.
Jenomže tyhle chatrně oblečené postavičky tady budou na té kymácející se ohradě a na dešti celou noc. Žádná vytopená místnost, žádné kafíčko. Tak to těm klukům vypravuji znovu. Dívají se na holčičku se zajíčkem a pak na portrét tváře černovlasé dívky. Další děvče mává bílé holubici. Hoši jsou zamlklí.
„A to tam do těch táborů vozili i tyhle děti?“ zeptá se nakonec hovornější Samuel. Jojo, miláčku. I tak malé, jako je tvůj bráška miminko doma u mámy.
„Ale babi,“ ozval se starší přemýšlivý Péťa. „Ty jsi ale přece říkala, že lidi už žádnou válku nebudou chtít. Že po tý poslední veliký válce už žádná válka nebude. Tak ale babi, proč se teda zase střílí na Ukrajině?
Jo chlapci, tak to opravdu nevím. A je nás hodně, co to nevědí. Co vám mám říct? Že jsme už dost užili míru a že teď to bude jinak, protože zase odněkud vylezl šílený uzurpátor? Že se zase nějaký národ považuje za ten vyvolený a nad všemi ostatními?
Už je čas, musíme jít. Kluci jdou přede mnou. Dívám se na ty dvě postavičky obtěžkané batohy a zaplavuje mě veliká láska a pocit velikého štěstí. Ještě se zastavím a ohlédnu na tu ohradu. Němí svědci se pomalu rozplývají v soumraku, jména už nepřečtu. Ale jsou tam a budou tam i zítra. A my musíme udělat všechno proto, aby na příštích stavebních ohradách byly květiny. Třeba.
