Článek
Rozhovor Jiřího Kubíka s lékařkou Miroslavou Skovajsovou uveřejněný nedávno na Seznamu vzbudil celkem rozruch. Oprávněně. Paní doktorka se v něm velmi otevřeně a nebojácně dotýká bolestných témat. Témat, o kterých se na jedné straně mluvit moc nechce a na straně druhé se k nim vyjadřuje kdekdo.
Mě nejvíc zaujala ona pasáž, kde paní doktorka mluví o svém životě a hlavně o svém rozhodnutí užít si mateřství a i po náročném studiu zůstat s dětmi doma déle, než je v kraji obvyklé.
„Vzkázala bych jim (ženám, které se bojí zůstat s dětmi doma): „Nebojte se zůstat doma, nebojte se zůstat s dětmi. Ty děti nerodíme proto, aby je vychovával někdo jiný.“ A to mi paní doktorka mluví z duše.
My jsme se totiž momentálně v rodině dosti rozrodili. Jedno batole, jedno miminko a další na cestě. A všude po počátečním nadšení z nového přírůstku přijde neodbytně na řadu klasická otázka – a co dál?
Odpověď se hledá těžko. Na jedné straně vysokoškolsky vzdělané mladé ženy s profesionálními ambicemi. Na druhé tik tak biologické hodiny a touha být s potomkem co nejdýl. Na třetí, ne mnoho lidí s čerstvým diplomem v kapse se topí v penězích. Sotva vypadnou ze školního systému, už na ně začnou dotírat existenční starosti. Osamostatnění je určitě povznášející pocit, leč přízemní záležitosti jako nájemné jednoho dokážou pěkně uzemnit.
Na straně čtvrté postoj většinové společnosti. Už jenom ten název mateřská dovolená je pěkně zavádějící. Péče o novorozence a batole je všechno možné, jen ne dovolená. Navíc v drtivé většině případů je doprovázena „podřadnými“ činnostmi, jež zahrnují péče o domácnost, zásobování, starost o případné další potomky.
„Proč se válíš doma,“ slýchávala jsem často, když byly naše děti malé. Jenomže náš nejstarší syn školku prostě odmítal. Měla jsem každé ráno vodit vzpouzející se a řvoucí dítě do zařízení, kde by se o něj starali cizí lidé, kteří ho vůbec neznají a pravděpodobně by jim záhy pěkně lezl na nervy? Navíc, já chci být zodpovědná za to, co dětem říkám, co jim předávám, jaké hodnoty a životní styl by podle mého soudu měly mít, než je vypustíme do života. No tak ať si o mě myslí, že jsem slepice, co se snaží naučit péct a patlá s dětmi hodně nepovedené vánoční rohlíčky, já už to nějak přežiju.
Jenomže ono by nemělo jít jen o přežívání. Na jedné straně se politici, vládní i opoziční předhánějí v tom, jak zajistit vyšší porodnost, na druhou stranu je mateřství považováno za čistě soukromou věc, se kterou si každý musí poradit sám. Což do jisté míry samozřejmě tak je. Co však v momentě, kdy čerstvá absolventka shání první zaměstnání a je v jiném stavu? Je nezaměstnatelná. Svým způsobem chápu společnosti, které se umně takové adeptky rychle zbaví, byť by byla sebelepší. Nepotřebují pracovní sílu na pár měsíců a pak sbohem a šáteček, za rok tu jsem jak na koni. A kdoví jestli.
A co když přijde dítě druhé, třetí? To už tak trochu spadla klec. Mladá paní možná dostane plaketu zasloužilé matky, to však její situaci nevyřeší. Navíc mi pořád připadá, že mladé rodiny jsou tak trochu na chvostu zájmu všech uchazečů o vedení země. Zřejmě málo křičí, mají totiž dost co dělat.
Zatím poslední vnouče čekáme v Kanadě. A je to docela legrace. Snacha pracuje pro americkou firmu, avšak benefity a sociální zajištění jsou kanadské. Americké kolegyně dosti hlasitě závidí a zaměstnavatel má hlavu v pejru, ovšem zákon je zákon, tak Kanaďance musí umožnit, co jejího jest.
No ne že by to byla až taková výhra, i v Kanadě by se matka měla s robětem rozloučit poměrně brzo, pořád však lepší než v USA, kde je sociální systém opravdu tvrdý. V podstatě jde pouze o neplacené volno většinou dvanácti týdnů a pak marš do práce, zařiď se, jak můžeš!
V Kanadě oproti tomu jsou možnosti placené mateřské dovolené dvě, buď čtyřicet týdnů, bude-li na mateřské jen jeden rodič, potažmo šedesát devět týdnů, budou-li se na dovolené podílet oba rodiče.
Systém je to oproti USA mnohem milosrdnější, stejně si však vůbec nedovedu představit svoji snachu, jak opouští své miminko ani ne roční a maže zpátky do práce. Jak to tedy budou dělat, je ve hvězdách. Nějakou dobu se s miminkem doma pracovat dá, ale pak je to obtížnější a obtížnější, poněvadž jakmile robátko povyroste a přestane pouze sát, vylučovat, chvíli brečet a pak spát, nastane problém. Batole vyžaduje pozornost, komunikaci, přičemž si neustále usiluje ne-li o život, pak alespoň o zdraví.
Kdysi jsme na hodině ruštiny dostali za úkol popsat někoho z rodiny. Psala jsem tehdy o své milované maďarské babičce. Měla tvrdý, ale vzrušující život. Pocházela z rodiny dobře zavedeného budapešťského malíře, ale zamilovala se do sociálního demokrata a za Horthyho vlády museli i se čtyřmi dětmi narychlo opustit Budapešť. Dostali se až do Prahy, kde se jim záhy narodilo poslední dítě, moje máma. Potomci se rozutekli po všech možných koutech světa a když jsem popisovala její stáří, napsala jsem: Kak ptica pěreletajet měždu svajimi rebjatami. Pro později narozené bez povinné ruštiny na škole jsem srovnala babičku s ptáčkem, který přelétá mezi svými potomky.
Budu já taky, moje milovaná tvrdohlavá babičko, po tolika letech taková ptica? Budu lítat z kontinentu na kontinent hlídat vnuky? A kolik nás takhle bude cestovat po těch bohatých zemích, abychom zachraňovaly naše maličké před opuštěností a frustrací z nepřítomnosti rodičů? Copak o mě, já lítám ráda, ale řeší to něco? Jistěže ne a koho to zajímá, tedy kromě těch ustaraných rodičů? Snad blahobytné přestárlé zástupce lidu?
Málo křičíte, málo řvete, milí moji! Moc ráda bych to změnila, moc ráda bych převrátila ten svět práce, zisku, prosperity, výkonu, spotřeby do světa materiálně jednoduššího, nenáročnějšího a hlavně vztahovějšího. Možná je dobře, že to neumím. No tak holt budu lítat dál.
