Článek
Je to katastrofa. Sice jsme vyrazily včas, ale tohle nás tedy zdrží. Kufr je bez toho zpropadeného kolečka nepojízdný a my nemáme šanci ho unést. Naštěstí naše vědátorka na rozdíl ode mě neztratila hlavu a kolečko našla. A zatímco já jsem bědovala ostošest, ona svižně přiběhla s kufříkem nářadí. Po chvíli se jí podařilo kolečko aspoň provizorně přišroubovat. Mám já to šikovnou holku, libuji si nahlas.
Na ulici čekáme na Ubera a tentokrát to trvá dosti dlouho. Na mobilu nám malé autíčko ukazuje, že se zasekl na nedaleké křižovatce.
„Mami, ne aby tě napadlo dávat ty zavazadla do kufru, to oni nemají rádi. On si to tam naloží sám,“ poučuje mě moje cestovatelka. Konečně je auto tady. Zastaví u nás, nejdřív na sedadlo naložíme přepravku s kočkou a trochu rozpačitě čekáme. Nic se neděje, tak společnými silami narveme tu moji skříň do kufru, zatímco pán nevzrušeně poslouchá hlasitou hudbu. Ale co bych se rozčilovala, prostě Coventry.
Na nádraží po nás ani neotočí hlavu, ale my jsme rády, že jsme nakonec dorazily včas, nijak ho neřešíme. A já mu neřekla goodbye, čímž jsem mu zajisté způsobila velkou morální újmu.
Nádraží je plné, na našem nástupišti čeká hodně lidí a my máme almaru, dvě velké tašky a kočičí přepravku. Avšak jsme klidné, máme místenky na čtyřce se stolkem, aby bylo kam dát kočku.
Anglické vlaky jsou celkem pohodlné, ale vagóny se zdají menší než ty naše. Uličky mají tedy zatraceně úzké a projít je se zavazadlem je dosti náročné. Vždy u východu a vchodu do kupé je prostor pro velká zavazadla. Pro někoho, kdo má místo ve středu vagónu, to může být poněkud nepraktické. Aby měl na každé zastávce oči jak na šťopkách, zdali náhodou někdo nevystupuje s jeho kufry.
Vlak je tu, naštěstí je tu taky Judit a pomáhá nám s naší výbavou. Samozřejmě, nastupujeme na druhém konci, než kde máme místa. Procházíme úzkou uličkou s celým naším cirkusem a nemyslím, že by ve vagónu zůstal někdo, komu bychom neuštědřily ránu batohem, kufrem nebo přepravkou s nešťastnou Ofčou. Spolucestující jsou však velice tolerantní a nikdo nám nevynadá.
Konečně jsme se propracovaly k našim místům. Dobře to zvolila moje holčička, sedíme rovnou u prostoru pro zavazadla a navíc máme stoleček, které jsou v kupé pouze dva. Jenže ouha, je obsazeno! Na našich sedadlech se rozvalují dva hoši, na našem stolku rozložené počítače i s příslušenstvím. My je vůbec nezajímáme.
Začínám se nebezpečně nafukovat. Toužím si už sednout a vydechnout a nechat se unášet vlakem do milovaného Skotska. Ale než stačím upustit páru, promluví dcérenka: „Pánové, je mi to líto, ale toto jsou naše místa.“
Je tak milá, dobře vychovaná, líbezná, kdo by odolal? A odolal!
„Najdi si místo jinde, je jich tu dost!“ houkne oslovený a dál se věnuje svému počítači. Tlak mi vylítne a pěsti se sevřou.
„Ne, ty si najdi místo jinde, buď tak laskav.“ Naše víla přitvrzuje. Mladý pán se znechuceně rozhlíží, nesnesitelně pomalu vyklízí okupovaný prostor a dává nám najevo, že je mu z nás na zvracení.
„Koukej mazat, než ti jednu plácnu, blbečku!“ To jsem to odvážná, kryta svým rodným jazykem! Moje dítě se na mě nesouhlasně podívá, pacholek tempo nezvýší, ale mně se ulevilo, řekla jsem si své. Konečně se odporoučí a my padáme na sedadla. Ten druhý tam sice ještě jednu stanici zůstal, koukal zle, ale zakryly jsme mu výhled chudákem kočkou a byl klid.
Vlak jede rychle, míjíme města i městečka. Krajina je rovná, nepůvabná. Ani pole, ani pastviny. Louky nebo spíš mokřady, kde by se dobře dařilo rýži, kdyby tu bylo tepleji. Kolem trati obvyklé sklady, továrny, parkoviště. Žádná krása. Co je však naprosto úchvatné, to jsou trsy oslnivě žlutých narcisek. Jsou všude, na loukách, v příkopech, v zahradách, na stráních kolem trati. Buď jsou mohutné, na dlouhých silných stoncích veliké zlaté hlavy se kývají ve větru, jako by mávaly projíždějícím vlakům. Anebo jsou docela maličké a statečně se perou se starou trávou a haraburdím na nepříliš pěstovaných lukách. Ale jsou tam a jsou jich tisíce. Nikdy v životě jsem neviděla tolik narcisek pohromadě.
Chvílemi prší a asi fouká vítr, venku je nepříjemně. Ve vlaku je naštěstí teplo. Lidé se střídají, vystupují a nastupují, ale vlak je pořád dost plný. Po asi čtyřech hodinách se krajina začíná pomalu měnit. Nudnou placku narušují víc a víc zaoblené vršky a najednou se vlak vyřítí na širou planinu a hle, na obzoru se vynoří staří známí majestátní rozložití obři. Blížíme se ke Scottish Borders, oblasti jižních skotských hranic, součásti skotské vrchoviny.
Jsou to prazvláštní útvary, tito mí drazí kamarádi. Jsou olysalí, nic moc na nich neroste. A jsou to pořádní cvalíci, rozložení hezky doširoka ohromují svými proporcemi. Není snadné se po nich toulat. Nezkušený turista si ráno umane, ano, na tamtom kopci si dám svačinku. Avšak po usilovném mnohahodinovém pochodu je stále hladov a proradný vrchol mu v průzračném vzduchu stále uniká. A čím víc se plahočí, tím víc se mu kýžený cíl vzdaluje. Skotská vrchovina neohromuje výškou, ale nekonečným prostorem, který může být i zrádný.
Konečně vystupujeme. Jsme v městečku Motherwell. Nezdržíme se tu, není to náš cíl. Za vydatné pomoci Judit vyvlečeme všechna zavazadla. Mám výčitky, Judit má jen skromnou malou tašku a neustále tahá můj přecpaný kufr. Stejně jsem v Coventry nosila pořád jen to samé. No ale co kdybych tam třeba potkala Seana Conneryho?
Vyjdeme na parkoviště před nádražím a ano, už se blíží obrovské auto našeho milého Chrise, nastávajícího tchána naší dcery. Chris je úctyhodná postava. Je tak trochu jako ty skotské kopce. Průměrně vysoký, ale rozložitý, dobře rostlý a silný. Což je v celku zábavné, Chris totiž původně vůbec není Skot. Otec byl Angličan a maminka pocházela z Barbadosu. Nevyčerpatelný zdroj energie a dobré nálady vystupuje z auta a vítá nás se širokým úsměvem v tmavé tváři a rozevřenou náručí. Najednou si připadám jako ve snu, jsem zase tady, je to možné?
Jedeme do Stirlingu. Jestli bylo narcisek v Anglii hodně, pak zde je jich tisíckrát víc! Všechny příkopy jimi přetékají. Všechny pastviny. Země věčně zelená, všude čerstvá tráva pro stáda ovcí. Zrovna mají mladé, je to krásný pohled na hopsající mláďata. A kolem zlaté pásy narcisek.
Sedím vedle Chrise a dojatě pozoruju ubíhající krajinu. Holky vzadu švitoří, Chris jim odpovídá a švihá to s námi po dálnici sebejistě, razantně, leč bezpečně. Na vojně sloužil mimo jiné jako řidič. A taky pilot. Však se mi zdá, že jsme chvílemi lehce nad zemí…
První povědomá křižovatka, jsme ve Stirlingu. Poprvé jsme sem přijeli před osmi lety s dcerou. Dorazili jsme všichni tři s vykulenýma očima, ve Skotsku jsme nikdy před tím nebyli. Po absolvování všech nezbytných formalit jsme ubytovali dceru na koleji a zbylo nám dost času na prozkoumávání této podivuhodné země. Edinburgh, Glasgow, Aberdeen, Dundee, Inverness, Perth, Stirling, okolní krajina. Spousta zážitků a setkání, ochutnávek whisky i místní speciality haggis, něco jako prejt z jehněčích či skopových vnitřností.
Neustále jsme čekali na léto, až po čtrnácti dnech jsme pochopili, že maximálně něco lehce přes dvacet a za den tak deset svěžích deštíků je to pravé skotské léto.
Jednou jsme se vraceli do našeho hotelu ve Stirlingu z výletu do Edinburgu. Koupila jsem si tam krásnou sukni, kilt, z pravé skotské vlny. Tak dlouho jsem ve vlaku obdivovala její nádherné barvy, až jsem ji tam ve finále zapomněla. Zjistila jsem to až večer na pokoji. No to byla noc! Ráno jsme s mužem spěchali na nádraží s pramalou nadějí, že ji třeba někdo odevzdal na ztráty a nálezy.
„S tím nepočítej,“ brzdil mě můj pragmatický choť. Ale přece jsme dorazili na stanici a u turniketů jsem se snažila vysvětlit paní v uniformě, jaká katastrofa mě to postihla. S úsměvem mi umožnila projít i bez placení a ukázala, kde je kancelář zaměstnanců. Nesměle jsem zaťukala na dveře, otevřel mi menší pořez s tázavým pohledem.
„Jo, tak sorry, jmenuju se Zuzana Palečková, jsme z České republiky (nevím proč, ale od sametové revoluce si tak nějak myslím, že musíme být každému sympatičtí), dovezli jsme sem dceru na studia a já jsem včera ve vlaku z Edinburghu v 18.16 asi zapomněla taštičku se sukní. Rozumíte, kilt jako jo? Krásnej!“ je mi trochu do breku, jen si na ni (něj) vzpomenu.
Pán na mě kouká a snaží se v hlavě srovnat všechny právě dodané informace. Czech republic, kilt, Edinburgh, vlak, 18.16. Poslední dvě sdělení mu byla asi nejsrozumitelnější. Očička se mu rozsvítila, pokynul mi rukou, abych ho následovala do nitra kanceláře a zmizel za dalšími dveřmi. Za chvíli se vynořil s vítězoslavným úsměvem v trochu zarostlé tváři. V ruce svíral malou papírovou tašku s nezaměnitelným emblémem.
„Joj!“ vypískla jsem radostí. Vrhla jsem se k němu, stiskla ho do náručí a vlepila mu pusu na pichlavou tvář. Trochu ztuhnul. A jéjej, jestlipak se toto smí dělat uniformovaným? Mlátit se nesmějí, ale líbat? Možná taky ne. A co teprve Britové?
Poodstoupil ode mě, ještě jednou si mě prohlédl a rukou naznačil, že mám počkat. No nazdar. Milá paní Palečková, přijde s pouty a vy poputujete do báně. Jakpak asi vypadá taková skotská báň? Teplo tam tedy rozhodně nebude.
Za přivřenými dveřmi se ozval tlumený hovor, pak smích. Najednou se rozrazily a do místnosti se vrhnulo asi šest chlapíků v uniformách. Vepředu můj známý pořízek. „Tak madame, nás bylo šest, co jsme tu tašku našli! Takže odměna patří všem!“
Postavili se pěkně do fronty a každý se ode mě nechal políbit na obě tváře a ještě hezky poděkoval. Poté mě všichni unisono ujistili, že budou mít krásný den a já je ubezpečila, že takové poetické odpoledne za ztracenou (ovšem znovu nalezenou) sukni rozhodně stojí! Rozloučili jsme se v nejlepším rozmaru a já pospíchala za svým mužem, kterému jsem tajuplně sdělila, že sukýnku jsem si vylíbala.
„Jo tak to je dobře,“ odtušil. Byl rád, že nemusí kupovat novou. Tak která by nemilovala Skotsko?
Jedeme a mně se honí hlavou tyhle a mnohé jiné vzpomínky. Leč zpět do přítomnosti. Musíme najít naše Airbnb, za chvíli dorazí můj drahý z Prahy a zítra máme velký den. Naše dcera se vdává!
