Článek
Stála na zastávce tramvaje ve Vodičkově ulici a navzdory krásnému zářijovému odpoledni zasmušile pozorovala okolí. Kolem procházelo množství lidí, ženy většinou v lehkých šatech a muži v kraťasech a tričkách. Jako obvykle všichni někam spěchali a tak si zamračené drobné paní skoro nikdo nevšiml.
Jenomže já ano. Nepospíchala jsem zrovna, a tak jsem se zastavila opodál a ujistila jsem se, že je to skutečně ona. Paní exposlankyně za KSČM Semelová. Žaludek se mi sevřel nevolí. Tak ona vážně existuje!
Pozoruji ji nenápadně, aspoň se o to snažím. A v hlavě se mi začaly skládat střípky vzpomínek na dětství a mládí strávené pod laskavým patronátem velkého bratra. Asi nejranější záchytný bod mé paměti byl příjezd vojsk Varšavské smlouvy, která nás měla ochránit před zlolajnou kontrarevolucí. Byl konec prázdnin a já jsem byla u babičky ve Šluknovském výběžku. Brzo ráno vlítla do ložnice sousedka z domu a křičela, celá rudá, že nás Rusáci přepadli, že je válka.
Chudák babička se zmateně posadila na posteli: „Válka? Jaká válka, ta už snad skončila, ne?“ Trvalo dlouho, než to ta stará paní, která ty veliké války zažila obě, pochopila. Pak přijeli vyděšení rodiče, k mé nevoli mě posadili do auta a odvezli do Prahy.
Koukám na Martu a přemýšlím, copak asi dělala v té době ona? Měla její rodina strach jako ta má anebo se radovali? Asi v té době taky chodila do školy. Žalovala na učitele, kteří nechtěli, abychom je oslovovali soudružko a soudruhu? Sotva jsem to tehdy chápala, ale malá Martička asi byla poučenější.
Roky běžely a z dočasného pobytu vojsk Varšavské smlouvy se stal pobyt trvalý. Elita byla buď vypuzena do kotelen, na stavby, za volanty náklaďáků anebo emigrovala. Vlády se zmocnil gang bezskrupulózních lumpů, kteří nás horem dolem cpali do chřtánu nenasytného molocha, jen aby se udrželi u žlabu. Země pustla a cyničtěla. Kdo nekrade, okrádá rodinu, rádoby vtipné motto, jež však tragicky vyjadřovalo ten marasmus všude kolem. Komunisté leccos rádi tolerovali, jen aby byl klid a lidé se spíše starali o to, jak sehnat toaletní papír, než aby se jim pletli do spravování věcí veřejných.
Měli u Martičky vždycky dostatek toaletního papíru? Asi ano, protože bez toaleťáku se vznešeným ideám věří kapánek obtížněji.
Nechávám ujet devítku, Martičce to nějak nejede, tak ji sleduji dál. Mohla by strašit malé děti, je jak bubák. Vždycky mi vrtalo hlavou, jestli tihle zarytí hlasatelé všeobecného blaha tomu opravdu věří nebo je to prostě jen podnikatelský záměr, co je žene vpřed. Snad lze pochopit touhu po rovnosti a spravedlnosti v určitém věku a v určité době. Ani dnes zdaleka nežijeme v ideálním světě. Ovšem lidstvo už snad mělo dost příležitostí na to, aby zjistilo, že socialismus a komunismus jsou slepé střevo dějin. Že spravedlnost pro jedny není možné vydobýt nespravedlností na jiných. Že vražda zůstane vraždou, že zlodějna zůstane zlodějnou, i když se halí do sebevznešenějších keců.
Copak už dospělá Martička nikdy neslyšela o komunistických lágrech, o popravách, o Miladě Horákové a dalších? Trpí snad nějakou selektivní slepotou, že neviděla ta zpustlá města, zdevastované památky, všude oprýskané zdi, otrávené lidi, co se na sebe jen osopují a každý kouká být co nejrychleji doma nebo na chalupě a vlezte mi všichni na záda, já chci mít svůj klid?
V dálce se objevuje další devítka. Měla bych už jet, musím vyzvednout své milované Čechoafričánky ze školky, víš Marto? Můj syn se s jejich maminkou seznámil v Kanadě, kam jsme ho mohli poslat na studia. Naše děti mají totiž úplně jiný život než my. Já jsem musela čekat tři roky na přijetí na školu, jiní ani takové štěstí neměli. Jestlipak sis taky někdy zoufala nad tím, že ti nějací pitomci strhávali body za „názorové postoje“ tvé rodiny, které jaksi nesouzněly s nastaveným směrem? Určitě ne, protože ty jsi zajisté souzněla.
Tramvaj už je tady. Bojuji s nutkáním jít a Martičky se na tohle všechno vyptat.
Ale víš co, Marto? Stůj si tady jako ten kůl v plotě klidně dál. Já jedu!
