Článek
Po dlouhé době jsem si v neděli v poledne pustila Otázky Václava Moravce. Původně měly sloužit jako zvuková kulisa ruchu početné rodiny, ale hned v úvodu nás dospělé velice zaujal razantní nástup soudružky Konečné. Okamžitě bylo jasné, že z poklidného šumu tentokrát nebude nic.
Musím připustit, že mě tato samozvaná bojovnice za práva všech utlačovaných a zbědovaných zaujala. Ten zápal! Ta bojovnost! Neohroženost! A nestoudnost, drzost a totální ztráta paměti!
Debatu s touto dámou bych přirovnala ke šťouchání klackem do vosího hnízda. Asi dost z nás v dětství pokoušelo osud zkoumáním neznámých děr v zemi. Někdy ke škodě pokušitele z otvoru vylítl zuřivý roj, který se bez milosti vrhl na útočníka. A bylo zle.
Soudružce Konečné se z úst nevyrojily vzteklé vosy (i když představa je to dost zábavná), ale chuchle vzteklých slovíček, která se pospojovala v soustředěné nálety na protivníka. Nejvíc to schytával pan ministr zahraničních věcí. Vzhledem k poslednímu vývoji v jeho již bývalé straně se nelze divit, je to snadná oběť. A paní Konečná jako velice zdatná kritička všech vládních pochybení, ať už skutečných či vybájených, se skutečně činila.
Ne že by všichni příznivci vládní koalice byli spokojeni s jejími výkony, nakonec poslední volební výsledky jsou toho varovným důkazem. Prostor pro kritiku by tu tedy rozhodně byl. Avšak nabízí se otázka - je právě pohrobek hnutí, jež má během své éry na kontě milióny obětí, oprávněn cokoli hodnotit?
Miliony lidí popravených, umučených, zmizelých, ať domnělých či skutečných, oponentů režimu měl na svědomí Sovětský svaz, kterému právě soudruzi komunisté otevřeli dveře dokořán, jakmile se dostali k moci. A výsledek? Rozkrádání a ničení soukromého majetku shromažďovaného po generace, plundrování přírodních zdrojů, devastace životního prostředí. Lidé se stali jakýmsi kanónenfutrem pro nesmyslné socialistické plánování, pro stohy výkazů, jež čím dál méně odpovídaly realitě.
V celém umělém světě pětiletek a falešného internacionalismu socialistického tábora všechno směřovalo do pekel. Běžný život řadového občana se stával obtížnější a obtížnější. Shánění i nejzákladnějších potřeb bylo nedílnou součástí dne. A nakonec se všechno zhroutilo jak shnilá stodola.
Že tohle bylo napsáno už tolikrát a já nepřináším nic nového? Ale ano, bylo! Jen se mi zdá, že se nám moc snadno zapomíná, v tom našem tak strašném světě. To potom pánové jako pan Strach či pan David mohou ze sebe veřejně dělat oběti totality, která nám tu prý vládne.
A paní Konečná může dštít mraky síry a smradu. Jenom bych se chtěla zeptat, jestlipak by taková diskuze s takovou kritikou současného systému byla možná za toho bájného socialismu? Ve veřejnoprávním médiu navíc? Jestli by bylo možné, aby se paní poslankyně Europarlamentu (vida, jak se paní komunistka v té funkci našla, to by za vlády jejích soudruhů taky nešlo) tak otevřeně zastávala zájmů země, jež nás několikrát zařadila na seznam svých úhlavních nepřátel? Jejíž agenti tu mají na svědomí minimálně dva české občany? Skončila by dřív, než by začala, soudružka Konečná.
Jenomže dnes to jde. A protože soudružka Konečná si je velmi dobře vědoma, že žijeme v demokratickém státě, tak si prostě bezostyšně plká, co to jde a proti případné kritice se bude ohánět svobodou slova. Je to síla či slabost demokracie? Ale to záleží na nás, na občanech. Jak posloucháme, přemýšlíme a zapomínáme. Je tak snadné věřit falešným prorokům a jejich jednoduchým řešením. Krysařova flétna taky libě zní, avšak kde to pak končí?
