Článek
1. Lítám kolem dítěte jako vrtulník
Helikoptérový rodič se stal reálnou výchovnou metodou a setkáváme se s ním (i s tímto pojmem) čím dál častěji. Rodiče kolem dítěte krouží, nenechají mu žádný volný prostor, každou chvíli vedle něj „přistanou“ a řeší jakýkoliv jeho problém.
Příklad: jedete coby kantor s dítětem třeba na lyžařský kurz a rodič je schopen vám večer volat, že jeho bobánek někde na chalupě ztratil bundu, přičemž sám je od vás 50 km daleko. Přijedete na hotel a jiný rodič se snaží své 13leté holčičce vynést batoh až do pokoje, přestože se dívka brání a o pomoc očividně nestojí. A o domácích úkolech ani nemluvě. Kolik rodičů se snaží shánět informace, dělat za dítě prezentace, psát úkoly, jen aby to jeho dítko nemělo průšvih.
Podobných historek bych měla v rukávu sto. Že tím dítěti rodič ubližuje, znemožňuje mu stát se samostatným, je jisté. Navíc v dítěti utvrzuje přesvědčení, že by se k němu tak měli chovat všichni dospělí, což pak děcku pokřivuje pohled na svět. Je pasivní, neustále očekává, že za něj všechno dospělí a učitelé vyřeší, udělají. Jenže zrovna vzdělávání je přece proces zcela opačný, kde nejaktivnější má být ten, kdo se chce něco naučit. Navíc v moderním pojetí výuky se aktivita žáka po většinu doby přímo předpokládá. No a v dospělém životě nebude takový mladý dospělý připraven čelit problémům a snadno se zlomí.
RADA: Jste-li helikoptérový rodič, zkuste méně létat kolem dítěte a nejděte si i jiný cíl svého snažení. Nechte svoje dítě dělat chyby a nést si důsledky svých průšvihů. Bude se jim to hodit.
2. Moje dítě superman
Rodič, který sám svádí neustálý souboj s časem, nalinkuje své ratolesti úprk pracovním týdnem. Každý den kroužek: tenis, hudebka, výtvarka, keramika, plavání, basket. Ve škole se jede na samé jedničky nebo aspoň na vyznamenání. Některé děti se do závodu za úspěchem samy zapojí a rodičovskou linku si osvojí, ale některým to dělá velké problémy.
Měla jsem vynikajícího žáka a skvělého běžce na lyžích, který mi při hodinách únavou zavíral oči s tvrzením „paní učitelko, nebojte, já vás stále vnímám“. Při několikafázovém tréninku a samých jedničkách byl v 2. pololetí už opravdu hodně unavený.
Nebo jsem měla ve třídě kluka velkého sympaťáka, který si každou horší známku než za 2 chodil opravovat. Protože to takhle dělal ve všech předmětech, stále jen někde vysedával a opravoval a opravoval. Vypadlo z něj, že to dělá na přání maminky. Je asi možné, že mnoho z těchto extrémně aktivních superdětí se v dospělosti stane výbornými lékaři, právníky, učiteli, podnikateli. Myslím ale, že tady jsme jako rodiče na hodně tenkém ledě a musíme opravdu zavčas poznat, zda náš superman není jen uhoněný chudák, který se nám chce zavděčit.
RADA: Zkuste to zapřažení se svým dítětem pořádně rozebrat. Jestli opravdu chce mít vaše dítko jazyk na vestě a lítat z kroužku do kroužku a pak se do večera učit. A nebo jestli už to vše nezvládá a nepotřebuje náhodou zvolnit.
3. Moje dítě = můj největší kámoš
Pokud máme s dítětem kamarádský vztah, je to super. Sama to tak mám a je skvělé, když se vám dítě v pubertě nebo dokonce ještě ve dvaceti svěřuje s problémy a chce radu. Ale bacha. Kamarádský vztah neznamená, že dítě je váš nejlepší kámoš, kterému budete říkat úplně vše a necháte mu naprosto volnou výchovu. Určitě není dobré si dítěti vylévat srdíčko s každým problémem, a už vůbec ne s problémem ve vztahu s partnerem. Dítě (minimálně do puberty) je na to velmi citlivé. Bere oba rodiče jako vzor.
Nejhůř na tom jsou pak ty děti, které prochází rozvodem rodičů a prakticky oba rodiče ho staví do role své vrby. Děti si pak musí vyslechnout, co ten druhý tomu prvnímu vyvedl. Zkušenosti s dětmi rozvádějících se rodičů máme jako učitelé prakticky neustále, protože je to jev v dnešní době úplně běžný.
Zase bych mohla uvést mnoho příkladů, co to s dětmi vyvádí a je to velmi smutné. Jedna dívka z mé třídy nechodila do školy, a jak jsem později zjistila, nemohla ráno vstát. Byla rozvodem rodičů zcela paralyzovaná. Problémy s učením pak tyto děti v rozvádějícím se manželství mívají běžně.
Druhým protipólem je zase rodič, který bere děcko jako dospělého kamaráda a nedává mu žádné mantinely. Bere ho za sobě rovného. Ovšem dítě bez jakýchkoliv mantinelů je také průšvih. Že to pak musí řešit i učitelé ve škole, je asi jasné. Dítě, které nerespektuje žádné základní pokyny dospělého, si nepřeje řešit nikdo z nás. Takové děcko si třeba na sportovní kurz, kde se pohybujete na prudké sjezdovce, na silnici na kole nebo na rychlejší vodě sjíždíte jez, může vzít podle mého jen blázen. Dítě totiž nikoho neposlouchá, je zvyklé z domu, že si rozhoduje úplně o všem samo, chová se jako malý dospělý, ale nechápe, že má za něj někdo jiný zodpovědnost. Na veřejnosti takové rodiny poznáte snadno. Dítě velmi drze, ostentativně, vyzývavě odmlouvá, rodičům říká třeba jménem místo běžného „mami a tati“ a normální je pro něj ubližování rodičům.
RADA: Dejte svým dětem mantinely, udělá jim to velmi dobře. Mají rády svoje jistoty. Nechtějí být vašimi vrbami, ani nejlepšími kámoši. Chtějí mít jen kamarádský a respektující vztah.
autorka
