Článek
K danému tématu jsem se původně vůbec nechtěla vyjadřovat a ještě víc rozviřovat už tak „znepřátelené tábory“. Najednou však přišel velmi silný impuls k sepsání těchto myšlenek, že to nešlo jinak.
Při psaní jsem měla pocit jako bych byla pouze prostředníkem, který ťuká do klávesnice u počítače. Přišlo mi, že to snad ani není z mé hlavy. Článek měl obrovský ohlas ve všech směrech. Chodily pozitivní reakce od lidí, kteří celou situaci buď vnímali podobně nebo respektovali to, jak to mám já. A také přišla řada reakcí typu, že sobec opravdu jsem a pěkně nezodpovědný, který se tím ještě chlubí. Chodily mi nevyžádané rady, že se mám poradit se svým lékařem a celé stanovisko přehodnotit, protože můj názor nemůže být správný. Některé reakce byly úsměvné, některé drzé a jiné sprosté. Měla jsem pocit, že celý článek nemůže být napsaný víc neutrálně a smířlivě, než byl. Tón nebyl ani agresivní, ani povýšený. A možná proto mě některé reakce velmi překvapily - konkrétně ty, jejichž autoři má slova překroutili tak nesmyslně, že na to nebylo ani co odpovědět. Byl to jen úkaz toho, že „Kdo chce psa být, hůl si vždycky najde.“
Celá ta situace, která začala na jaře 2020, nebyla vůbec jednoduchá a rozhodně neříkám, že já měla pravdu, přestože dnes již řada informací vylezla na povrch, spousta lidí své názory přehodnotila a s odstupem času vidíme, že nebylo vše tak, jak nám bylo předkládáno. To ale nechme stranou. Kdybych ten článek psala dnes znovu, napíšu jej úplně stejně. Neříkám, že můj postoj byl nebo je správný pro všechny, ale rozhodně byl a je správný pro mě. Nikomu jsem jej nenutila, ani nepřemlouvala, ať mě následuje. Každý z nás je totiž jiný a pro každého může být správné v daný okamžik úplně něco jiného.
Co touto recyklací článku chci ukázat? Abychom se řídili vlastní intuicí, protože ta ví vždy nejlépe, co je pro nás samotné správné. A také chci vybídnout, abychom se vzájemně respektovali. Pojďme respektovat svá vlastní rozhodnutí a pevně si za nimi stůjme, máme-li pocit, že jsou pro nás nejlepší. A také respektujme rozhodnutí ostatních, přestože máme třeba jiný názor.
To, co je nejlepší pro nás totiž nutně nemusí být nejlepší pro druhého. I když si to můžeme myslet.
Je důležité respektovat jedinečnou cestu každého z nás, ať už je jakákoliv.
A tady už je ten zmiňovaný článek:
Chodím darovat krev a jsem v registru dárců kostní dřeně. Pravidelně přispívám různým organizacím i konkrétním lidem v tíživé životní situaci. Své již nenošené oblečení daruji do Šatníku rodičům samoživitelům. Lidem žijícím na ulici někdy koupím jídlo. Třídím odpad. Když je to možné, nakupuji v bez-obalových obchodech, abych snížila spotřebu obalových materiálů a nezatěžovala tím naši Matku Zemi. Používám přírodní kosmetiku i čistící prostředky – nejen proto, abych své tělo nevystavovala zbytečným chemickým látkám, ale abych tyto chemikálie ani nevypouštěla do vody a přírody. Když mě někdo požádá o pomoc, pomůžu, pokud je to v mých silách…
A dnes jsem se dočetla, že jsem NEZODPOVĚDNÝ SOBEC. Proč?
Protože si dovoluji rozhodovat o svém těle a zdraví, za které jsem před více než 10 lety přijala plnou zodpovědnost. 80 % mého jídla tvoří kvalitní a nezpracované potraviny, často v bio kvalitě. Nepiji slazené nápoje, alkohol minimálně. Drogy jsem nikdy neužívala a cigaretu si zapálila pouze párkrát, abych vyzkoušela, jaké to je. „Prášek“ jsem si naposledy vzala asi před 7 lety, když jsem měla tak bolestivou menstruaci, že jsem nemohla vstát z postele. O své tělo, mysl i ducha se vědomě starám – chodím do přírody, provádím dechová cvičení, praktikuji jógu, dbám na výživu, udržuji dobré vztahy s ostatními. Když cítím únavu a vyčerpání, dopřeji si víc odpočinku. A protože své tělo znám mnohem lépe než můj obvodní lékař, který mě viděl jednou osobně a jednou jsme spolu mluvili po telefonu, dovoluji si tvrdit, že vím mnohem lépe, co je pro mě a mé tělo vhodné.
K lékařům chodím několik let už jen na preventivní prohlídky. Na nemocenské jsem za posledních 10 let byla pouze jednou – to, když mě skolila hooodně nepříjemná chřipka a já věděla, že 3 dny v posteli nebudou stačit. I to jsem ale zvládla bez růžových a bílých pilulek a užívala pouze přírodní preparáty, vitamíny, tekutiny a spánek. Když mi před pár lety „západní medicína“ nedokázala pomoci, vydala jsem se tzv. alternativní cestou, kterou od té doby využívám. Když je potřeba navštívím terapeuty a lékaře věnující se tradiční čínské medicíně, homeopatii či podobným směrům léčení, jejichž služby veřejné zdravotnictví neplatí, a tak si je s vděčností hradím z vlastní kapsy.
To ale neznamená, že pohrdám zdravotnictvím, lékaři nebo vědou. Naopak, velice si vážím všeho, co nám pokrok přináší – zdravotnictví máme v Česku na výborné úrovni, o kvalitě lékařů ani nemluvě (5 let jsem žila ve Velké Británii, takže mohu porovnat). Ostatně skvělé lékaře mám i v rodině a mezi přáteli. Jsem si dobře vědoma, že nebýt lékařů a léků, tak jsem ve svých 3 letech přišla o tátu, který tu díky špičkovému zásahu zdravotníků může být stále se mnou. A pokud bych si při lyžování zlomila nohu, budu velmi ráda za „západní přístup.“
Chápu, že mne někteří lékaři mohou považovat za nezodpovědnou, možná i hloupou. Každý den vidí umírat lidi a snaží se tomu ze všech sil zabránit. Možná bych tak na sebe také pohlížela být na jejich místě. I přesto jsem se rozhodla, že se nenechám nao*kovat proti médii vyzdvihované nemoci. Věřím totiž v moudrost svého těla a jeho schopnost regenerace, pokud mu poskytnu to, co potřebuje.
Očekávám, že se i přesto o mě zdravotní systém postará v případě potřeby? Ano.
Tak jako se stará o všechny ostatní, kteří to potřebují – o děti, ženy, muže, lidi bez domova, kardiaky, diabetiky, obézní, milovníky adrenalinu, hazardéry s pyrotechnikou, alkoholiky, narkomany nebo třeba vězně… Protože všichni jsme lidé. Nikdo není víc nebo míň. Všichni pouze máme svůj jedinečný příběh.
Vážím si zdravotníků, policistů, hasičů i všech ostatních, kteří svou práci vnímají jako poslaní a pomáhají těm, kteří to potřebují. Bez podmínek. Soucítím se všemi, kteří prožívají utrpení v podobě nemoci nebo zranění. Soucítím s rodiči, jejichž dítě podlehlo leukémii. Soucítím s ženou, která při dopravní nehodě přišla o partnera. Soucítím s holčičkou, jejíž tatínek si vzal život. Soucítím se všemi, kteří přišli o své blízké.
Je to bolest těžko popsatelná. A my nikdy nevíme, kdy může přijít i náš čas. Může to být za 40 let nebo taky zítra. A proto je důležité nepřestávat žít a užívat si život naplno tak, jak nám aktuální situace dovolí. Nenechat se zastrašit čímkoliv a kýmkoliv. A hlavně nenechat se rozdělit kvůli jinému názoru.
Každý máme své menší či větší strachy, o kterých často ani nevíme. Mějme pochopení s těmi, kteří mají strach ze smrti, bojí se o své zdraví nebo o své blízké. Mějme pochopení s těmi, kteří se bojí ztráty svobody, zaměstnání či finančních jistot. Naslouchejme a hledejme, co se za těmi strachy skrývá. Každý jeden z nás má svůj unikátní příběh a svá (často skrytá) traumata, která se teď hlásí o pozornost a možnost propuštění.
Mluvme s ostatními a o ostatních bez pohrdání. S láskou a pochopením, přestože s nimi nemusíme souhlasit. Už Victor Hugo kdysi řekl:
„VŠÍM, CO VYPRÁVÍŠ, MLUVÍŠ O SOBĚ, I KDYŽ MLUVÍŠ O JINÝCH.“
A tak se nezlobím na nikoho, kdo mě nazve nezodpovědným sobcem, přestože mě nikdy neviděl.
S láskou a odvahou podívat se na své strachy. Zuzana Šimečková | zakladatelka OMProject.cz
