Článek
Když se řekne keporkak, většina lidí si představí obrovskou velrybu, která vyskočí z vody nebo vyfoukne nad hladinu oblak páry.
Možná už jsme také někdy viděli záběry, na kterých několik keporkaků společně loví ryby pomocí takzvané bublinkové sítě.
Jenže vědci teď zjistili, že keporkaci dokážou při lovu spolupracovat ještě trochu jinak.
A tentokrát se to odehrává přímo u mořského dna.
Velryby míří jedna proti druhé
Výzkumníci sledovali keporkaky v jižním zálivu Maine v Atlantiku.
Na hřbet několika velryb připevnili speciální dočasné zařízení vybavené kamerou a senzory. Zařízení zaznamenávalo nejen to, co velryba viděla, ale také její hloubku, směr pohybu a pohyby těla.
Vědci potom analyzovali 110 loveckých událostí zaznamenaných u sedmi keporkaků.
A zjistili něco opravdu zajímavého.
Většina těchto lovů nebyla sólová.
V 79 procentech případů lovil sledovaný keporkak společně s jednou až třemi dalšími velrybami.
A ty se při lovu nepohybovaly náhodně.
Jako by si domluvily místo
Keporkaci se při ponoru dostali ke dnu a začali se pohybovat směrem k sobě.
Postupně vytvořili něco, co vědci popisují jako formaci připomínající hvězdu.
Jejich hlavy mířily do společného středu.
Velryby se přitom mohly dostat jen několik metrů od sebe.
A právě mezi nimi se nacházely malé ryby, které se snažily uniknout.
Jejich kořistí byly hlavně ryby zvané sandeels.
Pro jednu velrybu tedy není úplně snadné je všechny pochytat.
Pro několik spolupracujících keporkaků je situace jiná.
Jedna velryba může ryby nahánět směrem k ostatním a další jim zároveň zablokují cestu.
A pak otevřou tlamu
Na celém chování je možná nejzajímavější načasování.
Když se velryby dostaly na správná místa, začaly téměř současně otevírat tlamy a nabírat vodu s rybami.
V případech, kdy vědci mohli sledovat více velryb současně, byl průměrný rozdíl mezi jejich otevřením tlamy jen asi 3,7 sekundy.
U zvířat, která mohou být dlouhá přes deset metrů, je to docela působivá synchronizace.
Nejde tedy jen o to, že se několik velryb náhodou sešlo na stejném místě, protože tam byly ryby.
Zdá se, že jejich pohyb byl navzájem koordinovaný.
Jak to vědci vůbec mohli vidět?
A právě tady přichází na řadu technika.
Zařízení, která vědci používali, byla připevněna k velrybám pomocí přísavek. Na hřbetě vydržela až přibližně 40 hodin a potom odpadla.
Kromě kamery obsahovala senzory, které zaznamenávaly například hloubku, směr a pohyby zvířete.
Výzkumníci tak mohli sledovat lov z pohledu samotné velryby.
Najednou tedy neměli jen pozorování z lodi.
Měli záznam toho, co se děje přímo pod vodou.
A právě díky tomu mohli porovnávat, kde se jednotlivé velryby nacházejí a jak přesně se během lovu pohybují.
Keporkaci už jednu známou „loveckou pomůcku“ používají
Nový objev je zajímavý také proto, že keporkaci už dávno používají při lovu jinou pozoruhodnou strategii.
Bubliny.
Velryby mohou pod vodou vypouštět proudy bublinek a vytvořit kolem hejna ryb takzvanou bublinkovou síť.
Ryby se pak soustředí do menšího prostoru a velryby je mohou společně nabrat.
Takové chování už vědci pozorovali a zkoumali.
Nová studie ale ukazuje něco jiného.
Tentokrát velryby nepotřebovaly vytvořit síť z bublinek.
Použily samy sebe.
Proč by něco takového dělaly?
Ryby, na které se keporkaci zaměřili, mají jednu poměrně nepříjemnou vlastnost.
Když se k nim přiblíží velký predátor, mohou rychle uniknout a potom se znovu zavrtat do písku.
Pro velrybu lovící samotnou to může znamenat, že kořist zmizí dřív, než ji stačí nabrat.
Pokud ale několik keporkaků zaútočí společně z různých stran, mohou ryby nasměrovat jeden k druhému.
A tím si vytvořit mnohem lepší podmínky pro společný útok.
Vědci proto předpokládají, že právě chování těchto malých ryb mohlo přispět k vývoji této lovecké strategie.
Jenže keporkaci nejsou zrovna týmová zvířata
A tady je na celém objevu možná ještě jedna zajímavá věc.
Keporkaci sice mohou při lovu spolupracovat, ale nemají pevné sociální skupiny jako například některé druhy primátů nebo vlků.
Jejich skupiny se často mění.
Velryby se mohou spojit, chvíli společně plavat a potom se zase rozdělit.
Právě proto vědce překvapuje, že při tomto způsobu lovu dokážou opakovaně zaujímat podobné pozice a přizpůsobovat svůj pohyb ostatním.
Studie proto jejich chování označuje jako možnou formu „kolaborativního lovu“ – tedy spolupráce, při které jednotlivá zvířata přizpůsobují své chování ostatním členům skupiny.
Znamená to, že keporkaci jsou chytřejší, než jsme si mysleli?
Vědci skutečně mluví o chování, které vyžaduje určitou míru koordinace a flexibility.
Ale z této jedné studie nemůžeme jednoduše říct, že jsme právě zjistili, jak „inteligentní“ keporkaci jsou.
Výzkumníci sami upozorňují, že zatím nevíme, jestli se stejná strategie používá i u jiných populací keporkáků nebo při lovu jiné kořisti. Potřebují další pozorování, ideálně s kamerami a senzory na více velrybách současně.
Přesto je na tom něco fascinujícího.
Obrovská zvířata, která se pohybují v prostředí, ve kterém člověk bez techniky prakticky nevidí nic, dokážou při lovu koordinovat svůj pohyb tak, aby společně dostala malé ryby tam, kam potřebují.
A vědci teď poprvé dostali možnost sledovat tento lov přímo z jejich pohledu.
Možná tedy příště, až uvidíme několik keporkáků plavat vedle sebe, můžeme si říci:
„Tam se možná právě domlouvá týmová večeře.“
Zdroje
- Wiley, D. N. et al. (2026): Meet me in the middle: potential collaborative benthic hunting in humpback whales, Behavioral Ecology and Sociobiology.
- NOAA Stellwagen Bank National Marine Sanctuary (2026): Meet Me in the Middle: Humpback Whales Coordinate to Hunt Along the Seafloor.
- Science News (2026): This humpback whale hunting strategy has been out of sight — until now.
