Říkejte mi Filínku. Herecké slávě Františka Filipovského předcházela práce ve vlaku hrůzy a naděje

František Filipovský se narodil 23. září 1907 v Přelouči do rodiny hudebníka a úspěšného skladatele. Měl tři starší sestry a narodil se jako poslední dítě, když jeho tatínek zrovna oslavil své 62. narozeniny. A právě po svém otci podědil neskutečný hudební sluch, měl nádherný dětský alt a každou neděli chodil zpívat do kostela. To ale nebylo vše. Během každých Vánocích zpíval Rybovu mši, jenže svého životního nadání a talentu využil trochu jinak. Uplatnil se jako výborný pianista a mohl tím konkurovat i těm nejlepším klavíristům všech dob. Ale už jako malého kluka ho to stejně více táhlo k herectví. Po ukončení základního vzdělání studoval na gymnáziu v Pardubicích. Jeho živá povaha zřejmě mnohé pedagogy vytáčela, takže mladý František vystřídal několik škol. Tím však jeho životní peripetie nekončily a hned na začátku jeho dospívajícího života na něho čekalo vždy velké zklamání.

Učení mu vůbec nešlo, a tak v pardubické škole propadl hned v prvním ročníku. Rozhodl se, že zkusí přestoupit do Hradce, kde chtěl studium dokončit. Ale ani tady se mu prospěch nepovedlo zlepšit a stále patřil mezi ty nejhorší žáky. Nakonec maturitu získal na obchodní akademii v Chrudimi. Když dokončil školu, rozhodl se pro lepší budoucnost. Chtěl se stát doktorem. Z medicíny a práv mu ale vzkázali, že na své studenty mají vysoké požadavky, které díky svému prospěchu nesplňuje. Další životní sen se mu rozplynul. On se však nevzdával a nakonec se dostal na studia Filozofické fakulty UK v Praze. Zde si vybral obor dějiny umění a estetiky. Ale ani toto studium nedokončil a dalo by se říct, že přímo utekl k herectví. Trápil se a dějiny ho nebavily.

Ani tady to nevypadalo, že jeho jméno bude jednoho dne zapsáno zlatým písmem v historii herectví a dabingu. Začínal v Kleinově venkovské divadelní společnosti, kde dostal malou roli už jako student gymnázia. Do velkých rolí byly dlouhou dobu obsazovány jiné herecké legendy a on sám byl vděčný za to, když ho některá z tehdejších agentur obsadila jako komparzistu do vedlejší role. V té době si totiž velmi dobře uvědomoval, jak důležité se prosadit a zaujmout. Jelikož se v té době točilo hodně filmů, na uživení to mladému herci docela stačilo. Ve svých 23 letech přijal jako přivýdělek úplně jinou a hlavně lépe placenou práci. Stal se úředním průvodcem ve vlacích, kterými cestovali Poláci ze své země do Francie. V nejisté době hledali lepší budoucnost v tamních, nově postavených průmyslových továrnách, kde si mohli vydělat opravdu slušné peníze. Kdyby věděl, co ho v přeplněných vlacích hrůzy a naděje čeká, možná by si to radši rozmyslel. Po cestě se mu totiž stalo, že se setkal s utrpením a bolestí lidí, kteří tuto náročnou cestu nepřežili. Několik z nich viděl umírat, ale to nebylo vše. Ocitl se také v roli amatérského porodníka, kdy pomohl spatřit světlo světa několika zdravým miminkům.

Mezi herce se Filínek, jak si František Filipovský nechal říkat od svých nejbližších příbuzných a kamarádů, dostal až ve svých dvaceti čtyřech letech. Ve filmech Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše si zahrál až ve třiceti letech. Jeho hudební talent a velmi dobrá fyzická kondice ho předurčovaly k rolím především ve zpěvohrách. Navíc byl František malý, hbitý a vypadal vždy starší, než ve skutečnosti byl. Díky tomu hrával převážně starší nerudné muže. Jeho mimika a herecký výraz byly originální, používal rychlé pohyby a energie z něj doslova čišela. To se skvěle hodilo právě při dabingu slavného Louise de Funèse v komediích o četníkovi. On ho vlastně nedaboval, ale hrál.

Mezi nejvýraznější výkony jeho dlouhé umělecké kariéry patří role Harpagona v Moliérově hře Lakomec na scéně Národního divadla, a také pozdější čtení románu Karla Poláčka - Bylo nás pět pro tehdejší Československý rozhlas. Nazpíval také mnoho písniček na gramofonové desky, které se později velmi dobře prodávaly. Při zahájení vysílání Československé televize 1. května 1953, byl prvním českým hercem, který dostal možnost živého vystoupení na obrazovce. Poslední roli si zahrál v roce 1987 ve filmu Zuřivý reportér, kde hrál žebráka. V roce 1937 se oženil s herečkou Hildou Kvičinskou. Této ženě zůstal věrný po celý svůj život. Měli spolu dvě děti - dceru Pavlínu Filipovskou, která pokračovala v otcových šlépějích a syna Jana, který byl vášnivým milovníkem koní a amatérským fotografem. Františka Filipovského v závěru jeho života postihla mrtvice. Díky této nemoci a jejím následkům přišel o hlas.

František Filipovský zemřel 26. října 1993 v Praze, ve věku 86 let. V roce 1958 získal titul zasloužilého umělce a v roce 1984 národního umělce.

Zdroje: Wikipedie.org, CSFD.cz, Extra.cz, Zeny.iprima.cz, Kafe.cz