O pomíjivosti a zapomnění

Je mi smutno a není to jen příslib dušičkového deštivého listopadu, jenž přešlapuje na prahu. Není to jen splín, jenž vylezl jako upír ze sarkofágu minulosti a tváří se setsakra přítomně. V mých vlastních vzpomínkách na mě zírají helmy, obušky a bolestné rozvzpomínání na doby tlející a těžké. Znovu mě dostala melancholie a to ještě nejsou ani dušičky. Nesnáším násilí a perzekuci jakéhokoliv druhu, nejspíš trpím stejnojmenným syndromem. Nesnáším, když nejsou stanovena "pravidla moštárny" a jako se tváříme, že se podle nich hraje. Jako-tako už tady jednou bylo a ono se to čas od času stále vrací, stále to na nás dotírá, v lepším případě abychom nezapomněli a v tom horším, abychom podlehli. Jsme hodně naivní, pokud si myslíme, že "TO" zmizelo v propadlišti dějin. I když ve stínu posledních událostí si tuto bláhovost připouští jen málokdo. Zvratky z minulosti se vymrštily až do dneška, veškeré rozumné i nerozumné komentáře jsou zbytečné, když pohlédneme do tváře brutalitě, jež je bohužel nepomíjivá a věčná.