Článek
Však to známe. Spěchají všichni. Jako o překot. Sem tam se to někomu nevyplatí. Občas má někdo namále. Holt měl smůlu, říkáme, i když si nehodu způsobil svou vlastní nepozorností. Sebekriticky musím přiznat, že jsem měla ve svém životě víc štěstí než rozumu. Anděl strážný měl mnohdy pořádně odřená křídla. Stačí uvést jen pár prohřešků, aby bylo jasné, že se to se mnou táhne už od dětství.
Jeden ze závažnějších se mi stal na poměrně frekventované silnici mého rodného města. Utíkala jsem do školy na odpolední vyučování. Přebíhala jsem silnici bez rozhlédnutí a málem jsem skončila pod koly nákladního auta. Pan řidič to naštěstí pro mě ubrzdil. Zastavil. Vylezl. Rozpřáhnul ruce. Na nic jsem nečekala a upalovala ke škole. Byla ve mně malá dušička. Ještě než jsem zapadla do otevřených vrat, tak jsem koutkem oka zahlédla, jak si zuřivě zapaluje cigaretu. Poučení z této nehody? Více jsem se rozhlížela, než jsem vkročila do vozovky, ale do školy jsem stejně chodila na poslední chvíli.
Další průšvih se vyvrbil, když jsem dojížděla na střední školu. Opět jsem zaspala, na vlak to bylo trochu z ruky, tak jsem zvolila osvědčenou metodu: Stopneš a jedeš. První osobní auto, jež zastavilo, mě zavezlo k městskému železničnímu uzlu, kde jsme se spolužačkami přestupovaly na další spoj. Zrychlila jsem, běžela hlava nehlava, holky mně fandily z okna vlaku. V tom spěchu jsem si nevšimla, že přímo ke mně couvá tzv. ještěrka naložená zavazadly. Zezadu mě podebrala a než jsem se nadála, už jsem se válela na zemi. Holky řičely a mávaly na mě z právě se rozjíždějícího vlaku. Ten den jsem už do školy nedorazila. Potlučená, odřená a s pořádnými modřinami jsem se odebrala k lékaři, abych měla aspoň omluvenku.
S nedochvilností bojuji celý dospělý život. Nevzdávám to, zrychlená, ale stále na cestě. Počítat, kolikrát jsem si natloukla kolena, natrhla kalhoty či punčocháče, mně přijde zbytečné a nudné. Obdivuji ženy, jež chodí tak, jak se na dámy jejich věku sluší a patří. Rozvážně a s rozmyslem. Nakonec jsem na to kápla také. Takto dokážu chodit jen v botách na podpatku. Nesmí být příliš vysoké, ale tak akorát, abych chodila tempem, jež se hodí k mému věku. Jsem nucena vytvářet si časovou rezervu. Konečně začínám chodit včas.
Koneckonců právě J. A. Komenskému je připisován citát: „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“
