Článek
Psali v místním plátku. Náš rodinný příběh s málem tragickým koncem se odehrál na prahu nového tisíciletí. Nikdo z nás čtyř, co jsme seděli v autě, na tyto hrůzné okamžiky nezapomene. Dokonce si myslím, že se každý z nás s tím trochu pere. Máme to v sobě. Navždy.
Hurá, jedeme na lyže!
Na rozdíl od některých jiných zemí, v Česku probíhají jarní prázdniny převážně v zimním období. Mrzlo, na horách hlásili dost sněhu a holky se těšily na lyže. Vezli jsme je s mužem za příbuznými na Dolní Moravu. V autě panovala uvolněná nálada. Mladší dcera vtipkovala, každý z nás to různě poznámkoval. Po pravdě, bylo příliš veselo na to, aby se můj muž mohl plně věnovat řízení auta. Na nedalekém horizontu zasněžený les. Zmrzlé vrcholky stromů tvořily mohutný val. Jiskřící, až to bodalo do očí. Oslňující v poledním slunci. Blížili jsme se k tehdy ještě nechráněnému železničnímu přejezdu nedaleko Hanušovic. Výstražného světelného znamení si nikdo z nás nevšimnul. Škoda. Každý z nás se pamatuje na něco jiného. Holky na zadních sedadlech slyšely, že někdo zakřičel: Vlak! Když udělaly vpravo hleď, spatřily nárazníky vlaku. Stihneme to! Letělo mi hlavou. Své toužebné přání jsem musela přenést na svého muže, protože šlápl na plyn. Bylo to o fous. Vlak nás šoupnul bokem. Setrvačností. Bok po boku. Za skřípění vlakových brzd se auto zastavilo o drážní skříňku. Naštěstí. Jinak bychom skončili v potoce. Když jsme se všichni bez zjevného zranění vypotáceli z pomačkaného auta, mezi objímáním jsme se vzájemně ohledávali, jestli jsme v pořádku. Šokovaná děvčata si vytřepávala z dlouhých vlasů skelnou drť z bočních zadních oken. Nahlédla jsem do zdemolovaného úložného prostoru. Nevěřila jsem svým očím. Velká patentní sklenice s naloženým syrovým masem stála netknutá. Bůh masakru se zastavil těsně před ní.
Štěstí v neštěstí
Později nám policajti vysvětlili, že v podobných situacích skoro každý začne brzdit. Muž zrychlil a naměřených 30 cm brzdné dráhy navíc nám zachránilo život.
Jarní prázdniny proběhly ve znamení zimních sportů. Holky měly dost času na to, aby pozapomněly na dramatický začátek prázdnin.
Čekalo nás vyřizování všech nezbytných formalit ohledně naší nehody. Českým drahám námi způsobenou škodu zaplatila pojišťovna. Z povinného ručení. Havarijní pojištění na auto jsme uzavřené neměli. Dobře nám tak. Radost z toho, že jsme přežili, nám nic nemohlo pokazit. Mysleli jsme si.
Jako bumerang
Naše štěstí nemělo dlouhého trvání. Telefonoval švagr. Za pár týdnů po nás se stala podobná nehoda na stejném přejezdu. Tentokrát se špatným koncem. Vlakový přejezd si vybral další dvě lidské oběti. Všechny ty hrůzné pocity se znovu vrátily. Jako bumerang. Mezi oči. Kolik je zapotřebí zničených lidských životů, aby byl na tomto místě chráněný přejezd? Vznesla jsem dotaz na vedení Českých drah. Nijak jsem nepřeháněla, nebyli jsme ani první a bohužel, ani poslední. I stalo se. Za nějaký měsíc telefonoval švagr. Už jsou tam šraňky! Konečně. Nastala nuda u Hanušovic. Vlastní štěstí však na hrobě druhého nepostavíš.
