Článek
Žmoulám ho v ruce a čas od času ho uložím do některého z mnohých květináčů. Po nějaké době ho nahradím dalším, ještě hezčím a novějším. Dá se říct, že spolu s měnícím se ročním obdobím, pociťuji silné nutkání vyměnit kamínek i ve své kapse. Když někam odjedu, to je hotová pohroma. To se v těch nádherných kamíncích úplně ztrácím. Kamínek odněkud od moře? Ano. Aktuálně od Andamanského v Thajsku? Může být. Odněkud z hor? Ano, jak jinak. Třeba z Petrových kamenů? Jak by ne. I kousek lávy z Tenerife jsem si přivezla na zapřenou. Z obav před ušpiněním jsem černou tufu nežmoulala, ale s pokorou ji darovala velkému, až do stropu se pnoucímu fíkusu v obrovském květináči. Nepohrdla jsem ani plochým kouskem z pompejského amfiteátru, kropenatou hrudkou z pobřeží Atlantiku, zkamenělými živočichy bůhví odkud. Ale ty poslední darované kousky jsou spolu s nejhezčími mušlemi v keramické misce. Úplně nejraději mám bílé oblázky ohlazené vodou či povětrnostními podmínkami. Křemínky věky zatoulané a nalezené podél koryt horských říček či polních cest. Kamínky ve tvaru srdce. Mám jich spoustu a vozím si je hlavně od moře. V oblasti Moravského krasu jsem našla dvě pořádně těžká kamenná srdce. I přes protesty svého muže jsem si je odtáhla domů. Pro štěstí. Velká srdce leží na čestném místě v lodžii, do které každé jaro přesunuji na letnění pár květináčů s pokojovými rostlinami. Komu se nelení, tomu se zelení, říkávala naše babi. S úlevou, že už je jaro, poté radostně pečuji o náš venkovní zelený kamenolom. Avšak, když je zima jako řemen, kamenná srdce a jiné kameny nezahálejí. Co kdyby náhodou nějaký dravec či holub zavítal do lodžie a chtěl nahlédnout, co je pod pokličkou nějakého hrnce s uvařeným jídlem? To nemohu riskovat, když je pozoruji, jak v řadě - málem tělo na tělo - sedí na střeše protějšího paneláku. Poštolky, holubi, ptáci vykutálení, nejenom vánočním cukrovím by jistě nepohrdli. A tak krabice i hrnce zatěžkávám. Kameny.
Má kamínková mánie má kořeny někde hluboko v dětství. O prázdninách u babičky jsme spolu se sestrou a babi jezdívaly s takzvanou kárkou do nedalekého kamenolomu - pokud tam zrovna nedělali odstřel - pro čerstvý písek. Na zahradě jsme si pak s Marci hrály na malém pískovišti, jež mělo umně udělané kamenné obložení. Rády jsme k tomu přidávaly ještě naše vlastní kamínky sesbírané a vyhrabané z hlíny na zahradě. Když přišel den, kdy museli v lomu zase udělat odstřel, tak nás babička úprkem hnala do domu se slovy: Honem, jen ať nás nějaký kámen netrefí. Dnes už vím, že nesnášela hlasitý zvuk z výbuchu v kamenolomu a z přívalu hrnoucího se kamení. Připomínalo jí to válečné lomození, třebaže se o tom před námi nikdy nezmínila. Byla laskavá.
Po mých rodičích mně zůstal poněkud ponurý, ale krásný obraz s těžko rozeznatelným podpisem umělce. Tatínek si ho dost cenil, snad i proto, že mu připomínal kus vlastního velkého lesa, kterého se musel jeho otec a můj děda vzdát ve prospěch Státních lesů. V té době - po únorovém komunistickém převratu 1948 - to nebylo nic neobvyklého, zestátňovalo se kdeco. Maminka obraz s lesem dostala později, a to už jsem se narodila do úplně jiných poměrů. Prostředkem plátna s olejomalbou lesa, jenž diváka neúprosně vtahuje do svých tmavých útrob, probublává zpěněný potůček mezi obrovskými a menšími kameny. Jako malou mě jímala hrůza z tohoto obrazu. Ve vodě s kameny na mě zíral vlk s vyvalenýma očima a kývající se hlavou. S dokořán otevřenou obrovskou tlamou na mě cenil tesáky. Pohádka o Červené Karkulce mě jako malou holku uhranula. Zvláště v podání Karla Högera.
Sen, jenž byl strhující svou tíživou atmosférou a jenž se mi opakovaně v dětském věku zdával, může mít spojitost právě s tímto obrazem. Tehdy jsme bydleli ve starším činžovním domě, jenž stál vedle městského potoka. Ve snu jsem utíkala po schodech nahoru. Cítila jsem za sebou nějaké monstrum, jež mě už tak tak dohánělo. Nikdy jsem se neodvážila ohlédnout. Na chodbě v mezipatře bylo pokaždé otevřené okno. Vrhla jsem se k němu a skočila do potoka vedle domu. Po vodě jsem uplavala a zachránila si život. Potok ve snu - na rozdíl od skutečnosti - byl plný až po okraj
Tato noční můra z dětských let se mi po letech vrátila přetavená do kostlivce ve skříni. Před čtyřiceti lety k nám připutovala jako vánoční dárek tehdy módní velkoplošná tapeta s Povydřím. Velkopansky se rozprostřela přes celou zeď. Za nějakou dobu se mi začal zdávat sen, jenž mě dostával do zvláštního stavu odosobnění, kdy jsem to byla já a zároveň nebyla. Kdy jsem ležela ve své posteli a zároveň se ocitla úplně v jiných končinách. Putovala jsem vzdálenými exotickými kraji. Vystupovala ze své tělesné schránky jako cosi éterického a odděleného od obrovské přetěžké vlny tíhy, jež se na mě stále více valila a celou si mě podmaňovala. Prorůstala jsem nesnesitelnou vlnou tíhy, zvětšovala se a měnila v obryni. V jakousi kamennou skulpturu. V této chvíli jsem se nemohla ani pohnout. Jako paralyzovaná jsem ležela a cítila jen tu těžkou kamennou bezmocnost, v níž jsem se rozmělňovala a jako by ztrácela pojem o svém těle. Unikala jsem do vesmírného časoprostoru. Bylo to hrůzné, ale krásné a naplňující. Až tak, že jsem si, když bylo po všem, kladla otázku, zda se mi příště podaří vrátit zpět. Ray Bradbury byl autorem, jenž mě uvedl do končin sci-fi literatury. Agnosticky jsem uvěřila ve vesmírnou inteligenci. Mimo čas a prostor. Podobné sny se mi už nezdávají. Svět se mi scvrknul v malý kamínek. Možná je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, říkávala moje babička. Pro duševní zdraví určitě. Ale jinak, fakt nevím.
