Potkala jsem andělé

Autor.Marie G- spisovatel

Potkala jsem andělé.

Byl to den jako každý jiný, jen pro mě nový začátek života. Po smrti rodičů mě vychovávala matky sestra. Vše bylo hezké, dokud si teta nenašla přítele. Zlo denně rostlo vinou přítele mé tety. Po určité doby se rozhodli vzít se, ale vztahy mezi ním a mnou, byli čím dál horší. Dovoloval si nevhodné poznámky a časem se pokoušel i obtěžovat mě.

Dokud jsem studovala, bydlela jsem na internátě, co mi moc vyhovovalo, měla jsem od něj klid. Prázdniny a Vánoce byli pro mě utrpením. Konečně jsem dostudovala polnohospodářskou školu a našla jsem si práci jako veterinářka. Vždy mě byli bližší zvířata jak agrotechnika. Když po večeři, teta usnula a strýc, kterého jsem pak musela volat po sňatku, vešel do mé místnosti, kde jsem spala a začal si hodně dovolovat, ale jak jsem řekla, že to nahlásím na policii, konečně odešel. Hned ráno jsem dala výpověď v práci a rozhodla jsem se odejít, začít život sama.

Jela jsem celí den, vybrala jsem se lesem, aby mě nikdo neviděl a neřekl tetě. Nechala jsem dopis, že takhle to bude lepší, ať si žije sama a já taky. Byl už pomalu večer a ani nevím kde vlastně jsem. Nějak jsem ztratila cestu a pojem o čase. Až když slunce svítilo čím dál míň, rozhodla jsem se najít cestu ven z lesa a zjistit, kde vlastně se nacházím. Boleli mě hrozně nohy, ale jsem uviděla takovou polní cestu, a doufala, že budu mít štěstí a půjde nějaké auto co mě sveze. Docházela mi už voda a únava se hlásila čím dál víc. Sedla jsem si na okraj cesty a doufala, že nebudu muset někde v přírodě přespat. Po delší době jsem zaslechla auto.

Konečně možná budu mít štěstí a vezme mě. Jak se přiblížilo, zastalo. Seděla v něm postarší paní. ….Co tady děláš děvče. Kam jdeš? Pojď odvezu Tě, vidím, že jsi hodně vyčerpaná. Děkovala jsem nebesům, že mě vyslechli. Hned se paní ptala odkud jsem. Tak jsem řekla odkud pocházím a že už jsem nemohla tam žít. … Pro Boha děvče, jak si to dokázala, jsi hodně daleko od domova úplně na jiné straně. Pověz, co se ti zlé stalo, že jsi se tak rozhodla. Tak jsem jí řekla svůj příběh. Bylo vidět, že její tvář zahalil smutek … Jak tohle mohla Tvá teta dovolit.

Únava mě pomalu zmohla, chtělo se mi hrozně spát. Něco mi vyprávěla, ale už jsem moc nevnímala, jen koukala na ni. Měla tak nádherné modré oči, její tmavé vlasy trochu šedé, připadali mě jak melír. Byla hezká a určitě, když byla mladá musela být hodně krásná. Její ruce byli žilové a bylo poznat, že hodně dělala. Pak ani nevím, jak usnula jsem. Když dojela domů, probudila mě. Pojď děvče, jsme doma, najíš se, vyspíš a zítra se rozhodneš jak dál. Byl to velký domek s verandou, ale poblíž byla větší budova. U dveří stál její manžel, asi ve věku malinko od ní starší. Vypadal tak zvláštně, pohodový a usměvavý pán. Paní mu řekla… koukej našla jsem tohle děvče a zůstane u nás do rána. Přivítal mě podáním ruky … tak vítej, snad se ti u nás bude dobře spát, nebo za chvíli bude noc. Paní mi připravila jídlo a čaj co tak nádherně voněl. Pak řekla manželovi ať vyloží vše z auta…já se musím postarat o návštěvu….usmál se, byl to takový něžný úsměv, co jsem kdysi viděla na mém tátovi.

Když vše uklidil sedl si k nám a řekl, pojď na verandu já si dám fajfku a povíš mi něco o sobě. Byla jsem hrozně unavená, ale souhlasila jsem. Dým z jeho fajfky mi dělal chuť na cigaretu, ale neměla jsem. Nevím, zda to poznal a řekl… asi kouříš že? Přiznala jsem se. Nemám, nějak se mi minul, ale nejsem velký kuřák pak si koupím. Řekni mi, jak se jmenuješ, já jsem Jan a má manželka Marie. Usmála jsem se i když z posledních sil a řekla jsem…. Taky mé jméno je Marie. I má maminka se tak jmenovala. Pak mi řekl, ..když ti nebude vadit tabák mám a jednu ti zabalím. Poděkovala jsem se a s chutí jsem si zapálila, no kašel mě skoro zadusil, tak mi řekl, to nemůžeš jak cigaretu to jenom, tak malinko si potáhni je to tabák do fajfky. Zatím paní Marie mi udělala místo na spaní. Hrozně mě dojalo, že cizí lidi a jsou tak milí a pohostinný. Pojď holka umyj se a jdi spát, ráno se domluvíme co dál. Ani nevím jak, objala jsem jí a moc děkovala za vše, také i panu Jánovi patřil můj vděk. Jen co jsem si lehla netrvalo to snad ani minuta a usnula jsem.

Probudila mě paní Marie…. Pojď děvče už je ráno pomalu bude oběd, nechtěla jsem Tě budit, ale musíš něco sníst. Opláchla jsem se u studny, voda i když hodně studená mě probrala k životu a vůbec mi nevadil její chlad spíš naopak. Když jsem se najedla, oba seděli u stolu a pan Ján řekl….Kam chceš jít? Já nevím, někde najít si práci a bydlení. Na to mi odpověděl… když bys chtěla můžeš zůstat u nás, máme už hodně let a pomoc by se nám hodila. Nemáme peněz na rozdávaní, ale jídlo a místo na spaní je. Když budeš chtít. Nevím proč, ale hrozně se mi líbili, byli tak milí, usměvaví a pohodový. Tak jsem s radostí řekla, že moc ráda zůstanu. Jsem veterinářka vystudovaná a zvířata mám moc ráda a přírodu taky tak. Koukli na sebe a viděla jsem, že mají radost z mého souhlasu.

Paní Marie mi řekla, kolik zvířat mají a že budou mít pomoc, za co děkovala. Ne, Vy mi neděkujte to já mám poděkovat Vám, za vše, za laskavost, jakou jste mě přijali. Pan Ján jen poslouchal, ale pak mi říká… Marjánko, tedy jestli ti nebude vadit, že tě tak oslovuji, jsem zvyklí tak jsem oslovoval mou paní. Hrozně se mi líbilo oslovení Marjánko. Víš, my už se oslovujeme dědek a babička, zvykli jsme si, když jsme měli syna. To mě vzalo dech. Kde máte syna? „Je to už spoustu let, odešel tam, kde není návrat“. Jeho tvář zesmutněla a paní Marie tekli slzy po tváři. Moc se omlouvám, prosím, nechtěla jsem Vás zarmoutit. Objala jsem jí a pohladila po vlasech. Budu se moc snažit, abych už neviděla ve Vaších očích slzy a když tak jenom z radosti. Prosím pojďte oba ke mně aťsi Vás obejmu s vděky. Pak pan Ján mi řekl pojď dáme cigaretku a já fajfku. Bábinka nám udělá kafé. Ted jsem měla slzy v očích já. Bože vy jste jeli koupit cigarety pro mě. Pan Ján mi odpověděl…. Už žádná paní nebo pan, teď jsme děda a baběnka. Takhle se nám to bude líp poslouchat. U kafé jsme si povídali, co je potřeba dnes udělat. …Dnes Ti zase já ukážu, co vše musím zvládat. Jak jsme dopili, vzal mě do stáje. Měli jednoho koně, dvě krávy, ovce taky dvě a beránka. Slepice, kachny a husy. Pane Bože řekla jsem…. To vše zvládáte. Jo musíme, ale když jsi zde, zvládneme to spolu.

Pak mi ukázal zahrádku, kde měli snad vše, co je potřeba do domácnosti, měli velkou zahradu spíš mi to připadalo jak louka. …Koukej Marjánko, tohle je vše naše a hodně sil mě stojí pokosit a uskladnit na zimu. Když budeš chtít naučím Tě, jak se kosí. Zasmála jsem se…. nemusíte umím kosit i když je to divné naučila jsem se to i když jsem nemusela, bylo to jako sport, nemusela jsem chodit cvičit. Tak chutně se zasmál… Jsi asi spadla z nebes, tohle vše jsem viděl zvládat jen mou bábinku. Když ji to řeknu, nebude chtít ani věřit. Sám Bůh tě poslal. abys přijela k nám. Víte dědečku tedy takhle se mě líbí Vás oslovovat, objal mě a děkoval. Neděkujte, našla jsem novou rodinu, jestli budete chtít mě zde napořád. … Pojď, jdeme domů, abych řekl babině, že bůh nám poslal dceru, ale spíš vnučku. Když jsme přijeli domů už z dálky volal, bábinka řeknu ti nejhezčí novinku. Dnes jsme našli dcerku, ale podle věku spíš vnučku. Objala mě a plakali jsme všichni od štěstí. Tak začal můj život s dědou a bábinkou.

Dědek mě naučil vše kolem zvířat a domu a bábinka zase kolem kuchyni a jídla co je potřeba udělat na zimu. Milovala jsem sezení na verandě, kde jsme popíjeli večerní čaj a vychutnávali si cigaretu a dědek fajfku. Bábinka nás sledovala a jen kroutila hlavou…. Teda vy dva jste, jak jeden, umíte povídat snad o všem. Dědek mi řekl vše, co bábinka dělá, … víš je to bylinkářka a prodává bylinky na uzdravení a také dělá různé sirupy. Lidi ji mají ráda. Líbili se mi oba čím dál víc. Hlavně jsme mluvili, co je potřeba druhý den udělat. Chodila jsem se koupat do jezera co bylo poblíž baráku. Naučila jsem se vstávat brzo, abych vše zvládla, co jsem si naplánovala spolu s dědou. Čas utíkal a zima se hlásila. Měli jsme štěstí, vše jsme zvládli a měli pro zvířata krmivo na zimu, jediné, co jsme koupili bylo obilí pro zvířata.

Dříví jsme si nadělali v lese kousek od bydlení, to dědek vybavil u Lesní správy, takže jsme měli všeho dostatek. Ted už jen přežít zimu v pohodě a ve zdraví. Blížili se Vánoce a já přemýšlela co jim koupit tak, aby to nevěděli. Chtěla jsem, aby oba měli radost z dárků. Musela jsem to koupit, dokud nepadl sníh, nebo bábinka pak nechodila do lesa sbírat bylinky. Domluvila jsem se, potají s dědou, že musím do města. Kdyby něco potřeboval, ať mi řekne, vymluvila jsem se, že musím do banky a chtějí něco ode mě. Měla jsem peníze, co mi zůstali po rodičích prodejem domu, také co jsem si vydělala do doby, když jsem dělala. Tak, mě řekl… jed já to zařídím, neboj bábinka nic nebude vědět. To jisté, jsem řekla babičce, aby to dědek nevěděl. Tak jsem předem vše nakoupila. Pak pár dní před Vánocemi jsme zajeli s dědou do lesa pro stromek. Hrozně jsem chtěla vybrat krásnou borovici pro mě do mé ložnice a děda zase jedličku, aby voněla v místnosti, kde jsme sedávali. S bábinkou jsem jela do města nakoupit svíčky a osvětlení na domek.

Děda zakouřil v peci, abychom měli čerství chlebík a koláče na svátky. Zabil krůtu na Vánoční hod a já navrhla že udělám nádivku, jak to dělala moje máma. Vybral ze studny maso, kde vždy ukládal, aby se nezkazilo. Bylo zabalené a nasolené v pytli a ponořené ve vodě. Jen pár dní před Vánocemi taky zabil prasátko, aby bylo dostatek sádla a masa. To jsem měla ráda, vždy jsem zbožňovala zabíječku, tu vůni pečeného masa, klobás, škvarky, jelítek a jitrnic, děda zase tlačenku. Bábinka byla jak já, měla hrozné ráda jelítka. Konečně byli Vánoce, padal sníh a mi si pouštěli Vánoční koledy a písně. Před večeři, jsme jeli k rodinné hrobky, kde byli jejích rodiny a syna Před tým jsem se neptala na tu část zahrady, byl tam strom a kolem šeřík, nebylo vidět, že je tam hrobka. Po večeři byl čas na dárky, nepustila jsem je do mé místnosti, nebo jsem tam měla pro ně dárky. Pro dědu zateplenou košili a teplé boty, pro bábinku taky teple boty a kožešinový kabátek. Chtěla jsem, aby cítili teplo a nenastydli mi. Když nastal čas, vzala jsem je do mé ložnice a odevzdala dárky.

Bože, od radosti jím tekli slzy a mě taky. Dědek řekl… máme tě moc rádi, jsi skutečně jak naše vlastní, děkujeme bohu za tebe. Mé slova byli stejné, jste má rodina, kterou mám hrozně moc ráda a už si neumím představit život bez Vás. Já dostala nádherný bílí pulovr, co bábinka upletla a od dědečka ručně udělanou špičku na cigarety, abych neměla žluté prsty. Pak bábinka udělala čajík, dědeček měl s alkoholem z lesních plodů a my s bábinkou nádherně vonný čaj. Když najednou dědek říká, bábinko Marjánce udělej to její kafé, na které byla před tím zvyklá. Bože to byla chuť a cigaretka k ní. Byl to přenádherný večer, na který do konce života nezapomenu. Do rána napadlo hodně sněhu, tak jsem měla postaráno o práci. Nedovolila jsem, aby to udělal dědek. Trochu jsem blbla a koulovačka byla s dědkem ale i bábinka se přidala. Chtěla do kostela, ale nedovolila jsem, bylo hrozné počasí a já se o ní bála. Jediná práce, co byla přes zimu, byla starost o zvířata, to jsem bez problému zvládla. Dědek pletl košíky a bábinka dělala sirupy z bylinek. Tak nám utíkal čas.

Na jaře k nám přijel takový starší pán, oslovil bábinku, potřebuji nějaké bylinky pro mou paní a řekl. Dědek máte posilu, proč neotevřete zase malou hospůdku. Moc ráda lidi zajeli k vám na dobré jídlo a my mužský na tu fantastickou kořalku. Hrozně jsem byla překvapená o čem to povídají. Když odešel, ptala jsem se co to povídal, jakou hospůdku? Pak mi dědek a bábinka vše řekli. Dokud žil náš syn, měl malou hospůdku tu v baráku, hned vedle, zde pak ti ukážeme místnost, kde provázel svou hospůdku. Pak mě vzali dopředu před domem a ukázali mi větší místnost. Byla ve zlém stavu, nedokázali to provozovat, tak léta udělali své. Měli jsme práci na zahradě a kolem domu, tak jsem na to nějak zapomněla. Přišlo deštivé období a dědek řekl, … bylo ba potřeba udělat něco s tou střechou, začíná zatékat. Pak jsem navrhla… Uděláme novou střechu, ale dáme plechovou ta vydrží léta. No jo Marjánko to je, ale hodně peněz… Nebojte se dědečku, mám hodně peněz po rodičích a bydlím zde, tak to dám udělat, vy zajistíte jen lidi, co to udělají.

To my dva nezvládneme… Ne Marjánko to nemůžeme chtít, ale jedině, že půjdeš s námi na úřad a napíšeme Tě jako naše dědice, aby když nebudeme bylo jenom vše Tvé. My rodinu jinou nemáme. Souhlasila jsem, tak jsme se vybrali za advokátem, který udělal záznam o dědictví. Dědek pak zabezpečil lidi a za pár dní bylo vše hotové. Lidi se dozvěděli, že jsem veterinářka tak si zvykli volat mě, ne veterináře z vedlejší usedlosti. Byl hodně drahý. Ale ráda jsem pomohla, když bylo potřeby a lidé nám za to dali krmivo pro zvířata, tak jsme nemuseli kupovat. Já milovala tenhle život, pomalu jsem nedovolila nic velké dědečkovi dělat… koukejte dědečku, tu si sedněte a budete jen radit, abych vše bylo tak jak má být.

Bábinka také, už nezvládala vše. Snažila jsem se jím ulehčit život, aby byli zde se mnou co nejdéle. Byli tak nádherný i když let měli hodně. Byli mi vším. Hrozně ráda jsem sledovala, když seděli na verandě, jak dědek drží bábinku za ruku a sem tam jí pohladil po vlasech. Bylo to tak nádherné. Jednoho večera, jak jsme spolu seděli a popíjeli kafé jsem navrhla, že opravím tu místnost, kde jejích syn mel tu hospůdku, jen se musím naučit zednickému řemeslu. Jak s chutí se smáli,…holka naše co ještě chceš zvládnout, na to máme peníze. Ne naučím se to a dědek mi to ukáže, on to ještě zvládne. Pak ostatek malování a zařízení udělám sama a vy dva se budete koukat, abych Vás viděla, pak mi půjde práce od ruky a políbila jsem je oba. Bábinku čím dál boleli nohy, každý večer jsem jí udělala masáž, nedovolila jsem, aby sama chodila do lesa, tak jsem chodila s ní, tak jsem se učila, na co která bylinka pomáhá. Obnova místnosti mi trvala pomalu půl roku, ale zvládla jsem to. Jak velkou radost měli. Otevřít jsem to zatím nechtěla, nebo bábinka už toho nezvládala a dědek také ne. Dny utíkali a léta plynuli. Čím dál jsem se o ně bála. Byl podzim, měla jsem vše připravené na zimu. Jak jsme večeřeli najednou jsem uslyšela klepání na dveře. Asi někdo potřebuje mou pomoc.

Když jsem otevřela, stála tam žena asi v mém věku…Prosím pomozte mi… Vzala jsem jí dovnitř. Posaďte se a řeknete nám co potřebujete. Pak se rozpovídala. Udělala jsem jí kafé a jídlo. Najezte se, určitě máte hlad. Pak nám vše povíte. Bylo vidět, že asi delší dobu nejedla s takovou chutí to jídlo pojídala. Po jídle jsem jí vzala na verandu a řekla jí zde je místo pro večerní relax u kafé, čajíku a povídaní. Pak jsem vzala bábinku na verandu i dědek přijel po chvíli. Kouříte? Zeptal se jí. Někdy jo, ale nemusím. Tak jsem ji nabídla z mých cigaret. Ted nám, můžete říct vše. Řekla, jak měla muže, který hodně začal pít a jednoho dne vzal dítě co jsme měli, bylo to krátce po narození, přišel domů hodně opilí a vzal dítě z kočárku, spadlo mu z ruky a bohužel nepřežilo, zranění hlavičky bylo nevyléčitelné. Za dva dny zemřelo. Jeho zavřeli a já se dala rozvést. Dostal 3 roky. Ted jsem se dozvěděla, že ho mají pustit, tak jsem si vzala pár věcí a odjela. Jdu už tři dny, sháním práci a bydlení. Nechci se už nikdy vrátit, barák byl jeho, po rodičích. Jsem jen hrozně vyčerpaná, ještě mi zbylo pár peněz, zaplatím vám, za nocleh. Bylo na ní vidět, že to není podvodnice, ale bolestí zničená žena. Koukla jsem na bábinku a dědečka. Máme ještě malou komůrku, udělám Vám tam místo na spaní. Počkejte, s bábinkou zde. Dědečku prosím pomůžete mi. Tak jsem udělala lůžko, postel byla složená, dědek mi rychle pomohl, bylo hodně pozdě. Pak jsem se jí zeptala, zda nebude vadit, že vše je provizorní, zítra to zařídíme tak jak má být. Plakala a řekla …hlavně, že budu mít kde spát.

Další člen rodiny.

Jdete se osprchovat, ale máme jen sprchu, nestačili jsme dosud dodělat koupelnu, teplou vodu si pustíte z ohřívače. Bylo mi jí hrozně líto, dědečkovi a bábince také. Když si paní šla lehnout povídali jsme si, co vše si musí člověk prožít. Šli jsme i my spát. Ráno jako vždy jsem vstala brzy nakrmit zvěř a udělat jídlo. Když jsem vešla do komůrky, paní už stála u dveří. Ptala jsem se…. Proč zde stojíte a nešla jste do kuchyni. Bála jsem se, že ještě spíte a nechtěla jsem rušit. Tak pod najíst se, doufám, že nebude vadit tikat vám, jste asi v mém věku. …Ne to budu ráda, volám se Anna. Poděkovala, že jsme ji nechali zde vyspat a taky za jídlo. Chtěla zaplatit co jsem odmítla. Bábinka jen kývla hlavou na souhlas. Povězte, jaké je Vaše jméno…Anna se jmenuji. Tak dědeček odpověděl, když chcete můžete zde zůstat, dokud budete chtít, pomůžete Marjánce, co bude za potřeby. Co umíte? … Jsem vyučená kuchařka a číšnice. … Tak to je dobré, uděláte nám něco, co umíte.

My měli chuť na dobrý hospodský guláš. Aničko tak Ti budu říkat, řekl dědek… ale se musíš hodně snažit, aby byl dobrý, nebo naše Marjánka je hodně dobrá kuchařka. Zasmála jsem se s chutí, ale dědečku nechlub mě tolik. Ale je zde můj polibek, za to, že mě tak hezky pochválíš. Ted zase dědek byl rudý. Bábinka se s chutí zasmála…. Vy dva jste malinko blázni, že. No, jak to řekla oba já i dědek jsme jí dali pusu. A zopakovalo se to, teď byla rudá bábinka. Anna se usmívala. Tohle jsem ještě nikdy neviděla, tak nádhernou rodinu.

Tak jsme byli už čtyři lidi v domě. Z Anny se stala kuchařka a měla na starost kuchyň a bábinku. Já jsem se starala o zvířata. Když vařila zpívala si, to se nám moc líbilo, měla hezký hlas. Dědek se usmíval, věděl, že mu už nic nedovolím. Tak jsem řekla, co budeš potřebovat na vaření bábinka ti poví, kde vše najdeš. Doufám, že máme všechno koření, co je potřeba na vaření a jela jsem opatřit zvěř. Jediné, co se Anna ptala, kde je možnost upéct koláč. Dědek ji vysvětlil, koukej zde pečeme jak chléb, tak vše. Já teď zatopím a koukej na mě, jak se to dělá. Pozorně vše sledovala, tak jsem šla nakrmit koně a všechny zvířata. Pak polila jsem květy nebo v zahradě a kolem domu jsme měli hodně květů, já i bábinka jsme milovali krásu květin. Když jsem pomalu končila Anna zavolala …Marjánko pojď kafé je hotové. Když jsem přijela hned se omluvila a ptala se, zda mi taky tak může říkat, je to tak hezké oslovení. Souhlasila jsem. Vzala jsem bábinku na verandu a prohodila jsem ji deku, aby měla teplo. Bábinka si dala čajík a řekla… Aničko ochutnej můj čaj, zda ti bude chutnat.

Můj bože tak lahodný čaj jsem ještě nepila, promluvila Anna…. Víš je z lesních plodů a bylinek. Marjánko Tě naučí, kde je potřeba je sbírat, já naučila jí. Když vše udělala pozvala nás na oběd. Byl moc dobrý, chutnal všem. Ale dědek musel to své říct, jsi dobrá, ale moje Marjánko je malinko lepší. Jsi zvyklá na vaření ve velkém, neboj ona Tě naučí přidává ještě jiné koření. Byla jsem celá rudá… dědečku už mě tolik nechval, já vím, máš mě ráda. Pak jsem ukázala Anně, kde jsou zástěry, ale prosím tuhle nikdy neber, je to zástěra mého zemřelého brachu. Tu mohu mít jedině já. Bábinka se rozplakala. Marjánko děkuji, jsi pro mě potěšení, co mi dal bůh. Bábinko prosím, neplačte nebo mě bolí srdce, vy dva jste můj život. Pak jsem se zeptala Anny, ..chceš tu zůstat s námi, anebo půjdeš dál. Její odpověď byla očekávající. Prosím, chci tu s vámi žít, když Vám to nebude vadit. Jsem cizí člověk, ale slibuji, že Vás nikdy nezklamu. Nemám rodinu, kde bych jela, já jsem byla vychovaná v dětským domově. Matka se mě vzdala hned po narození. Objala jsem jí, tak vítej sestro, teď jsme Tvá rodina. Komůrku jsem vymalovala a zařídila vše nábytkem, aby měla své pohodlí. Hrozně se jí to líbilo. Marjánko musíš mě naučit vše, jak to umíš Ty. Snad se to naučím, abych se Ti vyrovnala. Neboj, vše chce čas, naučíš se, jsi šikovná. Jednou večer, jak jsme seděli na verandě Anna řekla, až budu mít peníze koupím si kytaru a budu Vám hrát.

Koukala jsem na ní a zeptala jsem se…Ty umíš hrát na kytaru? Jo umím v děcáku jsem se naučila, že jsem byla dobrá, podle vychovatelky… Když jsem jela do města hned jsem zajela do prodejny a koupila jsem ji. Pak naše večery byli nádherné, hrála a zpívala, měla krásný hlas. Jednou dědek se zeptal a umíš zahrát, nějakou písničku o Marii. Odpověděla ..umím ale je o Marianě. To nevadí tu známe i s bábinkou. Když začala hrát, oba společně zpívali. Bože, jak nádherný hlas měli, dědek, krásně mužský a bábinka lahodný, dotýkal se srdce. Slzy mi stékali od štěstí. Pak i jím. Ten večer nezapomenu na krásu hudby a zpěvu. Byli tak dokonalí, ve všem. Jak ve spolužití, tak vzájemnou oporou a citem. Slíbila, že na Vánoce jím zahraje koledy, hlavně Tichou noc, co já jsem milovala snad nejvíc.

Anna byla hodně šikovná, naučila se rychle zvládat vše kolem domu, já se starala o zahradu a vše co bylo potřeba připravit na zimu. Byla jsem překvapená, jak rychle se naučila kosit a sekat dříví, co nám přivezli lesníci. Náš kůň byl už starý, nechtěla jsem ho zatěžovat. Chodila jsem do lesa sama sbírat bylinky a lesní plody. Nechtěla jsem nechat doma samotných bábinku a dědu. Už větší dobu jen leželi, každý večer jsem je masírovala, Anna jím hrála písničky, co oba měli tak ráda, ale před očima se mi ztráceli. Plakala jsem potají, věděla jsem, že bez obou to bude moc těžké. Měla jsem je hluboce v srdci, byli mi vším, matkou, otcem a starýma rodiči. Denně jsem se modlila za jejích zdraví, ale také jsem věděla, že přijede den jejích odchodu na věčný odpočinek. Bála jsem se toho dne. Anna se dobře starala o oba dva, byla jsem jí vděčná. Zima se blížila a byla jsem ráda, že vše jsem zvládla.

K Vánocům jsme vše připravili, abychom oslavili společně nejhezčí den v roku. Anna, jak slíbila hrála koledy a píseň Tichá noc zahrála 5×. Anna se zeptala jakou píseň měl rád jejích syn. Oba dva odpověděli, ,, Hospůdko na návsi." Zahrála jím a zpívala tak něžně, že se to chytlo za srdce. Plakali jsme všichni. Moc jsem jí poděkovala, byl to ten nejhezčí dárek pro ně. Dědek i bábinka nám hned po svátcích onemocněli. Museli jsme je krmit, lékař nám nedával naději. Chtěl je vzít do nemocnice, ale odmítli. Snažila jsem se vybavit veškeré léčení u nás Ale nepodařilo se mi to. Ještě před Novým rokem jsem je našla oba, jak usnuli věčným spánkem. Bylo mi hrozně a ještě štěstí, že zde byla Anna, určitě bych to psychický nezvládla. Po Novým roku jsem je pochovala tam, kde byl pochovaná jejích rodina i jejích syn.

Nový rok jsme přivítali velkým smutkem. Obě dvě jsme jen seděli, nic nás nebavilo. Ale jsme věděli, že takový je život.

Měla jsem štěstí, že jsem se naučila vše od bábinky a dědečka. Sirupy a čaj co léčí různé onemocnění, ale taky plést košíky. Sehnali jsme odběratelé, tak jsme nemuseli prodávat my. Lidé mě pořád volali, když potřebovali k zvířatům. Vše bylo, jak když žili oba. Časem jsem přemýšlela, že otevřeme hospůdku, co nestihla jsem, dokud oba žili. Mluvila jsem s Annou, co by na to řekla, zda by zvládala dělat tu práci sama. Já, jsem o tom neměla ani pojetí. Jediné, co jsem mohla pomoct je vaření. Vše se hodně změnilo. Taky jsme museli dát utratit koně, nedalo se už léčit byl moc starý a nového jsem už nechtěla. Koupila jsem ještě jednu krávu, aby bylo dostatek mléka, jak na sýr a smetanu. Hospůdku jsme měli otevřenou jen přes léto, kdy lidé chodili k jezeru. Lidi, co dělali v lese chodili každý den na jídlo i přes zimu. To jsme dohodli s lesní zprávou, vozili jsme jídlo do lesa, aby lidi nemuseli jezdit k nám.

V hájence jsme vždy připravili jídlo a lidi byli moc rádi. Chovali jsme prasata, abychom měli dostatek masa a sádla. Krávu, vždy jednu jsme nechali připustit, abychom měli telecí maso a vždy jsme měli jednu krávu na zabití. Takže masa jsme měli dostatek. Pomalu se s nás stávali farmářky. Z Annou jsem si čím dál víc rozuměla, na vše jsem se mohla spolehnout. Bylo to už pomalu 3 roky, co odešli na věčný odpočinek děda a bábinka, obě jsme měli čím dál blíž k sobě. Jedna bez druhé jsme nevěděli pomalu nic udělat. Jak jsme, seděli na verandě, Anna hrála na kytaru. Když nehrála, jsem se jí zeptala. Tobě nechybí chlap? Koukla na mě překvapeně. Ne nechybí a nikdy mi chybět nebude, to, co jsem prožila mě už nic netáhne k mužům. Mám Tebe, jsi mi víc jak sestra, jsi má přítelkyně, co mi podala pomocnou ruku. Nic víc nepotřebuji. Ale hned mi dala tu samou otázku, jsi hezká a Tobě nechybí? Odpověděla jsem stejně, ne nechybí, pak jsem ji řekla můj příběh. Tak společně jsme vše zvládali, ale ani nevím proč, jsem si Annu začala všímat. Byla hezká a šikovná. Pociťovala jsem zvláštní touhu k ní, až jsem se toho kolikrát lekla. Líbila se mi čím dál víc. Neměla jsem ani za mák ponětí, jak dovedou žít ženy jako partnerky. Je pravda, že se mi, když jsem, studovala líbili některé holky, ale nikdy jsem se nad tím nepozastavovala. Vše se nám dařilo dobře, lidé k nám chodili nakupovat sýry ovčí a kravské, ale nejvíc na máslo. K svátkům na čerstvé maso jak hovězí, tak vepřové. Na Velikonoce jehněcí, ale měli jsme poptávku na kozí mléko a sýr. Tak jsme se rozhodli koupit i kozy. Louka byla dostatečně velká pro všechny zvířata. Naučili jsme se dojit a učili se vše na výrobu sýru. Nejhorší bylo, že nezbýval čas na sběr bylinek. Pro svou potřebu jsme vždy měli, ale lidem chyběli jak čaje, tak sirupy. Nedalo se vše zvládnout. Museli jsme se starat o hospodářství. Uběhlo asi deset let, co jsme se znali s Annou a připadalo mi to, jak kdybychom jedna bez druhé nedokázali žít. Z hospůdky jsme udělali malou prodejnu, všeho, co jsme dopěstovali anebo dochovali. Pro lidi z lesa jsme, ale vařili pořád. Postupně jsme udělali koupelnu a vše, jak je v klasické domácnosti. Koupili malou televizi, a přehrávač, kde jsme si pouštěli filmy a hudbu. Anna se naučila spoustu písniček a vždy hrála, jak jsme sedávali večer na verandě. Byli to hezké chvíle oddechu, po každém dni. Zvykli jsme si vždy, když jsme jeli spát dali jsme si polibek na dobrou noc a taky jsme to dělali ráno, že jsme se dožili nového dne. Jednou byla v městě nakoupit vše na vaření, koření a mouku. Byla jsem nakrmit zvířata, skončila jsem vše a jela dovnitř. Byla jsem překvapená, že kouká video o ženách. Lekla se, a hned chtěla video zhasnout, ale nezhasínej to, odpověděla jsem i já si to ráda kouknu. Tak jsme koukali na film o spolužití žen. Docela se mi to líbilo. Otočila se ke mně a řekla … Marjánko, žijeme už dlouhou dobu spolu, takové to žití, jak je v tom videu by se ti nelíbilo. Chtěla bych usínat spolu s Tebou. Víš Aničko, líbilo by se mi to, pokaždé mi dlouho trvá, když mě políbíš usnout. Ten večer jsme spolu usnuli, drželi se za ruky, ona se přitulila ke mně. Ráno se mi moc nechtělo vstávat a jí také ne, ale práce nepočká. Tak jsme polibkem šli dělat vše co bylo potřeba. Dokud jsem nakrmila všechno podojila krávu, kozu a ovce ona připravila jídlo. Tak jsme se naučili společně nejen bydlet, ale sdílet dobré i horší chvíle žití.

Když Anna usnula a na mě spánek nepřicházel, seděla jsem na verandě a koukala na hvězdy. Myslela jsem na dědečka a bábinku. Věděla jsem, že některé z hvězd jsou ony dva a hlídají naše životy. Slzy mi stékali po tváři, moc mi chyběli. Vždy jsem děkovala Bohu za ně, pro mě byli lidský andělé, který mi poslalo nebe a taky Anně, že našla cestu k nám. Ted s ní my připadá život tak nádherný. Někdy jsme obě, pozorovali hvězdy a drželi se za ruky jak ony dva, když zpívali. Tak jsem řekla Anně, byli to lidský andělé a přivedli mě i tebe sem do domku na ústraní. Ony nám vynahradili rodiče a také staré rodiče. Jím děkujeme, že jsme a prožíváme tohle krásné společně. Po čase, jsem jí řekla, Aničko, co bys řekla, že bychom si adoptovali dítě, Ty bys byla dobrá maminka. Koukla na mě a řekla. Víš Marjánko i já jsem nad tím přemýšlela, tenhle dům by ožil smíchem dětí. Tak bylo rozhodnuté. Vše jsem zjišťovala o možností adopce. Byla jsem u advokáta, co zařizoval mé dědictví, od dědečka a bábinky. Pomohl nám, vše zařídil. Přišel den, kdy jsme jeli do domova si vybrat holku to jsme chtěli. Ale jak nás doprovázela ředitelka ústavu po zahradě, kde se hráli děti všimla jsem si malého kluka a holku, jak sedí dál od dětí a jejích smutné tváře. Drželi se za ruky. Hrozně mě zabolelo u srdce. Tak jsem se zeptala ředitelky o těch dětech. Víte Marie jsou to sourozenci dvojičky co přišli o rodiče při havárii. Věděla jsem hned a Anna taky, že tohle, když bude možné, budou děti, co chceme. Ředitelství domova udělali vše, abychom dostali obě děti. Ani ne po měsíci se naše rodina zvětšila o dvou lidi. Zatím jsme připravili místnost, kde bydlela Anna. Dělali jsme vše tak s velkou radostí. Cimra byla pro obě děti, byli ještě malí, aby byli samotné. Část pro kluka byla zařízena k způsobu, jak mají kluci, pro holku spíš bylo vše růžové nebo rudé. Místnost jsme vymalovali každou stranu jinou, podklad byl bílí, ale namalovaná největší strana ostrov s palmami a vycházející slunce. Nad lůžkem byli namalovaný andělé. Pak přišel den jejích příchodu.

Nová rodina.

Vašek a Julinka. Jména, co měli se i nám moc líbila. Advokát vybavil vše pro adopci. Tak jsme měli kompletní rodinu. Obě dvě jsme měli po 40 a chtěli jsme dětem udělat to nejhezčí dětství. Anna se rychle vžila do roli matky, její cit ožil, byla matkou i když jen malou chvíli, ale v srdci zůstal. Děti ani né za dva měsíce měli narozeniny, tak jsme připravili velkou oslavu, pozvali jsme děti lidí, co jsme znali, jak z lesa nebo blízké vesnici. Po oslavě byli děti šťastné a konečně jsme viděli úsměv na jejích tvářích. Každý večer jsme vyprávěli pohádky a učili jsme je, aby nikdy nezapomněli na své skutečné rodiče. Někdy jsme je vzali na verandu a vyprávěla jsem jim o hvězdách. Tam kde uvidíte nejvíc svítit hvězdu, to jsou rodiče co ochraňovat Vás budou celí život a my jím budeme pomáhat, aby z Vás vyrostli hodný lidi. Nejdřív nás oslovovali jménem, ale po delší době jsme byli tety. Přihlásili jsme je do školy, kde je vozila Anna, já zatím jsem se starala o hospodářství. Obě jsme měli řidičák a auto po dědečkovi a babičce zatím sloužilo, jenže jsme věděli že budeme muset koupit jiné, tohle bude, dokud vydrží jen na nákup a na svoz jídla pro lidi v lese. Vašek a Julie byli hodně šikovné, učitelka je pochválila. Asi po dvou letech Vašek si hodně oblíbil mě a Julinka zase Annu. Možná to bylo tím, že jsem většinu mužskou práci dělala já a Anna se věnovala kuchyni a vše co bylo potřeba k jídlu. Bylo to v neděli po obědě u kávy a děti u zákusku co Anna udělala, mi najednou Vašek řekl, Ty budeš moje maminka a Julinka bude Anny. Museli jsme se smát objali jsme je a neudrželi slzy štěstím. Vašek byl šikovný snažil se mi pomáhat při práci kolem zvířat. Řekl, já, když vyrostu budu jako Ty, skončím školu, abych mohl být veterinář. Pohladila jsem ho po jeho kudrnatých vlasech. Anna se usmívala a Julinka hned odpověděla, já budu lékařka a budu Vás všechny léčit, abyste nebyli nemocný.

Děti rostly, jak z vody. Vašek byl pomalu mne po ramena. Podle obrázků byl celí táta. Julinka víc na maminku ale měla i z tátu něco málo. Tak léta utíkali a děti šli na střední, jen jsme museli hledat školu, kde by mohli společně jezdit do školy. Byl to problém, ale vyřešili jsme to tak, že v městě byli obě školy, jen museli být na internátě. Anna rozhodla, že vezmeme privát, aby děti byli pak spolu. Po ukončení střední školy, už to nebylo možné. Lékařská vysoká škola byla ve městě, kde nebyla Polnohospodářská vysoká škola. Tak po dlouhých letech, ale už dospělí, začali samostatný život. Bydleli na kolejích, našli si kamarády. Já a Anna jsme žili společný život a neuměli jsme si ani představit jedna bez druhé. Žili jsme jako partnerky, jen nedávali to znát okolí ani dětem. Před světem jsme byli jako sestry a nejlepší kamarádky. Až když děti vyrostli jsme požádali a registrované partnerství, aby kdyby se mi něco stalo měla nárok zdědit vše.

Vašek po ukončení studia zaujal místo v domě jako jsem měla já. Spolu jsme vedli hospodářství a Julie si našla také po studiu místo v blízké nemocnici. Tak opět jsme byli spolu všichni. Netrvalo ani dva roky po studiu Vašek nám přivedl představit svou přítelkyni. Věděli jsme, že jednou se to stane. Večer, když odvezl přítelkyni domů řekl. Chci si zde postavit dům, kde jednou budu žít se svou rodinou. Souhlasili jsme, pozemek byl hodně velký. Za rok se oženil a na čas se odstěhoval k její rodině do doby, kdy měl postavený svůj dům. Po čase si otevřel svou ordinaci pro zvířata. Jeho paní byla taky zootechnička. Měl svou práci a rodinu tak jsme se zase starali o hospodářství já s Annou. Neměli jsme už tolik zvířat jen pro sebe, co jsme potřebovali k životu. Spíš jsme se věnovali bylinkám. Denně když se dalo, byli jsme v lese. Julie žila s námi a když jsme seděli na verandě u kávy, jsem se jí zeptala. Julinko a Ty kdy nám představíš svého přítele. Po chvíli ale dost nerovně nám řekla, maminky mě se líbí víc holky, mám kamarádku spíš dá se říct přítelkyni. Nevím, zda si ji můžu dovolit představit Vám. Nevím, jak se zachováte.

Víte hrozně moc se mi líbí, jak Vy dvě dokážete spolu žít, jak vše zvládáte, snažíte se dělat společně, takovou přítelkyni, bych chtěla poznat. Myslím, že moje přítelkyně je Vám moc podobná. Miluje hudbu, přírodu a má hodně citu. Maminko Marie jak Ty i ona píše básně pro mě. Mám ji hodně ráda a ona mě. Její rodina o nás ví a nedělají problém. V ten den jsem ji řekla pravdu o mě a Anne. Julinko moje Anna i já jsme partnerky už dlouhou dobu, ale nechtěli jsme, aby svět to věděl a vy také. Takže bráchovi to neříkej, jednou se to dozví, ale ne teď. Přiveď jí ať jí poznáme. Za týden Julinka přivedla přítelkyni. Byla hodně milá, hned jsme si rozuměli. Ten den jsem já a Anna byli hodně šťastné. Už jsme se nemuseli bát dát polibek ráno nebo večer, své lásce.

Anna i její přítelkyně žili s námi společně. Vašek, když se dozvěděl, že Julie má přítelkyni jí řekl. Sestro já to věděl, jen jsem čekal, zda si to přiznáš a budu tě mít pořád ráda, jsi má a zůstaneš ať je to cokoliv, má fantastická ségra. Pak se otočil ke mně a Anne, jeho slova slyším pořád a Vy dvě konečně se nestyďte vím, že obě se máte moc ráda. Jste mé nejskvělejší matky, dali jste nám oběma to nejhezčí, co může rodič dát i když nejste naše skutečné rodiče. Jste naše lidské andělé.

Proto pořád zůstane název tohohle domu," Dům u dvou andělů"