Článek
Přišla na svět v malé vesnici odkud byl vidět ve své kráse čnějící se Ještěd, horu, kterou měla moc ráda. Příběh dívky, co milovala přírodu a vše krásné co matka příroda nám dává.
Dlouhé léta rodiče Jiřinky nechtěli mít dítě, dokud nebude vše pro snadnější život jejích dětí. Bylo jí pomalu čtyřicet, kdy lékař oznámil rodičům, budete mít dítě.
Takovou radost oba měli, nebo už dřív toužili po dítěti, ale zatím osud jím nepřál. Po pár měsících, ale lékař řekl, nevypadá to dobře, bylo by dobré udělat přerušení těhotenství. Rodiče nesouhlasili, byli dost náboženský založený a jejích slova. Když dá Bůh bude žít a bude zdravá, když osud to nebude chtít i tak se dítě nevzdáme. Matka často jezdila na kontroly, nebo dle lékařů má i nález na matečnici.
Lékař řekl, maminko nemusíte to přežít. Jenže oba nechtěli o ukončení ani slyšet. Narodila se a byla moc hezká jak andílek, plavé kudrnatá vlásky oči jak jasná obloha, jméno jí dali po tátovi, Jiřinkou ji nazvali. Lékaři i zdravotní personál ji obdivovali, byla tak sladká. Hodně krát její matka i táta slyšeli, to samo nebe ji dalo tu krásu. Pak, ale lékař oznámil, bohužel museli jsme vzít matečnici, nebudete mít víc děti a dle výsledků ten nádor byl pozitivní. Léčba se povedla a vyléčila se.
Šťastnější lidi snáz nebyli v okolí.
Jiřinka rostla do krásy, no maminka po čase začala být slabá a bez nálady.
Rodiče zašli k lékaři, aby zjistili, co se vlastně děje.
Zlou zprávu však lékař oznámil. Bohužel máte rakovinu, ale vynasnažíme se jí zase porazit.
Smutek nastal v rodině, ale Jiřince nic neřekli, nechtěli ji kazit dětství., jenže ona už nebyla malinké dítě a viděla, že s maminkou se něco děje.
Proplakala spoustu nocí, aby ji rodiče neviděli. Modlila se za uzdravení maminky.
To byl začátek jejího samotářství. Ze školy hned jela domů, aby byla s matkou.
Kamarádů ani tak moc neměla, nebo byla tajemná a nezajímal ji sport a flákání po vesnici.
Dokud byla maminka v pohodě tak spolu s tátou jezdili po hoře, aby poznávala bylinky a plody matky země, které jsou tak prospěšné životu.
Od mala pomáhala sbírat borůvky, brusnice a houby. Maminka vše naložila do pohárů, aby bylo na zimní čas. Nasušili houby a když bylo dostatečně prodali lidem co neznali houby a také seniorům, kteří nezvládali cestu do lesa.
Táta ji nadevše miloval, jinak ji neříkal, andílku náš.
Rodiče ji vedli lásce a víru v Ježíše. Učili ji ctít si lidi, milovat přírodu, zvířata a hudbu. Měla ráda kreslení, tak její výtvory byli většinu o nádherném Ještědu.
Lidi ji měli ráda, pro její slušnost a ochotu pomáhat jiným. Když vyrostla, věnovala všechen čas dětem.
Jenže osud byl krutý, za krátký čas ji vzal maminku.
Táta ji věnoval všechen volný čas, aby nepociťovala tak smutek.
V městečku poblíž studovala střední zdravotní školu a její touha byla mít vyšší vzdělání.
Vystudovat za lékařku, aby víc mohla pomáhat nemocným lidem.
Každou sobotu jezdila do kostela, byl ve středě vesnici uklízet. Také zpívala ve sboru, měla nádherný hlas.
Osud jí však nebyl nakloněn.
Ve vesnici žil muž, hodně oplzlý a holdoval alkoholu. Spoustu krát obtěžoval nejen mladé holky, ale když byl pod vlivem alkoholu napadal a obtěžoval i postarší ženy. Policie měla dost práce s ním.
V hospodě řval. jednou si podám i tu světici tak nazýval Jiřinku, aby věděla, co je chlap.
V práci tátovi chlapy říkali… Dávej na dcerku pozor, nebo ta zrůda ožralá říká co ji provede.
Táta pokaždé doprovázel Jiřinku jak do školy, tak i do kostela, nebo většinu úklid končil dost pozdě.
Jiřinky táta dělal v lese, měl oprávnění mít zbraň, ráda jezdil na lov s přáteli.
Ten večer se zdržel na posezení s přáteli tak se opozdil za dcerou.
Bylo krátce před Vánocemi.
Kostel byl na vyvýšeném místě ve vesnici a domu to měla 500 metrů. Ženy, co také uklízeli odjeli o trochu dřív, tak domů jela sama. Cestou si zpívala, ani nepostřehla, že někdo jede za ní. Jen najednou pocítila ránu do hlavy.
Našel jí kostelník, jak šel domů. Okamžitě zburcoval lidi, volal sanitku a policii.
Lidi to hned oznámili jejímu tátovi.
Věděl, kdo by ji mohl napadnout. Utíkal domů, vzal pušku a zamířil do hospody, kde se zrůda z vesnice chlubil, že už není světice ta zbožňovaná holka, co jí měli lidi ráda.
Netrvala dlouho po výstřelu, když dojela policie. Jenže bylo pozdě. Jiřinky táta ho zastřelil, se slovy … nezasloužíš si žít zrůdo…
Jiřinku odvezla sanitka do nemocnice. Zjistili zneužití a modřiny na celém těle, ale hned udělali i snímky hlavy nebo dost krvácela. Snažili se jí pořád udržet při vědomí.
Nejhorší bylo zranění hlavy, krvácení, tak museli hned operovat. Jiřinky tátu vzala policie do vazby.
Celá vesnice byla ve smutku.
Za vraždu Jiřinky táta dostal 5 let. Nelitoval, že vraždil, ale litoval, že nesplnil poslední přání jeho ženy, která mu před smrtí řekla… Ochran před zlem naši princezničku, a to jsem nedodržel. Neuchránil jsem jí.
Jiřinka dlouho pobyla v nemocnici.
Když se zotavila, propustili ji z nemocnice domů, ale nechtěla tam být sama, tak poprosila sousedku, zda by mohla být s ní.
Ženy z vesnice ji hodně pomáhali ve všem.
Nastěhovala se k starší paní, byla to sousedka postarší paní, co bydlela o pár domů dál.
Jiřinka se rozhodla prodat dům, nebo věděla, že tam nedokáže žít.
Když se jí podařilo prodat dům, koupila si od starostu vesnice pozemek poblíž hory Ještěd.
Firma, co si na stavbu vybavila ji postavili nádherný domek, tedy spíš to byla chata, nebo celý vršek byl ze dřeva.
Muži, co dělali s jejím tátou ji moc pomáhali, ale i ženy z vesnice.
Školství jí umožnilo dokončit vzdělání, nebo to co se jí stalo, bylo krátce před ukončením studia. Byla vždy nejlepší, tak školství ji to umožnili a odevzdali ji maturitní vysvědčení.
Zatím nehodlala pokračovat ve studiu na Vysoké škole.
Věnovala se úpravě kolem domku. Ženy z vesnice ji navrhli, že má hezký pozemek a mohla by chovat slepice, neměla by tolik práce.
Byla neděle a relaxovala na dvorku, když najednou někdo zvonil.
Zajela k brance a uviděla bývalou spolužačku ze střední s paní co u ní chvíli žila. Pozvala je dál.
Při čaji a kafíčka zavzpomínali na školní časy.
Pak ji sousedka Anna tak se jmenovala paní řekla. Teď bydlí Šárka u mě, postihlo jí něco podobné jako Tebe, ale ona Ti to pak řekne sama.
Víš Jiřinko já teď půjdu domů a vy dvě máte čas na povídaní. Šárka je dcerka mé bývalé kolegyni, když jsem ještě dělala ve fabrice.
Na to se odebrala domů. Ještě od brány řekla… Šárko, když budeš chtít můžeš zde zůstat do rána, máte si o čem povídat.
Tak Jiřinka a Šárka se domluvili, že Šárka u ní zůstane na noc, nebude jí tak smutno.
Podvečer ji Jiřinka pozvala ať si prohlédne její dům. Po večeři usedli v obýváku a Šárka povídala svůj příběh.
Krátce po tátové smrti, zemřel při banském neštěstí si matka našla přítele, který dost často byl pod vlivem alkoholu. Dělal závozníka u jedné dopravní společnosti. Ze začátku byla pohoda, ale pak později si dovoloval čím dál víc.
Máma byla na noční ve fabrice, když přijel domů dost ožralý. Připravovala jsem si věci do práce, víš, jak to chodí, vše zdravotní oblečení vyžehlit, když v tom přijel za mnou a násilím mě zneužil, neměla jsem tolik sil se ubránit. Pak vyhrožoval, že mě zabije, jestli to někomu řeknu. Jen co jsem přijela do práce, hned jsem zašla za primářem řekla jsem mu, co se mi stalo.
Zabezpečil vyšetření a oznámil policii, která ho zatkla za zneužití a ublížení na zdraví.
Když se to maminka dozvěděla, řekla mi právě o paní, že bych tam mohla jít a zatím dokud najdeme bydlení a přeložení do jiné nemocnice i žít.
Proto jsem zde. Když mi řekla, co se Tobě stalo, vzpomněla jsem si na Tebe a požádala jí, zda by mě k Tobě vzala, a tak jsem zde.
Jiřinka ji pak řekla vše o svém životě, jak táta zabil tu zrůdu, ale i to, že si vzal život ve vězení, nedokázal se srovnat se vším.
Pak Jiřinka navrhla, jestli chceš Šárko můžeš bydlet zde a když se rozhodneš anebo najdeš si jiné bydlení, pak můžeš odejít.
Neboj, zde Tě nenajde ten, co Ti ublížil.
Budu Tě vozit do práce i domů.
Podle toho, co jsi říkala, pak po smrti otce jste se přestěhovali kousek od Prahy, tak zde budeš mít klid.
Víš Šárko, já se zatím nechci vrátit do práce, ale ani do pokračování studia, miluji volnost a jsem zabezpečená do konce svého života.
Co jsem dostala za prodej domu po rodičích jsem investovala a docela dost mi to vynáší ročně a pak vydělám docela dost na prodeji bylinek, lesních plodů, za houby a obrazy co jsem namalovala, také jsem dostala docela hezké peníze.
Lidi mě nazývají dívka zpod Ještědu.
Miluji toulky lesem, mluvím si se zvířaty a je mi docela dobře.
Jiřinko odpověděla Šárka… nebojíš se loudat lesem tak sama?
Ne Šárko nebojím, mám zbrojní průkaz a nosím zbraň na svou ochranu, zde jsou dobrý lidi, moc mi pomáhají a já se snažím pomáhat také jim, a hlavně starším lidem, co mi podali pomocnou ruku v těch nejhorších časech mého žití.
Povídali si pomalu do rána. Poplakali si vzájemně.
K oběma se nezachoval osud právě nejlíp.
Ráno odvezla Jiřina Šárku do blízké nemocnice, kde byla přeložená s velkou pomoci bývalého primáře nemocnice, kde před tím dělala.
Jiřina navrhla, že ji vyzvedne hned jak ukončí sezení u ředitele nemocnice, která byla poblíž bydliště kde žila Jiřinka.
Pak se setkali a zašli do kavárny kousek od nemocnice.
Tam ji Šárka hned vše jak pohovor a přijetí proběhlo. Měli volné místo na Interním oddělení.
Pak zajeli na nákup, co Jiřince chyběl a zajeli pro věci k sousedce co u ní Šárka bydlela.
Ta byla šťastná, že mohla pomoct a poděkovala Jiřince, že se rozhodla pomoct s bydlením své bývalé kamarádce.
Za krátkou dobu si Šárka koupila auto, nebylo nejnovější, ale bylo dobré na docházku do práce, aby Jiřinka měla čas na své záliby.
Uběhlo několik měsíců a při večerním kafé se Jiřinka zeptala Šárky. .. Šárko, kdybys si našla přítele to víš uběhlo dost času od té nepříjemnosti z přítelem Tvé mámy, když si najdeš přítele nemusíš mít strach co bude se mnou, ale žij svůj život a nenechávej si utéct čas, kdy můžeš být šťastná s někým.
Koukej Jiřinko na to hned Šárka odpověděla… Nechci žít s klukem, pořád myslím na tu hrůzu, co jsem prožila a když Ti to Jiřinko nebude vadit, ráda bych žila zde s Tebou.
Líbí se mi zde, ten klid, ta krása, když koukáme na osvětlený Ještěd, hlavně je nádherný v zimě, to chci prožívat, jestli to ovšem Tobě Jiřinko nevadí.
Ne kamarádko, já také už v životě nechci muže, to, co jsem prožila zanechalo ve mně nekonečné trauma a podle lékařů se toho asi nezbavím.
Je to spousta let a já musím pořád brát léky, nebo někdy dostanu záchvat zoufalství, je to hlavně o Vánocích.
Tak budu šťastná, když budeš zde, nebo se mi moc zlepšil můj zdravotní stav. Byla jsem samotář, nesnesla jsem lidi, být s nimi díl. Miluji přírodu, hudbu, která mě uklidňuje a malování.
Píšu články na pomoc holkám, co také prožili to, co jím poznačí celí jejích život. Někdy chodím i na sezení, které je pomocné lidem nejen zneužitím, ale i lidem který trpí násilím.
Po čase společného žití jsme si koupili i další zvířata hlavně zajíce.
Maso jak vepřové a hovězí jsme kupovali od soukromníků.
Naučili jsme se kosit, aby bylo pro zvířata přes zimu, ale i pro zvířata v lese.
Ze začátku jsme měli z toho trauma, ale naučili jsme se. Stali jsme se soběstační holky, jak říkali lidi.
Čas nás naučil žít společný život, byli jsme vše, kamarádky, sestry a přítelkyně.
Dali jsme si slib, že ani jedna z nás neopustí tu druhou do konce svého žití.
Jo, nápadníků těch měli obě dost, ale když se dozvěděli, co obě holky, ženy prožili, věděli, že není šance.
Jiřinka hodně pomáhala Šárce, až dokud neukončila práci odchodem do důchodu.
Pak žili volný život s přírodou a při hudbě, kterou obě měli moc ráda.
