Článek
Autor Marie G spisovatel
Zvláštní příběh, ale mě dal hodně, pohladil mou duši.
Před pár dny jsem potkala ženu – kolem 80 let mohla mít, ale její příběh nezapomenu do konce svého žití. Viděla jsem, jak krmila chlebíkem ptáky a jednou si dala kousek sobě a pak zase nadrobila ptákům. Nedalo mi to, poprosila jsem, jestli si můžu sednout. S úsměvem odpověděla…. „Budu moc ráda, nebo s nikým nemluvím, dnes jsou lidé jiní, každý je sám pro sebe.“ ..Bylo dost chladno, tak jsem ji navrhla, jestli by chtěla jít na chvíli ke mně. „Dáme si horký čaj a sušenku.“ Souhlasila, já jsem byla ráda. Hrozně ráda poslouchám starší lidi, jejich příběhy životem, někdy je mi hrozně smutno, když vypráví, jak děti zapomněly na rodiče, kteří už nemají sílu pomáhat.
Přišli jsme ke mně, tak jsem hned udělala čajík, ale zeptala jsem se, jestli má ráda kafé, jestli si ji někdy udělá. Bolela mě její odpověď. „Víte paní, nevychází mi z důchodu koupit, co mám ráda“. Tak jsem udělala kávu a nabídla sušenku. Zeptala jsem se, jestli ji můžu říkat babičko. „Jo budu ráda.“ Pak mi navrhla, že hrozně ráda dělá koláče ke kávě.
Když jsem jí řekla, bohužel to nedělám a opravdu ani nevím. Tak mi řekla, uděláme, mám dost času a večer je daleko, jestli vás nenudím a neberu vás o čas. … Ne, jsem doma, už nedělám. Ale když mi budete říkat co mám dělat uděláme koláč spolu. Oči se ji rozesmály, bylo to vidět. Sedla si ke stolu a všechno, jak říkala jsem dělala. Napoprvé byl velmi dobrý, jste chytrá, odpověděla.
Pak jsem se jí zeptala na jméno, já jsem řekla své, jmenuji se Věra. Ona se zasmála a její odpověď to si zapamatuji nebo i mé jméno je Věra. Spolu jsme se s chutí zasmáli. Měla takový zvláštní hlas, příjemný, jako když Vás někdo pohladí.
Pak jsem jí poprosila, jestli by mi mohla něco o svém životě říct. …Já ráda… Pocházela jsem z chudé rodiny, nemám školy, musela jsem pomáhat rodičům, aby nás vychovali. Od 16 let jsem dělala v blízké cihelně. Do práce jsem jezdila pěší, přes louku kolem potoka. Trvalo to tak kolem hodiny, ale byla jsem mladá, tak to nebyl problém.
Doma jsem měla ještě 3 sourozence mladší, tak jsem se snažila, abychom měli dostatek jídla. Otec měl úraz v práci tak byl doma a dělal košíky, byly nádherné. Maminka je chodila prodávat na trh.
Měli jsme všechno, co bylo potřeba k životu. Hračky otec dělal pro sourozence ze dřeva nebo ze slámy, ale měli jsme je ráda.
Na Vánoce vždy udělal jinou a maminka zase nakoupila postupně oblečení, které jsme si šetřili do kostela, doma jsme měli starší.
Po třech letech bylo mi 19 let, jak jsem šla do práce u potoka seděl docela pohledný kluk a opékal si rybu co chytil.
Jedl to bez chleba, tak jsem se zeptala, jak mu to může chutnat. …Ale chutná, když je člověk hladový… Tak jsem mu kousek ze své svačiny dala, co jsem měla sebou . Ptal se, kde jdu tak brzy ráno, jestli se nebojím. … Ne nebojím, tady žijí dobrý lidé a co Ty tady děláš? … Ale hledám si práci tak jsem tady zůstal bylo už dost tma… Na to jsem mu řekla, … pojď se mnou možná budou potřebovat pomocnou ruku… Tak jsme šli spolu do práce.
Vzali ho a denně jsme spolu chodili dělat. Bydlení si našel kousek od nás. Po roce poznání přišel za otcem, požádat, jestli bych si mě mohl vzít.
Byla jsem překvapená, ale také ráda, líbil se mi už dlouho.
Rodiče souhlasili, a tak za dva měsíce jsme měli svatbu. Nastěhoval se k nám, byl hodně pracovitý, moc pomáhal otci hlavně se dřevem, co už já nemusela dělat.
Po roce se nám narodil kluk.
Šetřili jsme, aby až doroste mohl jít do školy, ne jako já a můj manžel. Byl také z chudé rodiny. Když dorostl šel do města studovat, byl velmi chytrý a dobře se učil.
Vybral si stavební školu. Bavilo ho navrhovat domy, budovy. Dělali jsme hodně, nebo chtěl dále studovat architekturu. Krátce po vyučení si našel dívku, byla z bohaté rodiny.
Moc k nám nejezdil, nevěsta si to nepřála, tak jednou za rok přišel sám přinesl nám pár dárků. Nevyčítali jsme mu, měl svůj život, jen jsme byli trochu smutný. Čas utíkal, rodiče se odebrali na věčný pokoj.
Zůstali jsme samy v rodičovském domě.
Když nám mělo být lepší, manžel vážně onemocněl a po roce zemřel. Od té doby jsem sama. Nejhorší to bylo na Vánoce. Nepozvali mě, jen jako pokaždé syn donesl něco k jídlu a malý dárek. Tak takto žiji už pomalu 20 let. Slzy mi tekly a hrozně mě to bolelo.
Jak se může někdo takhle chovat. Byl už večer, já ji navrhla at přijde kdykoli, že budu ráda. Chodila často a učila mě dělat koláče i když jsem niky neprozradila, že je nemusím, nechtěla jsem ji pokazit radost.
Jediné, co jsem měla ráda byly zelné slané té mi chutnaly, ještě syrové a povidlové buchty. Štrúdl mě naučila jíst, ale jen makový. Většinu, co jsme dělali, jsem potom rozdala lidem, co jsem znala, že jsou na tom podobně jako ona. Byla tak šťastná, že může pomoci i když jsem to nepotřebovala.
Je hezké vidět, že uděláte radost člověku i maličkostí.
Jednou, co měla důchod, seděla při mně, najednou někdo zazvonil. Šla jsem otevřít nečekala jsem návštěvu, tak jsem byla překvapená. Byl to její vnuk a volal jí ven. Slyšela jsem, jak od ní chce peníze, ale nemohla mu dát víc než pár korun.
Poté, co vyšel ven, kde ho čekali kamarády, jsem zaslechla… nedala mi stará víc… Na to jsem se omluvila a šla jsem ven. Moje slova nezapomene určitě do konce života. Nestydíš se žebrat od bábinky peníze? Co jsi to za člověka?
Vždyť ona nemá pomalu ani na chléb. Rodiče mají, proč nežebráš od otce nebo od mámy!
Jeho kamarádi se skloněnou hlavou odešli. Potom jsem se vrátila a viděla na jejích očích, že plakala.
Pohladila jsem jí. …Nebojte, už tak brzy nepřijde… Na Vánoce byla vždy při mně spolu s mojí rodinou. Velice si ji oblíbili. Doposud je mojí starší kamarádkou a jsem ráda, za den, kdy jsem ji poznala.
Co chci příběhem říct? Mějte úctu ke svým rodičům, seniorům nebo život Vám to může vrátit. Nikdy neříkejte, mě se to nemůže stát, buďte příkladem pro své děti, pak se takhle k Vám nezachovají.
