Síla ženy 1

Autor. Marie G spisovatel

Síla ženy. 1.

Rodiče byli v pokročilém věku, když jsem přišla na svět. Přesto jsem měla nádherné dětství do svých 17 let. Měla jsem ještě dva sourozence bratra a sestru. Otec byl mnohem starší od maminky, ale byl pečlivý a milí. V den oslav jeho 50 se ale všechno změnilo. Onemocněl a zakrátko nás opustil navždy. Maminka měla po 40. Skončilo všechno krásně.

Máma nedokázala unést osud a psychický se zhroutila. Musela být hospitalizována.

Já jsem studovala poslední ročník na zdravotní škole.

Musela jsem studium přerušit, abych se mohla starat o sourozence. Podle vyjádření profesorů jsem byla nejlepší student a dávali mi návrh, abych na čas dala sourozence do dětského domova. To bylo pro mě nemyslitelné. Nikdy bych to nedokázala.

Starala jsem se o ně, jak jsem nejlépe věděla. I když sociální péče chtěli a říkali však si je pak vezmete zpět, nesouhlasila jsem. Mé rozhodnutí bylo jednoduché, dokážu se postarat o sourozence. Zakrátko budu plnoletá a nikdo nesáhne na mé sourozence.

Učila jsem se doma, abych jednou dokončila studium.

Ředitelství mi umožnilo provést závěrečné zkoušky. Všechno jsem zvládla na výbornou a byla jsem na sebe hrdá.

Sourozenci za krátký čas si zvykli bez maminky. Jezdili jsme vždy o víkendu na návštěvu. Byla čím dál na tom hůře.

Jednoho dne mi volali z léčebny, že matka spáchala sebevraždu. Nedokázala jsem pochopit, jak se to mohlo stát, když byla pod dozorem.

V noci se oběsila v koupelně.

Lidé z vesnice nám velmi pomohli při zařizování pohřbu. Matku pohřbili na státní přispění.

Rodiče měli něco málo našetřeno tak jsem to zvládala. Večerem jsem se učila šít, aby sourozenci měli nové oblečení.

Když trochu povyrostli velmi mi pomáhali. Sestra pomáhala dělat snídaní a bratr zase co potřebovali k jídlu do školy.

Čas, kdy byly ve škole jsem připravila jídlo a šila. Měla jsem milou sousedku a ta mě naučila pomalu všechno, jak vařit a šít. Někdy mi domluvila šití i pro lidi, kterým se moje práce líbila. Peníze, co jsem dostávala od státu, jsem pečlivě šetřila. Měli jsme malou zahrádku, kde jsem vypěstovala zeleninu abych nemusela kupovat.

Peníze jsem utratila jen na chléb, mouku, maso a na látky, které jsem potřebovala k šití.

Pak jsem si i dálkově dělala vyšší vzdělání.

Rozhodla jsem se vystudovat psychologii. I při starosti o sourozence jsem zvládla i studium, za což můžu být vděčná i sousedce. Měla jsem ji ráda jako maminku.

Bylo mi 25 když jsem zažila trauma na celý život. Pokazila se nám pračka, tak jsem volala opraváře.

Přišel postarší muž bylo mu kolem 45. Všechno bylo v pořádku, dokud vše opravil.

Když práci ukončil nabídl mi, že nemusím platit, když budu povolná. Nesouhlasila jsem, ale byl dotěrný a neodbytný. Chytil mě, svalil na gauč, co jsme měli v kuchyni a na sílu mě znásilnil i když jsem se bránila. Pak mi řekl, že pokud to někomu řeknu, dopadnu špatně, a i mé sourozence.

Měla jsem strach. Nedokázala jsem to říct ani sousedce, která se mě pořád ptala… co Ti je Janičko, tak jsem se jmenovala.

Neměla jsem odvahu ji to říct, nebo strach o sourozence byl silnější.

Jediné štěstí bylo, že to nemělo následky.

Od té doby jsem se rozhodla, že nikdy nechci mít muže. Jediné, co jsem neztratila byla moje víra.

Mnohdy jsem přeplakala noc, aby mi neviděli sourozenci.

Ten muž se odstěhoval z naší vesnice, tak jsem měla trochu klid. Přežili jsme i těžké chvíle, ale nedala jsem znát sourozencům, že jsou problémy.

Velmi krát se stalo, že jídlo jsem dala dětem a já pak jídla suchý chléb a zapíjela čajem, nedá se říci čaj, ale zabarvená voda. Dala bych za ně i život.

Čím dál bylo horší. Přemýšlela jsem o práci z domova, ale nic jsem nemohla najít. Sourozenci vyrostli a chtěli studovat. Bracha si vybral Studium na umělecké škole, kde bylo zapotřebí ubytování, nebo škola byla mimo okresu.

Sestra ta měla přihlášku na zdravotní. S tím nebyl problém. Do školy mohla dojíždět autobusem.

Pak jsem se rozhodla jít dělat do Dětského domova, kde právě potřebovali člověka s psychologickým vzděláním.

Měla jsem štěstí, hned mě přijali. Plat byl dostatečný a byla jsem moc ráda.

Nakonec minuly i starosti se studiem bratra.

Jednou při večeři o víkendu mi bratr řekl, Sestřička si jako naše máma a já, když dostuduji vše s láskou a péčí Ti oplatím.

Ty ses o nás starala lépe než některé matky, co odhodí nebo zabijí děti novorozence.

Nebylo dne, aby i když jsi byla velmi vyčerpaná prací nezapomněla si na pohádku před spaním a také polibek. Na to nikdy nezapomenu. Stalo se, že mi řekl abych si našla šikovného muže, že nebudu na všechno sama.

Jediné, co jsem dokázala říct, ne já nechci se vdávat, mám Vás, a to mi stačí.

Pohladil mě a políbil.

Sestřička si náš anděl. Moje odpověď byla… Andělé jsou naši rodiče a hlídají nás abychom všechno zvládli.

Jen nezapomínejte na víru a úctu ke starším, to bylo to, co mi vždycky maminka přízvukovala. Mám radost z Vás, nebo i lidé říkají, že jste slušný.

Dělala jsem nejen psychologa, ale také vychovatelku. Oblíbila jsem si děti, hlavně takové, co byly a samotáři. Byly to hlavně děti týrané, zneužívané a nechtěné. Bolelo mě srdce, když jsem je viděla.

Snažila jsem se sblížit s nimi, ale trvalo to delší dobu, kdy se přizpůsobili.

S láskou jsem se o ně starala a děti si pak zvykly na pohlazení nebo objetí.

Tak jsem si získávala její lásku.

Vždy na Vánoce jsem si některé brala domů, aby poznali i rodinnou pohodu.

Sourozenci mi pomáhali, aby měli památku a přežili krásu Vánoc.

Velkou radost jsem měla ze sourozenců. Dostudovali s vynikajícím prospěchem.

Brácha po studiu mi oznámil, že odejde do zahraničí dělat. Jeho sochy a malby zaujaly. Na konci 4 roku si vybral restaurátor, a to nejvíce zaujalo zájemce v zahraničí.

Sestřička také dokončila zdravotní na výbornou a rozhodla se pokračovat na, VŠ - Lékařskou fakultu.

Byla jsem velmi šťastná.

Velmi krát večer, jak jsem sledovala hvězdy, mluvila jsem s rodiči i když byli na věčném odpočinku.

Všechno jsem vyprávěla, svou bolest, co jsem zažila, ale hlavně, že jsem zvládla vychovat a postarat se o sourozence.

Někdy jsem si poplakala, ale pak mi bylo na duši dobře.

Milovala jsem noční klid, který jsem si užívala při relaxační hudbě.

Brácha měl hodně práce v Anglii, kde se odstěhoval. Anglie je známá památkami, a tak měla dostatek práce na restaurování.

Našel jsi tam svou lásku a oženil se. Na svatbě jsem se zdržela krátkou dobu, chyběly mi děti z ústavu, hlavně které jsem si oblíbila. Brácha nechtěl, abych odešla, ale zůstala delší dobu u něj.

Byl to zvyk, chyběl mi domov, kde jsem se cítila nejlépe.

Také sestřička po skončení studia odešla bydlet na opačnou stranu země.

Potom po delší době mi oznámila, že chce odejít dělat lékař bez hranic. Byla jsem trochu smutná, že je nemám blízko, ale pochopila jsem, že to je její rozhodnutí a život.

Pomalu denně mi volali, jestli jsem v pořádku.

Všechno bylo, jak má být do doby, kdy mi po třech letech oznámili, že moje sestřička se infikovala neznámou nemocí a zemřela.

Byla to další rána, kterou jen tak zvládala. Hodně mi pomáhala nová ředitelka v ústavu, která vyměnila ředitele, co šel v důchod.

Brácha stále trval na tom, abychom šli k němu žít, že se bude o mně starat.

Odmítla jsem. Neměla jsem tolik let, abych se nedokázala postarat sama.

Byla jsem zvyklá.

Velice jsem si oblíbila ředitelku a ona mně. Staly se z nás kamarádky. Byla o pár let ode mě mladší, ale velmi rozumná a sečtená žena, takže měli jsme vždy o čem mluvit.

Někdy řekla, že mě lituje a že jsem přežila velmi špatný život.

Moje odpověď byla. Nelituji všeho, co jsem zažila a přežila, mám ze sebe radost, že jsem to vždy zvládla.

Jen jsem ji prosila ať mi to nepřipomíná, nebo pak mám bolest ze vzpomínek.

Někdy mi pozvala do divadla nebo do kina. Více jsme trávili pobytem v přírodě, také měla ráda procházky nebo večerní pohodu.

Řekla mi všechno o sobě, o zklamání a o své rodině.

Potom jsem ji chápala, také zažila bolest, když ji její láska opustila.

Byla jsem ráda, že mám kamarádku, která mě uměla chápat.

Zvykem v ústavu bylo, že dítě po dovršením zletilosti musí odejít.

Měla jsem moc ráda chlapce, co byl zneužíván. Byl samotář, nedokázal se přizpůsobit ani po letech i když byl na léčení z traumatu co zažil.

Rozhodl se jít za kněze.

Stále nosil u sebe modlitební knížku. jeho slova byla, Bůh a Ježíš jsou pro mě život a útěcha.

Vždy jsem ho pohladila po vlasech.

Někdy jeho slova o tom, jak jsem obětavá a laskavá k dětem mi tekly slzy, ale nebyly to slzy smutku, ale štěstím.

Myslela jsem, že konečně bude v mém srdci pohoda a klid, ale osud tak nechtěl.

O víkendu mi bratr zavolal, že jeho paní je nemocná a zjistili ji nádor v hlavě.

Pocítila jsem obrovskou ránu u srdce.

Zda jsme jako rodina prokletý, že stále musíme trpět? Nebo je to zkouška, kolik vydržíme? Nebylo odpovědi.

Ptala jsem se, jestli mám jít za ním, ale řekl, že to zvládne a že je naděje, že po operaci bude v pořádku.

S ředitelkou jsme byli stále větší kámošky. Seznámila mě s její rodinou. Byli to fantastický lidé. I když měli mnoho let, úsměv neztrácely.

Cítila jsem se tam příjemně.

Měli velký altán, kde ráda popíjeli kafé, ale víc čaj a víno.

Byla jsem tam celý víkend.

Večer jsme s kámoškou seděli v altánku, pozorovali hvězdy a poslouchali jsme pohodovou hudbu.

Když jsme tak relaxovali mi najednou řekla. Janička si skutečně nejlepší člověk co doposud jsem potkala. Obětavá, laskavá a velmi příjemná osoba, jsi výjimečný člověk.

Zčervenala jsem.

Nejsem výjimečná, jen život mě dal do vínka hodně bolesti, ale udělal mě a dal mi víc citu, něhy a porozumění. To je všechno.

Víš Janičko, jaká škoda, že nejsem kluk, hned bych si Tě vzala. Zasmáli jsme se z chuti.

Potom jsem ji odpověděla. To je dobře nebo já nemusím muže.

Potom jsem jí řekla svůj příběh z dětství. Plakala a objala mně a prosila ať jí odpustím, že mi připomněla hrůzu, co jsem zažila.

Víš Pavlo, tak se ředitelka jmenovala, nikdy jsem se přes to nepřenesla a nesnáším dotek muže. Nikdy se toho nezbavím.

Stačí mi přátelé a hlavně děti, které mám moc ráda.

Když mi bylo kolem 15, snila jsem o nádherné rodině, šťastných dětech, kterým bych dala své srdce. Ale osud mi to nedopřál a takhle to má být as tím se musím vyrovnat.

Pak mi řekla svůj příběh.

Víš Janičko i já mám spoustu bolesti a zklamání.

Ne s rodiči, jsou skvělí a chápavý, ale z lidí a ze života. Osud mi dal ne zrovna to nejlepší, ale rodiče mě říkali, je to Tvůj život, Tvůj osud a ten musíš přijat a nestydět se za to co jsi.

My jsme to přijali i když nás to chvíli bolelo, ale život je takový, někdy si s námi zahraje ne zrovna jako bychom chtěli.

Možná skončí naše přátelství, když Ti povím pravdu o sobě.

Ne to se nestane nikdy Pavlo.

Pak mi řekla, víš já miluji stejné pohlaví, ale už jsem se smířila s tím, že partnerku na věčnost nenajdu.

Pavlo, to neříkej!

Život umí být krutý, ale někdy i opačně. Jen není třeba myslet negativně, ale věřit v dobro a štěstí.

Nikdy bych nezradila přátelství jen proto, že jsi jinak orientovaná. Lidi mají právo milovat to po čem touží i když někdy to nejde, zklamou se, nebo člověk jehož milují je opustí nebo podvede.

S tím se musíme naučit žít. Vždyť je vždy za co se vyplatí žít i když někdy zažijeme bolest a zklamání.

Objala jsem jí a řekla jsem. jsem tady dokud si to budeš přát.

Slzy ji tekly po tváři od štěstí, že konečně našla blízkou osobu, co jí chápe a neodvrací se od ní.

Pak jsme ještě chvíli poseděli a drželi za ruce.

V neděli jsem poděkovala Pavli rodičům za pěkný víkend.

Domů jsme přišli pozdě večer.

Poděkovala jsem jí za krásné dny a za pohodu.

Janička, jestli nespěchám můžu Tě pozvat na čaj? Chci ještě chvíli s Tebou být a jen tak poslouchat hudbu. Dobře, ale jen krátkou chvíli.

Byla jsem tam asi hodinu, ale už i ona viděla na mně únavu tak jsme se rozloučili objetím.

Po příchodu domů, mi sprcha udělala dobře a usnula jsem jako malé dítě.

Dlouho jsem tak klidně nespala.

Ráno jsem byla svěží jako nikdy, rychlá káva a šla jsem do práce.

Děti mi přivítaly, jako kdybych byla dlouho pryč. Smála jsem se.

Holčička, co jsem měla v oblibě mi řekla.

Paní učitelko dnes jste hodně pěkná a taková jiná, usměvavá. Pohladila jsem jí po vlasech a řekla… to bude tím, že jsem se dobře vyspala.

Měla jsem ji ráda, nebo její matka ji nechtěla hned po porodu. Neznala laskavé slovíčko matky, pohlazení a něžnost jejích rukou.

Každý den, jak jsem byla v práci, vždy jsem musela být u jejího lůžka při odpoledním spánku. Držela mě za ruku až tak usnula.

Byla mi tak blízká, byla jako andílek.

Odpoledne mě pozvala Pavla na kávu a opět mi děkovala za příjemné chvíle u rodičů.

Dohodli jsme se, že po práci navštíví ona zase mně na chvíli.

Souhlasila.

Cestou domů jsem požádala, aby zastavila u cukrárny, že koupím ke kafé cukrový nebo doma už není.

Smála se a řekla jaké má ráda.

Doma jsem ji ukázala fotky mé rodiny. Byla unesena, jak nádherné sourozence mám, teprve potom se omluvila, že zapomněla na smrt sestřičky.

Pustila jsem hudbu a vyzvala ji k tanci. Tak ukaž Pavlo, jaká jsi tanečnice. Smála se.

Janička já kdysi tancovala v souboru, ale vím i tance co se tancovali na diskotéce.

Bylo vidět, že nelhala byla jako pírko. Užívali jsme si tanec.

Na jemnější hudbu takovou pohodovou jsem cítila její dech. Držela mě silně za ruku, nebo jsem ji vedla jako muž.

Potom jsem uviděla na její tváři slzy.

Proč pláčeš Pavlo.

Janičko je to tak nádherné zase po dlouhé době držet ženu v náručí, prosím promiň.

Objala jsem ji, neplač takhle si můžeme kdykoli zatancovat.

Potom mi dala polibek na líc a poděkovala.

Večer jsme se rozloučili se slůvkem. Tak zítra se uvidíme…

S Pavlou jsme trávili veškerý volný čas a naše návštěvy při jedné nebo druhé byly pomalu každý den.

Po roce poznání s Pavlou, jsem si na ni zvykla jako na mou sestru. Měla jsem ji stále více ráda.

Ráno, jak jsem přišla do práce byla velmi smutná, tak jsem se zeptala, co se stalo.

Odpověděla, že rodiče chtějí prodat barák a odejít do domova důchodců.

Plakala, bylo mi jí tak líto.

Přemýšlela jsem, jak jí pomoci. Řekla jsem jí, dnes půjdeme k Tvým rodičům.

Byla velmi překvapená.

Viz Pavlo, je řešení pak Ti to doma řeknu, teď se usmívej, mám ráda Tvůj úsměv.

Jakmile jsme skončili práci, čekala na mně až skončím i já.

Doma jsem udělala občerstvení a ona dělala kafé. Byla tak hezká, její pohyby byly ladné jako při tanci.

Potom jsem jí řekla, co si myslím.

Viz Pavlo, vezmeme rodiče sem, je tu dost místa pro náš všechny, já jsem si velmi na tebe zvykla a rodiče určitě nebudou proti. Postaráme se o ně.

Chvíli přemýšlela a řekla. Dobře a nebude Ti vadit společné bydlení se mnou a rodiči?

Ne Pavlo, budu moc ráda.

Zůstala u mě celou noc. Ležela se mnou a držela mě za ruku. Zaspala za malou chvíli.

Ráno ani nevím kdy byla nahoře a připravila snídaní. Donesla to do ložnice a já se probudila na vůni kávy.

Pak si sedla na lůžko a políbila mě. Opětovala jsem jí polibek.

Vzala jsem ji za ruku a řekla jsem jí, pojď ke mně si na chvíli lehnout, pak se nasnídáme.

Objala mě a silně přivinula k sobě. Janička chtěla bych Tě líbat celičkou.

Jemně jsem jí hladila a pak se stalo to, že jsme se poprvé milovali i když já moc neznala co to je.

Potom jsme rychle dopili kafé, ale přesto jsme přišli trochu pozdě. Kolegyně se smáli.

Dívky, kde jste zabloudili. Já jsem byla zticha jen Pavla řekla, že měla poruchu na autě.

Z radostí jsem si vydechla, nechtěla jsem, aby věděli a namýšleli si něco o nás.

Pavla byla šťastná a usmívala se jako sluníčko.

Stále říkala, dnes je prima den. Dívky, co se mnou dělaly se ptaly. Dnes je, jak sluníčko asi jí potkalo štěstí. Řekla jsem jím, že si vezme k sobě rodiče tak možná proto.

Pak byl klid.

Já jsem se věnovala práci o dětech, který odchází. Musela jsem udělat kompletní rozbor o chování a výchově.

Den utekl rychle.

Po práci jsme hned šli k jejím rodičům. Všechno jsme vysvětlili, jak chceme, aby pokračovalo její žití s námi.

Pavla řekla, mám Janičku ráda i když je starší než já, ale je to člověk s laskavým a oddaným srdcem. Určitě si ji zamilujete časem i Vy.

Zde domeček prodáme a já byt a budeme bydlet a žít společně v jejím domě. Je kousek od lesa, tak si budete užívat přírody. Nedovolím vám, abyste žili v domově.

Na to otec řekl Pavle… Dobře nám se Janička moc líbí, je opravdu milá žena, Ty dcerka konečně budeš šťastná.

Všechno jsme během měsíce vybavili, zařídili pro ně pokoj v přízemí, kde bylo všechno na klidný život.

My dvě jsme byli v patře, kde bylo i všechno po stránce hygieny.

Mému bratrovi jsem napsala všechno, že bude u mě bydlet moje přítelkyně is rodiči. Byl rád, že nebudu sama.

Když pak přišel i s manželkou byl neskutečně rád. Hned si rozuměl s Pavlou a jejími rodiči.

Byla jsem šťastná jako nikdy předtím.

Pavliny rodiče si rychle zvykli. Rádi chodili do lesa a sbírali bylinky, ale hlavně houby. To měli nejraději.

Blížily se Vánoce, tak jsme měli plno práce všechny, co jsme dělali v domově pro děti. Chtěli jsme ať zažijí nádherné svátky jako rodina. Stromeček jsme zařídili při lesní správě a nakoupili jsme spoustu dárků.

Chtěli jsme, aby rodiče oslavili Vánoce spolu s námi a dětmi. Měli radost, když jsme jím to řekli, co chystáme.

Na Vánoce bylo vše připraveno a Petry otec se nemohl dočkat chvíle odchodu do Ústavu.

Slavnostní večer jsme domluvili na 17.00 aby co jsme měli volno si užili i Vánoce s rodinou.

Děti se točily pořád kolem Petry otce a maminky. Ta jim vyprávěla Vánoční pohádku, ai starší děti si to s ní užívali Chlapci zase s Petry otcem. Vyprávěl jím, co všechno zažil ve válce.

Pak jsme měli společnou večeři.

Děti chtěly abychom byli dýl, ale pak pochopili, že chceme oslavit i my doma Vánoce.

Nejraději byla Klárka a Betka, které jsme vzali domů na Vánoce.

Byly to naše oblíbené baby moje a také Petry.

Dárky jsme měli i pro ně. Byly tak šťastné a stále byly u rodičů. Nejhorší bylo, že chtěli spát s nimi.

Ale rodiče souhlasili, měli dost velkou postel, že spáni bylo v pohodě.

Obě jsme měli velkou radost, že všechno proběhlo v pohodě.

My dvě jsme toho moc nenaspali, užívali jsme si krásy milování, jak nikdy jsem nezažila.

Ráno jsme vše připravili na Vánoční hod. Rodiče se divili, kdy jsme to zvládli, smáli jsme se. Nespali jsme. Prožívali jsme společně chvíle.

Smutek nastal, když jsme se vraceli do Domova, dívky byly smutné, že nemohou být díl s dědečkem a babičkou. Tak jsme jím slíbili, že budou častěji jezdit za nimi do domova.

Byli jsme tak šťastná rodina.

Jenže radost netrvala roky, Petra vezla rodiče k lékaři a řidič jím nedal přednost a naboural do nich.

Petry rodiče to nepřežili a Petra byla velmi zraněná také.

Myslela jsem, že to nepřežiji i já od bolesti.

Petra nemohla na pohřeb rodičů byla připoutaná na lůžku, poraněná záda a zlámané nohy. Všechno jsem zařídila a spolupracovníci mi velmi pomáhali.

Pak jsem byla pořád u Petry lůžka.

Dávala jsem jí sílu, aby všechno zvládla, ale byla slabá.

Pořád mi říkala, jak to všechno můžeš zvládat, zažila si tolik bolesti.

Petro musím, jsem zvyklá jít dál i když s bolesti v srdci.

Když Petra spala šla jsem na hřbitov mých rodičů a se slzami v očích říkala, Proč? Proč tolik bolesti musím zažít, jestli nemám právo přežít trochu štěstí?

Věděla jsem, že odpověď nedostanu.

Petra konečně po dvou měsících mohla jít domů.

Já jsem ukončila práci, měla jsem nárok na důchod, tak jsem to vybavila, abych byla pořád s ní.

Nebyla to už ta usmáta moje princezna, ale smutný člověk.

Stále bylo vidět smutek v jejích očích. Jednou mi řekla, půjdu do hospiců, nemůžu žádat, aby ses o mně starala. To mě velmi rozčílilo.

Tak Petro o tom ani nejmenší pochybnost neměj, miluji Tě a Ty jsi mě to naučila, spolu budeme nadále žít časem i pomiluješ mě. Konečně se usmála a řekla… Jak si necítím nohy, musíš mě obracet.

Neboj, vše spolu zvládneme, dobře zatím nám musí stačit polibky a objetí které pro Tebe mám., ale vím, že to zvládneme. Ještě nejsme tak staré, abychom to nezvládli.

Jsi mé štěstí, o kterém jsem ani nesnila, tak už to nechci slyšet.

Políbila jsem ji a držela v náručí.

Konečně se uklidnila a já jsem si vydechla, že už nebude myslet na nejhorší co nás čeká.

Naučila se s vozíkem i trochu pomáhat, a to jí dávalo sílu.

Měla spoustu operací, ale zvládali jsme to.

Naše duševní láska byla silnější než tělesná, tak jsme žili v klidu.

Příběh je skutečný jen jsou změněna jména.

Mé poděkování patří člověku, co dal souhlas napsat příběh o bolesti, ale také lásce k milované osoby.

Největší poděkování patří ženě, která obětovala sebe pro úsměv a pohodu dětem v Dětském domově.