Článek
Síla ženy 2. část.
Uplynulo 8 let od zranění Pavly, zvládala už život v pohodě na vozíku.
Chodila jsem často do ústavu navštěvovat mou oblíbenou dívku, když už byla Pavla v pohodě, brala jsem ji také. Pokaždé jsme přivezli dárky pro děti.
Hlavou mi vždy probíhaly myšlenky si vzít Klárku a Betku za své.
Vyřizovala jsem adopci, velmi mi pomohli lidi z vedení ústavu. Po roce se nám to konečně povedlo.
Pavla byla tak šťastná.
Náš domeček ožil smíchem dětí.
I když ani jedna z nás, neměla zkušenost být skutečnou mámou, ale dělali jsme všechno, aby dívky byly šťastné a poznali lásku rodiny.
Někdy byly problémy, ale snažila jsem se zvládnout všechno sama, bez pomoci, aby mi někdo podal pomocnou ruku.
Život mě naučil, když mě bolest navštívila, ale také trápení, které jsem přežila hodně.
Dívky Klára i Betka byly šikovné, její učení nám dělalo radost. Pochvala od ředitele školy, bylo pohlazení mé duše.
Klárka byla více odvážnější. Bětka byla tichá holčička. Měla velmi ráda zvířata, čtení a přírodu.
Zajímalo ji všechno, ale nejvíc historie různých zemí.
Klárka měla ráda sport a hudbu. Milovala cvičení při hudbě. Byla vidět něžnost, jak vnímala hudbu. Její pohyby byly ladné.
Obě jsme se rozhodli, že ji dáme do školy pro balet.
Byla nadšena naší volbou.
Postupně se Betka zajímala o malování. Její malby měly duši. Nejraději malovala přírodu a lidi.
I když léta utíkali my dvě, jsme nezanevřeli na život.
Pavla velmi posilovala, pokaždé na kontrole nám lékař řekl, že je zázrak, jak to zvládá stále více. Její tělo, jako by ožívalo.
Měla jsem velkou radost, nebo jsem viděla, že její pohyby byly stále větší.
Denně jsem ji dělala masáž, věřila jsem, že jednou vstane z vozíku.
Dívky rostly jako z vody.
Klárka po skončení základní školy se rozhodla, udělat si maturitu a poté studium na Vysoké školy pedagogické.
Bětka byla pevně rozhodnuta studovat na umělecké škole.
Někdy jsme si říkali, že jsou jako my dvě.
Bětka byla jako Pavla, možná proto ji měla tak ráda. Měla ráda také Klárku, ale bylo vidět, že Betka je jí více blízká.
Pavla mi mockrát řekla. Klárka je Tvoje oblíbená.
I když jsem řekla, to není pravda, mám je stejně ráda, ale měla pravdu od začátku mi byla bližší Klárka nebo měla hodně společného s mou zesnulou sestrou.
My dvě jsme byli stále více blízké srdci. Jedna bez druhé jsme neuměli žít.
Dívky nám říkaly maminky, ale pak jsme řekli ať nás volají ve jménu, ať nám tykají.
Velmi krát se stalo, že její přátelé se ptali… proč vykáte mámě, to je zastaralé.
Proto jsme se rozhodli, aby nám tykali.
Dívky spolu vycházely jako skutečné sestry.
Obě si pomáhaly, nikdy jsme neslyšeli hádky. Byli jsme rádi, že se umí chovat slušně jedna ke druhé.
Když jsme byli na kontrole, lékař nám řekl, že v Číně je lékař, což vrátil možnost pohybu mnoha lidem.
Neváhali jsme ani chvíli, rozhodli jsme vycestovat.
Dívky byly už pomalu dospělé, tak nebyl problém, ale i tak jsme zabezpečili na dobu co zde nebudeme jednu ze sestřiček co dělala v ústavu. Žila sama, tak to s radostí přijala. Dívky si na ni pamatovaly, měly ji ráda.
Horší byly naše finance. Když se můj bratr dozvěděl o léčení, hned nabídl pomoc.
Nechtěla jsem, byla jsem zvyklá zvládnout všechno sama. Naučil mě život žít skromně.
Bratr bez mého vědomí dal dost velkou částku Pavle. Zakázal jí říct, že nám dal peníze.
.
Viz Pavlo, dokážeme to zvládnout bez pomoci.
Je pravda, že se musíme uskromnit v některých věcech, ale spolu to zvládneme.
Nastal čas odchodu, dívky popřály ať se vrátíme zdravé a všechno ať dobře dopadne.
Příchod do Číny jsme zvládli pohodě.
Největší radost jsme měli po vyšetření u léčitele.
Dokážu vás vyléčit, věřit si musíte i Vy.
Denně ji dělal akupunkturu, dal Pavle užívat ženšen. Jak řekl tento lék oživuje všechno.
Také mast, abych jí dělala masáž nohou, aby byly pevné.
Ani ne po dvou týdnech cítila chvění v nohou. Radost, jakou jsem měla, je nepopsatelná. Dokázala z pomoci udělat pár kroků.
Na závěr nám léčitel řekl.
Budete chodit, Váš nerv nebyl poškozen. Domu nám dal čistý ženšen, aby ještě delší dobu užívala.
Návrat domů jsme prožívali neskutečně šťastné.
Doma nás vítali přátele a přišel i bratr.
Náš život se změnil v radost. Ale pořád jsem Pavlu nosila v náručí na lůžko dokud
nedokáže chodit sama z pomoci zdravotních potřeb.
Obě dívky dostudovaly, našly si své lásky.
Já jsem se vrátila k šití, abychom zase našetřili, když holky řeknou, že se chtějí vdát. Měla jsem štěstí šila jsem pro butiky. Líbily se jím mé návrhy. Dodávali mi textil tak jsem nemusela koupit látky. Dívky mi našly katalogy odkud jsem získala návrhy, ale jsem je trochu změnila.
Vydělávala jsem hodně z pomoci Pavly, která stříhala podle návrhu, já jsem šila.
Po roce nám dívky obě řekly, že mají přítele.
Přivedli je představit. Byli to kluci, co se znali z domu. Věřili jsme obě, že budou to dobrý partneři.
Oběma jsme udělali společnou svatbu, bylo to šetrné, ale nádherné.
Na její přání jsem je doprovázela ke knězi, Pavla držela polštář s obroučkami.
Hned po svatbě odešli.
Opět jsme zůstali samotné.
Pokaždé Pavla říkala, když jsme jen přítelkyně, dožijeme společně, nebo bez Tebe by život neměl cenu.
Domeček jsme pak prodali, koupili jsme si jen byt pro nás.
Pavla nechtěla, abych už šila nebo zrak, ale i ruce mě nechtěly poslouchat.
Nadále dokud nám zdraví sloužilo jsme navštěvovali děti, které nás nazvaly naše babičky.
Tak jsme spolu žili do konce našich dnů.
Jak říkala Pavla… dala jsi mi lásku nevšední, ale výjimečnou, obětovala ses pro mě, ale hlavně pro opuštěné děti.
I já jsem jí poděkovala, že mi dala poznat lásku výjimečnou.
Lidský život, když si dva lidi rozumí, jsou ohleduplný, tolerantní je to dar největší.
