38 členů IRA uteklo z nejstřeženější věznice Evropy. Pistole jim prý dovnitř propašovaly manželky

Larry Marley byl v roce 1983 považován za hlavního strůjce plánu, který měl srazit britskému vězeňství vaz. Sedmatřicetiletý Marley si v Maze odpykával doživotní trest a mezi spoluvězni měl respekt veterána. S vedením útěku mu pomáhali další uvěznění členové IRA – mimo jiné Gerry Kelly a Bobby Storey, kteří pracovali jako takzvaní pořádkoví v bloku H7.

Díky této nenápadné funkci mohli opouštět cely, pohybovat se po chodbách a vykonávat pomocné práce. Zároveň pečlivě mapovali denní rutiny a bezpečnostní návyky dozorců. Mnohé z nich při práci ochotně oslovovali křestním jménem, navazovali konverzaci a systematicky získávali informace o hlídkách, přesunech i zabezpečení jednotlivých dveří a bran.

Vězni postupně zjistili, ve kterou dobu hlídači obvykle obcházejí konkrétní místa, jak funguje systém tichých poplachů i třeba to, že každá směna má v týmu slabší články. Přípravy útěku probíhaly dlouhé měsíce a zapojily se do nich desítky lidí uvnitř i vně věznice.

Jádro plánu stálo na momentu překvapení. Během několika minut chtěli vězni z H7 tiše přemoci celé osazenstvo svého bloku, převléknout se za ně a uniknout v zásobovacím voze, který pravidelně zajíždí až ke vchodu bloku. Pro tak odvážný scénář potřebovali zbraně – a ani to pro IRA nebyla nepřekonatelná překážka. Na jaře a v létě 1983 probíhaly v Maze pečlivě koordinované pašerácké operace.

Dodnes není veřejně známé, jak přesně se arzenál do nejstřeženějšího vězení dostal, ale svědectví z vyšetřování tvrdí, že členové IRA postupně po jednotlivých dílech propašovali do Maze celkem šest pistolí. Dle dobových informací putovaly v útrobách balíků s prádlem od manželek a přítelkyň, či prý dokonce uvnitř dámských hygienických potřeb. Jisté je, že v září 1983 čekalo v H7 šest nenápadně ukrytých střelných zbraní, naostřené pracovní nástroje z dílen a řada improvizovaných bodných předmětů.

Datum útěku bylo stanoveno symbolicky na neděli – den, kdy bývá ve věznici menší provoz. Většina rodin přijížděla na návštěvy v sobotu, a tak se zdálo, že v neděli odpoledne bude atmosféra klidnější a dozorců méně.

Ačkoliv byl Larry Marley hlavním architektem celého plánu, samotného útěku se nakonec nezúčastnil. Jeho datum propuštění se totiž blížilo a velení IRA uvnitř věznice rozhodlo, že by pro něj bylo zbytečné riskovat další desítky let za mřížemi v případě dopadení. Vedení samotné akce tak na místě převzali Gerry Kelly a Bobby Storey, zatímco Marley zůstal ve své cele a s uspokojením sledoval, jak se jeho pečlivě promyšlené dílo dává do pohybu

Osudnou neděli všechno začalo v 2:30 odpoledne. V jídelně H7 se po obědě zdrželo 20 vězňů, kteří tam uklízeli stoly – mezi nimi i zmíněný Gerry Kelly a Bobby Storey. Dozorci v té chvíli netušili, že někteří z těchto „pořádkových“ mají u pasu skrytou nabitou pistoli. Když se dveře jídelny zavřely, deset vězňů najednou vytáhlo zbraně a vrhlo se na dozorce.

Během několika minut drželi vězni v H7 na mušce celkem pět dozorčích. Spoutali je a vzali jim klíče, vysílačky i veškeré oblečení, které se dalo použít jako přestrojení. Dva z napadených dozorců krvácejí na zemi – jeden má bodnou ránu skalpelem v boku, druhý průstřel tváře. Přesto se nikomu z nich zatím nepodařilo stisknout alarm. Blok H7 v Maze se krátce před třetí hodinou odpolední ocitá kompletně pod kontrolou vězňů.

Jeden z povstalců okamžitě zamyká všech osm cel ve své chodbě, aby se ostatní vězni do akce nepletli. Další se rozbíhají zaplnit stanoviště: někdo míří na strážní ochoz nad vchodem, jiný obsazuje telefon v kanceláři dozorců. Vše má svůj rozvrh – v H7 se teď nesmí nikdo nepovolaný dozvědět o chaosu uvnitř. Sedm vězňů proto zůstává v roli jakési zadní hlídky přímo na blokové věži.

V tu dobu se už blíží k bloku H7 zásobovací vůz s jídlem. Na strážného u brány působí obraz známého řidiče tak, jak má: auto pustí dovnitř a vše probíhá jako každý den. Dodávka dojede k H7 o deset minut dříve, než vězni čekali. Přesto reagují pohotově.

Třiačtyřicetiletý řidič pochází ze stejné komunity jako mnozí členové IRA: je to katolík ze západního Belfastu a vězni předpokládali, že nebude riskovat život, nebude-li muset. Jeden z útočníků mu proto klidně vysvětluje plán: „Tenhle náklaďák potřebujeme k útěku, a pojedete s námi. Budete dělat přesně to, co řekneme. Když potkáme hlídku, zakryjte nás a pokračujte v jízdě. A jestli se pokusíte něco zkazit, nezapomeňte, že támhleten muž (ukazuje na ozbrojeného Gerryho Kellyho) má před sebou třicet let kriminálu a nemá co ztratit. Neváhal by vás zastřelit.“

Řidič souhlasí. Vězni mu hrozbu ještě zvýrazní – pod kabinu nastraží maketu granátu a muže přivážou provazem ke spojce. K vozidlu přistavují i jednoho ze zajatých dozorců z H7 jako rukojmí. Je 15:50 a vězni opouštějí budovu bloku, nakládají poslední zbraně a nastupují do vozu.

Řidič se rozjíždí po určené trase a snaží se tvářit nezúčastněně. V kabině sedí vedle něj zajatý dozorce a za jejich sedadly leží na zemi přikrčený Gerry Kelly s pistolí, připravený střílet. Venku už zapadá slunce a blíží se čas pravidelného střídání. Když se dodávka přibližuje k hlavnímu vstupu do Maze, panuje tam čilý ruch: část personálu odchází z práce, jiní přijíždějí na večerní službu. Na nádvoří vidí řidič cosi nečekaného – jedno z vězeňských aut stojí schválně napříč, aby zablokovalo výjezd.

Auto s uprchlíky zastavuje. Ostraha u brány chce vůz prověřit a volá do strážnice H7, co se děje. Odpověď je strohá: „Planý poplach, omylem jsme spustili alarm.“ Přesto to u brány vře. Z hromadné dopravy právě vystoupili tři dozorci, kteří nastupují na večerní šichtu, a nic netušíce vcházejí do objektu. V tom okamžiku vězni spustí poslední část plánu.

Dveře nákladového prostoru dodávky se prudce otvírají a ven vyskakuje deset mužů v uniformách. Vtrhnou dovnitř strážnice, kde pohrozí zbraněmi pěti přítomným zaměstnancům. Těm nezbývá než poslechnout a lehnout si na zem. Zaskočení přicházející dozorci zůstávají stát mezi dveřmi a vzápětí i je odzbrojuje pistole přiložená k hlavě. Množství rukojmích v malé místnosti se ale stává problémem. Začíná strkanice a situace se vymyká kontrole.

Dva vězni odtahují zátaras – auto příčně přes bránu – a dávají signál do dodávky, aby projela ven. Řidič ale s nohou přivázanou ke spojce zůstává bez hnutí sedět. Místo toho se v tu chvíli rozhodne k zoufalému činu jeden ze zajatých strážných. James Ferris se bleskově zvedá a proběhne kolem dezorientovaných útočníků ke vstupní brance. V ruce svírá klíč od nouzového východu a chce jím otevřít průchod ven – spustil by tak trvalý alarm po celém Maze.

Žene se za ním jeden z vězňů, kterého pro tuto možnost předem určili. Jmenuje se Dermot Finucane a uvězněn byl za ozbrojené akce IRA. Ferrisovi se nikdy nepodaří alarm spustit. Finucane ho dobíhá a třikrát bodá do hrudníku. Dozorce ještě zvládne vyběhnout ven z brány, pak se ale jeho srdce zastaví.

Mezitím už se i další rukojmí uvnitř strážnice začali bránit. Jeden z vězňů je v rychlosti praštil pažbou pistole, jiného vzdorujícího hlídače střelil Kelly do nohy. Několik vězňů vyběhne ven za Ferrisem a vidí ho bezvládně ležet. Na nic nečekají a rozdělují se do všech stran. Tím se akce chaoticky dělí na desítky individuálních útěků.

Někteří muži přelézají plot a prchají k silnici, další se rozbíhají přes pole a přilehlé farmy. V tu chvíli nastává poplach se vším všudy – sirény řvou, reflektory prořezávají soumrak a stráže volají přes vysílačky o pomoc. Z věznice Maze uprchlo 38 nebezpečných mužů.

Útěk se zdařil, ale opustit brány Maze neznamenalo vyhráno. Už ve čtyři hodiny a dvacet pět minut – tedy sotva čtvrt hodiny po proražení brány – zřídila britská armáda kolem věznice koridor kontrolních stanovišť. Policisté a vojáci bleskově uzavírají všechny výjezdy a obsazují silnice v okruhu osmi kilometrů. Během několika hodin se do pátrání zapojují tisíce příslušníků bezpečnostních sil, vrtulníky a desítky jednotek se psy.

Uprchlíci se však mezitím rozptýlili po okolí a mnozí se ukryli. Už první noc se podařilo pochytat 15 mužů, kteří se nestihli od Maze dostatečně vzdálit. Čtyři z nich se například ukryli v řece nedaleko areálu – ponořili se po krk do vody a nad hladinu vystrčili jen rákosí, aby mohli dýchat. Armádní hlídka je však s pomocí psa objevila za několik hodin. Jiní se snažili ukrýt po stodolách a domech.

Dva uprchlíci jménem Hugh Corey a Patrick McIntyre pronikli až do stodoly na opuštěné farmě, kde setrvali přes noc; ráno se ocitli v obklíčení a po dvouhodinovém vyjednávání se vzdali.

Do 27. září – dva dny po útěku – bylo zpět za mřížemi celkem 19 z 38 uprchlých. Ještě týž týden velitelé britských bezpečnostních složek přiznali, že zbylých 19 nejspíš opustilo bezprostřední okolí a bude téměř nemožné je v regionu dopadnout. Měli pravdu. Devatenácti uprchlíkům se podařilo zmizet nadobro.

Naprostá většina z nich našla útočiště v pohraničních oblastech na jih od Belfastu, kam sahal vliv IRA a kde jim místní komunity poskytly krytí. Operativci z brigády IRA v Jižním Armaghu se zdviženýma rukama uvítali nové posily a okamžitě je ukryli na utajených místech.

Podle pozdějších svědectví dostali uniklí vězni na výběr: mohou se zapojit zpět do ozbrojených operací IRA, nebo pro ně organizace zajistí novou identitu a práci v zahraničí. Několik mužů této nabídky využilo. Už během října 1983 mluvily britské zpravodajské zdroje o tom, že část uprchlých členů IRA byla převezena do spřátelených zemí v Evropě či v Americe. Šlo především o ty, kteří byli odsouzení na doživotí a v případě dopadení jim hrozilo, že zbytek života stráví v cele.

V britské vládě vyvolala zpráva z Maze šok. Premiérka Margaret Thatcherová, která se 26. září 1983 účastnila summitu v kanadské Ottawě, svolala na místě tiskovou konferenci, aby občany ujistila, že vláda situaci řeší. „Je to nejzávažnější útěk v našich dějinách,“ prohlásila chladně, „a je nutné jej co nejdůkladněji vyšetřit.“

Už následujícího dne oznámil ministr pro Severní Irsko James Prior zřízení nezávislé vyšetřovací komise. Do jejího čela byl jmenován Sir James Hennessy, vrchní inspektor britských věznic, který dostal za úkol zmapovat okolnosti útěku a doporučit nápravná opatření. Hennessy pracoval s týmem několik měsíců. Vyslechli desítky svědků mezi dozorci i samotnými vězni a soustředili se na oblasti, kde mohla ostraha Maze selhat.

Výsledná zpráva, zveřejněná 26. ledna 1984, nešetřila kritikou. Přímou vinu kladla především na vězeňský personál Maze – podle závěrů zprávy dozorci podcenili rizika, nedodrželi bezpečnostní předpisy a trestuhodně podcenili sílu protivníka.

V rámci vyšetřování se řešil také osud zemřelého strážného Jamese Ferrise. Začátkem roku 1984 byli obviněni a postaveni před soudní tribunál 19 dopadených vězňů – mezi nimi i Bobby Storey – kvůli údajnému podílu na Ferrisově smrti.

Soud musel posoudit, nakolik smrt dozorce zavinilo bodné zranění, a nakolik mohla hrát roli i jiná příčina. Podle soudního lékaře způsobily rány nožem těžké zhmoždění plic a přispěly k zastavení srdce, nedokázal však s jistotou určit, že jinak zdravého muže by zranění sama o sobě usmrtila. Senát proto 25. října 1984 zprostil všech 16 obviněných viny z vraždy – Ferrisova smrt byla úředně klasifikována jako infarkt během služby.

Masový útěk z Maze nepřestal budit vášně ani v následujících letech. Pro irské republikány se stal legendou – záhy mu začali říkat „Velký útěk“ v narážce na známý film o útěku spojeneckých důstojníků z nacistického zajetí. V jejich podání šlo o vítězství ducha nad železnými mřížemi: útěk měl dokázat, že jejich vůli nelze spoutat žádnými zdmi.

Naopak pro britské úřady představoval útěk obrovské selhání a ponížení. V Maze se po Hennessyho zprávě okamžitě zpřísňoval režim, přibyly další elektronické uzávěry a personál musel procházet častějšími kontrolami.

A co se stalo s muži, kterým se „Velký útěk“ podařil? Někteří z 19 dlouhodobě unikajících byli časem dopadeni v zahraničí a vráceni na zbytek trestu. Například Brendan McFarlane a Gerry Kelly, kteří patřili k vůdcům vzpoury, se po třech letech na útěku ocitli v hlavním městě Nizozemska. Když je v lednu 1986 zatkla amsterdamská policie, následoval vleklý právní boj o jejich vydání.

Nakonec byli oba na sklonku roku 1986 letecky eskortováni zpět do Belfastu a vrátili se do vězeňské cely. Vděk britských úřadů tehdy mířil k nizozemské vládě – byla to totiž první extradice členů IRA zpět do země, proti níž bojovali.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Maze_Prison_escape

https://content.time.com/time/subscriber/article/0%2C33009%2C955225-2%2C00.html

https://cain.ulster.ac.uk/hmso/hennessy/hennessy84.htm

https://www.irishtimes.com/news/ireland/irish-news/bobby-storey-the-ira-s-planner-and-enforcer-who-stayed-in-the-shadows-1.4292981

https://www.upi.com/Archives/1986/01/16/IRA-guerrillas-arrested-outside-Amsterdam/4138625550600/