Článek
Na jednom místě z rokle trčí sloupec oblečení: vybledlé džíny a saka se tyčí nad hromadou umělých kožichů a košil – některé stále s originálními cenovkami. Mezi nimi se povalují dětské vánoční svetry, lyžařské boty a jiné kuriózní pozůstatky cizích životů.
Místní přezdívají tohle místo „velká módní odpadková skvrna“ – suchozemský ekvivalent nechvalně proslulého Tichomořského plastového ostrova. Ačkoliv je Atacama nejvyprahlejší poušť světa proslulá jasnou oblohou a mimozemskou krajinou, získala i tuto méně záviděníhodnou proslulost.
Na periferii Alto Hospicio, chudého města se 120 tisíci obyvateli, se kupí kolosální skládky šatstva z celého světa. Jsou tu trička s logy zámořských univerzit a policejních sborů, vyřazené uniformy, plesové šaty i kabáty z umělé kožešiny – často dovezené z druhého konce planety a odsouzené k pomalému rozkladu v drsném pouštním slunci.
Místy navršené haldy dosahují výše menších domů a z dálky mohou připomínat pestrobarevné kopce. Tento bizarní hřbitov módy začal vznikat zhruba před dvaceti lety.
Město, které pohltil světový textilní odpad
Ještě v 80. letech sužoval Chile nedostatek spotřebního zboží. V době diktatury generála Pinocheta začaly do země proudit balíky darovaného nebo levného použitého oblečení ze zahraničí, které měly ulevit domácí nouzi.
Z nouzového dovozu se ale postupně stal výnosný obchod. Roku 1975 vznikla ve městě Iquique na pobřeží Tichého oceánu zvláštní ekonomická zóna – obří bezcelní přístav zvaný Zona Franca, který měl pozvednout skomírající sever Chile. Díky tomu se Chile časem stalo jedním z největších dovozců použitého šatstva na světě.
Do zdejšího přístavu míří každoročně desítky tisíc tun oděvů z Evropy, Asie i Severní Ameriky. Jen v roce 2022 do Chile dorazilo přes 131 tisíc tun oblečení – převážně vyrobeného v Číně nebo Bangladéši a přes evropské a americké mezičlánky odeslaného do Iquique. Každý den tu končí nové a nové kontejnery plné textilu: vyřazené kolekce butiků, přebytky módních řetězců i nenošené dary z dobročinných sbírek, které domácí trh Západu nepobral.
Na papíře se jedná o zboží určené k dalšímu využití – secondhand, který lze levně prodat chudším zákazníkům v Latinské Americe. Realita je však jiná. V překladišti Zona Franca sice dělníci rozřazují každý den čerstvě dovezené balíky oblečení do kategorií podle kvality.
Část nejlepšího putuje do výprodejových skladů v přístavu nebo nákladními vozy 1 800 km na jih do hlavního města Santiaga. Některé výběrové kusy se dokonce balí a vracejí zpět do USA či jiných zemí, odkud přišly, aby se tam znovu prodaly.
Jenže obrovský zbytek – zejména levná móda nižší kvality – nemá odbyt nikde. Každý týden tak konvoje malých nákladních aut šplhají po serpentinách s nákladem nechtěného textilu na planinu k Alto Hospicio. Tam už čekají místní překupníci, pouliční stánkaři a skladníci, kteří tento šedý obchod udržují v chodu.
V Alto Hospicio se oblečení propadá do nekonečného koloběhu přeprodeje. Na půlkilometrovém pásu pouště přezdívaném La Quebradilla vyrostlo na 7 000 provizorních stánků, kde se zachovalé kusy prodávají doslova za pár drobných.
Kupci z řad místních tu za balík o váze kolem 600 kg zaplatí v přepočtu jen asi 450 korun a jednotlivé oděvy pak prodávají po několika korunách za kus. Ovšem i z tohoto síta propadne spousta šatstva dál.
Co se neprodá ani na tržišti, končí za městem na nelegálních skládkách pod širým nebem. Tady se obludný cyklus uzavírá – a zároveň znovu začíná, protože i na samotné skládce ještě brouzdají poslední sběrači, kteří loví cokoliv zužitkovatelného.
Život ve stínu toxické skládky
Od okraje Alto Hospicio je to jen pár kilometrů k prvním navršeným haldám textilu. Pro chudé rodiny z okolních čtvrtí se staly každodenní kulisou a někdy i obživou. Na podzimní obloze tu občas visí černý sloup dýmu – to když se někdo rozhodne haldy oblečení zapálit, aby uvolnil místo novým, nebo zahladil stopy nelegálního vykládání odpadu.
Zapálené umělé tkaniny hoří pomalu a jejich dusivý kouř je cítit široko daleko. „Tyhle ohně vytvářejí husté oblaky jedovatého kouře – ekologickou a zdravotní hrozbu pro okolní komunity,“ upozorňuje reportáž anglického Guardianu.
Štiplavý zápach se mísí s pouštním prachem a proniká do domků v Santa Rosa, jedné z přilehlých čtvrtí. Právě tam zavedla aktivistka Jean Karla Zembrana novináře: „Santa Rosa je jednou ze zón, kde se oblečení hromadí a pálí, což vytváří další toxické nebezpečí pro lidi žijící poblíž,“ říká mladá žena a ukazuje na ohořelé zbytky džínů povalující se kolem provizorních příbytků bezdomovců.
U vchodu do improvizovaných chýší vlají na tyčích kusy oděvů – slouží jako vlajky, kterými si jejich obyvatelé označují své obydlí ve světě, kde je látek nadbytek, ale skutečných zdrojů nedostatek.
Zatímco u jedněch hald se pálí, jinde se přehrabují lidé ve snaze najít použitelné poklady. V chladném odpoledni je vidět ženu středního věku, jak odhazuje stranou košile, svetry i kousky spodního prádla. Říká si Génesis a na skládku chodí pravidelně jako do podivného secondhandu pod širým nebem. Zrovna našla hřejivý fleecový svetr a několik dek, které se budou hodit na studené pouštní noci. Lepší úlovky jako zachovalé šaty či bundy si odkládá stranou – ty může prodat na trhu La Quebradilla alespoň za pár drobných mincí.
Jenže žít ve stínu takové skládky si vybírá svou daň. V Alto Hospicio, jednom z nejchudších měst Chile, už tak lidé bojují s nedostatkem vody, vysokou nezaměstnaností a společenským vyloučením. Nyní se k tomu přidal další úděl: hory textilního odpadu, které zamořují jejich prostředí.
Oblečení se na rozpáleném vzduchu pomalu rozpadá a uvolňuje mikrovlákna plastů a chemikálie do půdy i ovzduší. Kdykoliv zaprší – byť v Atacamě je déšť vzácností – mohou toxické látky z barev a syntetických materiálů prosakovat do půdních vrstev a podzemních vod.
Vlákna se také roznášejí větrem. Místní děti si hrají jen kousek od pestrobarevných kop – a místo mušliček sbírají na písku korálky a flitry odpadlé z triček. Dětství tu provází pohled na cizí vyhozené věci; normální je pro ně to, co by jinde bylo mimořádné.
Rychlá móda, pomalá smrt
Kolotoč rychlé módy (fast fashion) se za poslední dvě desetiletí dramaticky zrychlil. Podle OSN se globální produkce oděvů mezi lety 2000 a 2014 zdvojnásobila, zatímco průměrný spotřebitel kupuje o 60 % více oblečení a nosí ho jen poloviční dobu než dříve. Módní značky zásobují trh až 52 „mikro-sezonami“ ročně místo obvyklých čtyř.
Vyrábí se ohromující množství oděvů – odhadem 100 miliard kusů ročně, z nichž velká část se ani nestačí unosit. Třetina až polovina končí nevyužitá a do roka se vyhodí. Každou vteřinu se na světě spálí nebo skládkou zahrabe jedno nákladní auto plné textilu. Módní průmysl tím pádem produkuje přibližně 92 milionů tun odpadu ročně a má na svědomí až 10 % celosvětových emisí – více než letecká a lodní doprava dohromady.
Západní svět si zvykl přebytečné šatstvo dávat „na charitu“ s pocitem, že se tím prodlouží jeho život. Pravdou ale je, že až 70 % takto sesbíraného textilu se nikdy v místě darování neprodá a stává se odpadem. Nadbytek nekvalitního oblečení zavalil i dobročinné obchody. Ty se musí zboží samy zbavovat.
Nejlevnější způsob je export – odpad putuje přes oceán do zemí globálního Jihu, které mají volnější předpisy a méně prostředků bránit se přívalu cizího smetí. Chilské Alto Hospicio však zůstává jedním z nejkřiklavějších příkladů této nespravedlnosti. Každoročně je zde do pouště odhozeno až 39 tisíc tun oděvů – tedy většina z toho, co do Iquique připluje.
Některé satelitní snímky ukazují textilní skládky tak rozlehlé, že jsou viditelné z vesmíru. Pro Chilany byl šok, když se tyto záběry poprvé objevily na internetu. Dlouho přitom o těchto pouštních skládkách věděli hlavně místní a ti, kdo na nich potají vydělávali. Teprve kolem roku 2021 – když světem oběhly fotografie „hory šatstva“ u Alto Hospicio – si média začala všímat, kam doopravdy míří odpad z našeho šatníku.
Od BBC přes France24 po Guardian – investigativní reportáže ukázaly záběry chilské pouště poseté šaty a poukázaly na odpovědnost módního průmyslu. Organizace Greenpeace zveřejnila analýzy o škodlivosti této praxe a označila ji za environmentální pohotovost globálního rozsahu.
Boj o změnu: od obžaloby k naději
Po těchto reportážích se zrodil projekt Re-commerce Atacama – první svého druhu. Bastián Barría, 32letý inženýr, který sám každý týden vyráží do dun vybírat nositelné kousky, popsal svůj úžas nad tím, kolik zcela nepoškozeného oblečení leží pod nohama.
„Ptal jsem se sám sebe, proč proboha jsou šaty v perfektním stavu vyhozené na poušti, když je na světě tolik lidí, co by je unosili. Je to smutné a člověk se cítí bezmocný,“ říká. A tak se rozhodli tu bezmoc překonat: nasbírané poklady vyčistili a nabídli online – zdarma, jen za úhradu poštovného.
Prvních 300 kusů včetně značkových Nike, Adidas či Calvin Klein dali na web 17. března 2025 a během pěti hodin bylo vše rozebráno objednateli z Brazílie, Číny, Francie, USA i Velké Británie. Tato netradiční iniciativa měla jediný cíl: přimět lidi k zamyšlení.
Re-commerce Atacama tak funguje jako živá připomínka: polovina šatů, které členové Desierto Vestido v poušti najdou, je stále jako nová. Není to tedy odpad v pravém slova smyslu – jen oblečení, pro které zatím selhal systém distribuce a využití.
Aktivisté z Alto Hospicio se propojili s podobnými projekty v zahraničí (například OR Foundation v Ghaně či Fashion Revolution v Brazílii). Společně volají po tom, aby módní průmysl přijal odpovědnost za celý životní cyklus svých produktů. V Chile jejich tlak zabral.
Po letech ignorance oznámilo v červnu 2025 chilské ministerstvo životního prostředí revoluční krok: zařadilo textil mezi prioritní oblasti v zákoně o rozšířené odpovědnosti producenta (REP). To znamená, že dovozci a výrobci oblečení budou nově muset evidovat a zajistit recyklaci či zneškodnění veškerého textilního odpadu, který jejich podnikání generuje. Cílem této politiky je „vymýtit textilní skládky v poušti Atacama“, uvedla vláda.
Chile je čtvrtým největším dovozcem second-hand oděvů na světě a více než 90 % veškerého v zemi prodaného textilu pochází z dovozu. Změna zákona tak míří přímo k jádru problému. Tato legislativa má skoncovat s érou neregulovaného textilního odpadu a přinést impuls k recyklaci a opětovnému využití materiálů.
Chilská vláda současně spustila plán na úklid stávajících skládek – i když půjde o běh na dlouhou trať. Ani pro samotné Alto Hospicio to nebude jednoduchá změna. Desetitisíce lidí tu totiž na textilním byznysu nějakým způsobem závisejí – od importérů, kteří levně vykupují zásilky z ciziny, přes skladníky a řidiče, až po prodavače na trhu La Quebradilla.
Zdroje:
https://lab.org.uk/desierto-vestido-fast-fashion-atacama/
https://www.aljazeera.com/gallery/2021/11/8/chiles-desert-dumping-ground-for-fast-fashion-leftovers
https://www.nationalgeographic.com/environment/article/chile-fashion-pollution
https://www.theguardian.com/world/2025/jun/26/chile-fast-fashion-waste-atacama-desert
https://www.greenpeace.org/international/story/62308/how-fast-fashion-fuels-climate-change-plastic-pollution-and-violence/
