74 mrtvých včetně dětí. Vůdce sekty Joseph Di Mambro se vydával za potomka faraona

Noc ze 4. na 5. října 1994 se do klidné švýcarské vesnice Cheiry v kantonu Fribourg zapsala ohněm a krví. Místní právě slavili znovuotevření restaurace, když si kolem půlnoci všimli, že plameny pohlcují odlehlou farmu na kraji obce. Když hasiči dorazili na místo, naskytl se jim výjev, který je pronásleduje dodnes. V prvním patře domu ležel na posteli mrtvý muž s plastovým sáčkem přes hlavu.

Bylo zřejmé, že byl zavražděn. Policie brzy zjistila, že po celé farmě jsou rozmístěna důmyslná zápalná zařízení, která měla zničit veškeré důkazy. Pátrání je zavedlo do vedlejší budovy, která vypadala jako obyčejná velká garáž. Uvnitř však nalezli konferenční sál s osobními věcmi několika lidí, ale nikdo tam nebyl. Panovalo zlověstné ticho. Po chvíli si policisté všimli, že jedna zeď je pohyblivá.

Za ní se skrývalo tajemství tak hrůzné, že se vzpíralo chápání. V tajné místnosti, jakési podzemní kapli, leželo 22 mrtvých těl. Většina z nich byla oblečena do obřadních rouch – bílých, černých a zlatých. Mnozí měli přes hlavu plastové pytle a v tělech kulky.

Devatenáct těl bylo pečlivě naaranžováno do kruhu na rudém koberci, nohama směřujícíma ke zlaté hvězdě uprostřed, jako by tvořila paprsky děsivého, lidského slunce. Selhání zápalných zařízení bylo jedinou chybou v jinak dokonale naplánovaném rituálu; chybou, která vyšetřovatelům umožnila nahlédnout do nitra šílenství.

Ale to byl jen začátek. Téměř ve stejnou chvíli, o 100 kilometrů dál v horské vesnici Granges-sur-Salvan, si turista co nemohl spát všiml, že v plamenech jsou hned tři horské chaty. Policie brzy pochopila, že nejde o náhodu, ale o koordinovaný útok. Uvnitř ohořelých trosek nalezli dalších 25 těl. Většina zemřela po injekci jedu a jejich ostatky byly spáleny k nepoznání.

K identifikaci bylo nutné použít zubařské záznamy. Mezi mrtvými v Salvanu byli i dva muži, kteří stáli za celou tragédií: Joseph Di Mambro a Luc Jouret, vůdci do té doby téměř neznámé sekty jménem Řád slunečního chrámu. Během jediné noci zemřelo ve Švýcarsku a v Kanadě 53 lidí, včetně dětí. Svět se s hrůzou probudil do zpráv o apokalyptickém kultu, který své následovníky nevedl ke spáse, ale k rituální smrti.

Kdo byli muži schopní zosnovat takovou hrůzu? Řád slunečního chrámu by nikdy neexistoval bez Josepha Di Mambra, stárnoucího francouzského klenotníka a hodináře, který se narodil v roce 1924. Di Mambro byl skutečným mozkem a neomezeným vládcem sekty; muž, který činil všechna rozhodnutí.

Jeho život byl protkán podvody – byl usvědčen z finančních machinací a dokonce se vydával za psychiatra. Fascinován ezoterikou, vytvořil kolem sebe virtuální realitu, v níž byl bohem. Své následovníky přesvědčil, že je reinkarnací egyptského boha Osirise, faraona Achnatona i Mojžíše.

Zatímco Di Mambro tahal za nitky v zákulisí, veřejnou tváří řádu byl Luc Jouret, o více než dvacet let mladší, pohledný a nesmírně charismatický belgický homeopat. Jouret byl magnetem na lidi. Pořádal strhující přednášky na témata jako „Láska a biologie“, které přitahovaly stovky vzdělaných a zámožných profesionálů – lékařů, bankéřů a obchodníků, kteří tvořili jádro sekty.

Spojení vědecky znějících termínů se spiritualitou dodávalo jeho učení auru legitimity. Jeho rétorika byla plná apokalyptických varování a slibů transformace.

„Jsme ve vládě ohně, všechno hoří,“ prohlašoval na jedné ze svých přednášek. Jindy zase apeloval na obavy o budoucnost:

„Jaká budoucnost pro naše děti?… Je naléhavé to udělat, protože to, co mizí, mizí pouze fyzicky, ale rodí začátek nového cyklu; novou existenci.“.

Tito dva muži tvořili dokonalou, smrtící dvojici. Di Mambro, mistr manipulace, poznal v Jouretovi ideální nástroj. Zařídil jeho seznámení s vůdcem existujícího neo-templářského uskupení, které Jouret na čas převzal, než byl vyloučen.

Poté, v roce 1984, společně založili vlastní organizaci – Řád slunečního chrámu. Di Mambro byl mozek, Jouret byl hlas. Ale mocenská dynamika byla jasná. Přestože byl Jouret hvězdou, postupně se stal na Di Mambrovi zcela závislým a v roce 1993 dokonce opustil výkonný výbor řádu. Paranoidní loutkář nakonec zcela pohltil svou charismatickou loutku.

V jednom z posledních dopisů, nalezených po masakru, Di Mambro dokonce svalil vinu za „barbarský masakr“ na Joureta – poslední akt manipulace, kterým se snažil očistit své jméno a zanechat obraz Joureta jako chybujícího vykonavatele.

Uvnitř řádu vybudoval Di Mambro pro své následovníky propracovaný svět iluzí, podepřený bizarní směsicí nauk. Ideologie sekty byla eklektickým mixem neo-templářství (tvrdili, že jsou přímými dědici templářských rytířů), rosekruciánství, teosofie a New Age myšlenek. Ústředním bodem víry byla představa blížící se apokalypsy, kterou přežijí jen vyvolení.

Ti měli podstoupit takzvaný „tranzit“ – duchovní cestu na hvězdu Sirius, kde získají nová, nesmrtelná „sluneční těla“. Aby udržel své ovečky v poslušnosti, sahal Di Mambro k propracovaným podvodům. Během tajných rituálů inscenoval falešné zázraky. Pomocí skrytých projektorů, laserů a zvukových systémů vytvářel iluzi zjevení „Nanebevzatých Mistrů“ a jiných božských bytostí.

Pro členy, často vysoce inteligentní lidi, to byl důkaz Di Mambrovy moci a pravdivosti jeho učení. Vytvořil tak uzavřený logický kruh: zázraky dokazovaly učení a učení vysvětlovalo zázraky. Zpochybnit Di Mambra znamenalo popřít to, co viděli na vlastní oči.

Jedním z nejzvrácenějších nástrojů kontroly byla doktrína „kosmického párování“. Vůdci tvrdili, že pro cestu na Sirius je zapotřebí obrovské množství energie, a ta se dá vyrobit jediným způsobem: sexem. Di Mambro a Jouret osobně určovali, kdo s kým bude mít pohlavní styk.

Tímto způsobem rozbíjeli existující manželství a partnerské vztahy a nahrazovali je absolutní loajalitou k řádu. Sex se stal nástrojem moci, nikoli intimity. Bývalí členové dosvědčili, že Di Mambro měl sexuální styky s muži i ženami, které přesvědčoval, že jim tím „reharmonizuje čakry“.

Své božské postavení Di Mambro ještě umocnil tvrzením, že jeho dcera Emmanuelle je „kosmické dítě“, počaté bez fyzického kontaktu a sloužící jako schránka pro vyšší bytosti. To vše bylo podpořeno masivním finančním vykořisťováním. Členství v řádu bylo drahé a od členů se očekávaly štědré dary, které Di Mambrovi a Jouretovi zajišťovaly luxusní životní styl. Finanční investice navíc vytvářela psychologickou bariéru – opustit sektu by znamenalo přiznat si nejen duchovní, ale i obrovský finanční omyl.

Na počátku 90. let se dokonalá fasáda chrámu začala drolit. Řád se dostal do hledáčku úřadů v Kanadě a Švýcarsku kvůli podezření z mezinárodního obchodu se zbraněmi a praní špinavých peněz. Několik členů bylo zatčeno, což u Di Mambra spustilo vlnu nezvladatelné paranoie. Všude viděl nepřátele a spiknutí.

Věřil, že je systematicky pronásledován vládami, mafií a dokonce i katolickou organizací Opus Dei. Jeho vlastní slova, zaznamenaná na odposleších, odhalují jeho stav mysli: „Jsme odmítáni celým světem… život je pro mě nesnesitelný, nesnesitelný, nemohu dál. Takže přemýšlejte o dynamice, která nás přiměje jít jinam.“.

Největší hrozba však přišla zevnitř. Tony Dutoit, kdysi Di Mambrův blízký spolupracovník a technik, který měl na starosti přípravu falešných zázraků, se od řádu distancoval. A co hůř, vyhrožoval, že odhalí podvody, na kterých stála celá Di Mambrova moc. Pro paranoického vůdce to byla existenční hrozba, zrada nejvyššího kalibru.

Di Mambrova reakce byla geniální a zároveň ďábelská. Svou osobní mstu přetavil v kosmický boj dobra se zlem. Prohlásil, že tříměsíční syn Tonyho Dutoita, Christopher, je Antikrist, který byl na Zemi poslán, aby zničil jejich svatou misi. Vražda dítěte se tak v očích věřících změnila z ohavného zločinu v posvátnou povinnost, v akt ochrany řádu.

Tímto krokem Di Mambro navždy svázal osudy svých nejvěrnějších následovníků se svým vlastním. Každý, kdo se na vraždě podílel nebo ji schvaloval, překročil hranici, z níž nebylo návratu. Byla to cesta do temnoty, která mohla skončit jediným způsobem.

Apokalypsa byla naplánována s mrazivou precizností. „Tranzit“ se měl týkat 54 vyvolených, což mělo symbolizovat 54 templářských rytířů upálených ve 14. století. Di Mambro rozdělil oběti do tří kategorií:

„Zrádci“, kteří měli být zavražděni; „Nesmrtelní“, kterým bude při odchodu „pomoženo“; a „Probuzení“, nejvyšší kasta, která spáchá dobrovolnou sebevraždu.

První dějství se odehrálo 30. září 1994 v kanadském Morin-Heights. Rituální vražda rodiny Dutoitových byla provedena s nepředstavitelnou brutalitou. Antonio Dutoit byl ubit a padesátkrát bodnut. Jeho žena Suzanne byla ubodána k smrti. A jejich tříměsíční syn Christopher, údajný Antikrist, byl probodnut dřevěným kůlem.

Tato zběsilost nebyla jen vraždou, ale fanatickým rituálem, který měl zničit kosmické zlo. Vrazi, manželé Genoudovi, později sami zemřeli v ohni, který v domě založili.

Druhé dějství se přesunulo do švýcarského Cheiry. V noci ze 4. na 5. října zde bylo popraveno 23 členů, většinou označených za „zrádce“. Byli omámeni drogami a poté je Luc Jouret a jeho pobočník Joël Egger jednoho po druhém zastřelili. Jejich těla byla poté naaranžována do symbolického slunečního kruhu. Mezi těmi, kdo měli zemřít, byl i Thierry Huguenin. Měl být 54. obětí, ale v poslední chvíli, když si uvědomil skutečný rozsah šílenství, uprchl a zachránil si život.

Třetí dějství, finále, se odehrálo v Salvanu. Di Mambro zde uspořádal rituální Poslední večeři. Poté 25 členů nejužšího kruhu, včetně samotného Di Mambra, jeho ženy Jocelyne, „kosmického dítěte“ Emmanuelle a Luca Joureta, spáchalo sebevraždu požitím smrtícího jedu. V dopisech na rozloučenou, které zanechali, svůj čin nepopsali jako sebevraždu, ale jako slavnostní odchod.

„Opouštíme tuto Zemi, abychom v naprosté jasnosti a svobodě znovu objevili Dimenzi Pravdy a Absolutna, daleko od pokrytectví a útlaku tohoto světa,“ stálo v jejich testamentu.

Smrtí vůdců peklo neskončilo. Ideologie, kterou Di Mambro a Jouret zaseli, byla natolik silná, že pokračovala ve svém smrtícím díle i bez nich.

V prosinci 1995, více než rok po prvních masakrech, nalezli vyšetřovatelé na odlehlé mýtině ve francouzském pohoří Vercors ohořelá těla dalších 16 členů sekty, včetně tří dětí. Těla byla opět uspořádána do tvaru hvězdy. Ukázalo se, že dva ze členů, Jean-Pierre Lardanchet a André Friedli, ostatní zastřelili, zapálili a poté spáchali sebevraždu.

Vůdčí roli v této nové vlně zřejmě převzala žena jménem Christiane Bonet, která tvrdila, že je médiem a komunikuje s mrtvými vůdci z onoho světa, čímž udržovala řetězec velení i zpoza hrobu. Mezi oběťmi byla i manželka a syn slavného olympijského lyžaře Jeana Vuarneta.

Poslední a snad nejtragičtější kapitola se odehrála v březnu 1997 v kanadském městečku Saint-Casimir. V malém domku spáchalo sebevraždu pět posledních věrných. Hrůzným detailem tohoto případu byl osud tří dětí manželů Quèzeových – Tom, Fanie a Julien ve věku 13, 14 a 16 let. Původně měly zemřít se svými rodiči. Dospělí se několikrát neúspěšně pokusili dům zapálit.

Během těchto pokusů se děti, ač omámené drogami, které jim rodiče podali, probraly a vyjednaly si právo na život. V nepochopitelném zvratu událostí pak dokonce pomohly svým rodičům s posledním, úspěšným pokusem o zapálení domu, než se uchýlily do kůlny na zahradě, kde je později našli záchranáři. Quebecké úřady se rozhodly děti neobvinit, s odůvodněním, že jejich odpovědnost byla snížena vlivem drog a „kulturou kultu, která ničí kritické myšlení“.

Celkem si šílenství Řádu slunečního chrámu vyžádalo 74 životů. Zůstalo jen několik přeživších, kteří museli nést tíhu svědectví. Nejdůležitějším z nich byl Thierry Huguenin, muž, který měl být 54. obětí v Cheiry. Jeho útěk na poslední chvíli a následná kniha Le 54e poskytly světu neocenitelný vhled do fungování a zneužívání v sektě.

Jedinou vysoce postavenou osobou spojenou s řádem, která zůstala naživu, byl švýcarský dirigent Michel Tabachnik. Protože hlavní viníci byli po smrti, stal se terčem francouzské justice. Byl dvakrát souzen za „zločinné spolčení“ a obviněn, že svými ezoterickými spisy podněcoval členy k sebevraždě. Ačkoliv byl dvakrát zproštěn viny, procesy zničily jeho kariéru a život. Sám tvrdil, že byl jen Di Mambrův přítel, který byl zrazen a použit jako obětní beránek.

Zdroje:

https://en.wikiquote.org/wiki/Joseph_Di_Mambro

https://en.wikipedia.org/wiki/1994_Solar_Temple_massacres

https://en.wikiquote.org/wiki/Luc_Jouret

https://en.wikipedia.org/wiki/Temple_Solaire:_l%27enqu%C3%AAte_impossible

https://www.echo24.cz/a/SdQUE/homeopat-s-magnatem-prilakali-stovky-lidi-clenove-sekty-se-ritualne-upalili

https://en.wikipedia.org/wiki/La_Fraternit%C3%A9

https://www.stoplusjednicka.cz/vrazedne-sekty-horici-chramy-slunce

https://www.thecanadianencyclopedia.ca/en/article/solar-temple-cult-member-die-in-fire