Sedm let byl sovětským agentem - Klaus Fuchs. Muž, který pomohl postavit atomovou bombu

Inkoust se vsakuje do vláken a na prázdnou stránku pomalu přibývají řádky drobným úhledným písmem. „Nejprve jsem si myslel, že vše, co udělám, bude informovat sovětské úřady, že probíhají práce na atomové bombě.“ píše muž tiše sám pro sebe – a každé slovo, které v tu chvíli klade na papír, jako by navždy pečetilo jeho osud.

Teprve když se pod rukou objeví podpis Klaus Fuchs, odloží pero a zhluboka se nadechne. Kolem stolu postávají dva muži v oblecích ze Security Service MI5, kteří mlčky přihlíželi, jak tento nenápadný vědec právě přiznal k velezradě. Klaus Fuchs, 38letý teoretický fyzik, se drobným rovným písmem přiznal k tomu, že po léta předával nejpřísněji tajné informace o atomové bombě do Moskvy. Z uznávaného vědce se tak v jediném zimním dni stal zrádce – „sovětský krtek“ v projektu Manhattan.

Fuchs sedí bez hnutí a hledí na své přiznání. V tichu je slyšet jen zrychlený dech a slabý šustot, jak agent MI5 obrací stránky. V Klausových očích se mísí úleva s hlubokým smutkem. Vzpomíná přitom na vše, co k tomuto okamžiku vedlo: na ideály svého otce, na stíny nacistického teroru, na roky, kdy se cítil jako dva lidé v jednom těle.

Na okraji papíru se mu chvěje kapka inkoustu – drobná skvrna, která je možná posledním pozůstatkem oné „kontrolované schizofrenie“, jak sám nazval svůj dvojí život. Život vědce a špiona v jedné osobě.

Klaus Emil Julius Fuchs se narodil 29. prosince 1911 v německém městečku Rüsselsheim jako třetí ze čtyř dětí. Jeho otec Emil, luteránský pastor a profesor teologie, byl přesvědčený pacifista a socialista, který své děti vedl k nesmlouvavé morálce a odporu proti bezpráví.

„Otec vždy dělal to, co považoval za správné, a vedl nás k tomu, abychom šli vlastní cestou, i kdyby s námi nesouhlasil,“ vzpomínal Klaus po letech. Rodina Fuchsových proslula ve svém okolí radikálně levicovými názory – místní jim dokonce posměšně přezdívali „rudé lišky“, protože Fuchs znamená německy liška.

Jenže v atmosféře rodícího se nacismu nesl takový punc statečnosti krutou daň. Spolužáci Klause na gymnáziu bili a šikanovali; jednou mu útočníci z Hitlerovy SA vyrazili přední zuby. V říjnu 1931 navíc Klausova milovaná matka Else neunesla stupňující se tlak okolností a spáchala zoufalou sebevraždu – vypila kyselinu chlorovodíkovou.

O dva roky později stejným způsobem odešla ze světa i Klausova babička. Rodinu pohltila tragédie a mladý Klaus se utvrdil v tom, že svět kolem něj se řítí do temnot.

Na univerzitě v Lipsku se Fuchs vrhl do studentské politiky. Nejprve se přidal k sociálním demokratům, brzy však dospěl k názoru, že jedině komunisté dokážou zlomu v dějinách čelit dost radikálně.

Roku 1932 tak vstoupil do Komunistické strany Německa. Bylo mu pouhých 21 let a v duši zuřil spravedlivý hněv – ten plamínek mladého idealisty. Fuchs neváhal a otevřeně vystupoval na studentských shromážděních proti Hitlerovým stoupencům. Nejednou musel utíkat před jejich pěstmi; jednou ho nacisté ztloukli do krve a hodili do ledové řeky. Přesto nepřestal. Co se mu asi tehdy honilo hlavou? Možná právě otcova zásada: dělat, co je správné, bez ohledu na cenu svých činů.

Když v lednu 1933 uchopil Hitler v Německu moc, věděl Klaus Fuchs, že mu jde o život. V předvečer požáru Říšského sněmu seděl ve vlaku do Berlína, prchal na tajnou schůzku komunistů – a četl noviny plné nenávisti vůči „rudochům“. Tiše sňal ze saka odznáček s komunistickým srpem a kladivem. O pár dní později se musel definitivně skrýt.

Bezmála pět měsíců žil jako myš v díře – v podnájmu u přítele, pod falešným jménem. V létě 1933 se mu s pomocí přátel podařilo uprchnout do ciziny: přes Paříž až do Anglie, která se měla stát jeho novým domovem.

Do přístavu Southampton připlul dvaadvacetiletý Klaus Fuchs v září 1933 s jediným kufříkem. Zanechal za sebou vlast i rodinu zničené nacismem. Jeho starší sestra Kristel už tehdy prchala do Švýcarska a později až do Ameriky; další sourozenci, bratr Gerhard a sestra Elisabeth, byli za pomoc pronásledovaným Židům zatčeni gestapem.

Nakonec i oni museli uprchnout – našli dočasné útočiště v Československu. Mladý Klaus tak zůstal v Anglii sám, bez domova, ale ne bez cíle. Díky štědrým lidem, kteří v Evropě organizovali pomoc akademickým uprchlíkům před nacismem, mohl pokračovat ve studiu fyziky. Navzdory traumatům a nejisté budoucnosti se plně ponořil do vědy. Byl to nesmírně nadaný mladý muž – ve vědě našel řád, který mu v okolním světě tolik chyběl.

Roku 1937 získal Klaus Fuchs doktorát z fyziky na univerzitě v Bristolu pod vedením slavného profesora Nevilla Motta. Následně odešel do Skotska za dalším věhlasným vědcem německého původu, Maxem Bornem, do Edinburghu.

Tam získal ještě vyšší vědecký titul – Doctor of Science – a vydobyl respekt jako brilantní teoretik. Kopie svých publikovaných prací hrdě posílal otci do Německa, jak mohl; Emil Fuchs je ale mezitím sám v ohrožení života. Pro své protiválečné postoje byl v Německu zatčen a uvězněn, rodina byla rozprášena po Evropě. Fuchsovi nejbližší buď seděli v nacistických žalářích, nebo žili v exilu.

Klaus se snažil v Anglii zapustit nové kořeny. V srpnu 1939 – těsně před vypuknutím války – dokonce požádal o britské občanství. Než úřady stačily rozhodnout, vypukla druhá světová válka a on se přes noc ocitl v podezření. Jakožto Němce ho britské úřady nejprve v červnu 1940 internovaly na ostrově Man a poté spolu s dalšími německými uprchlíky poslaly lodí do zámoří – do provizorního tábora v Kanadě.

Za ostnatými dráty v Quebecu trávil Klaus čas tím, že psal vědecké články a diskutoval s dalšími uvězněnými intelektuály. Právě v internačním táboře se setkal s antifašisty z celé Evropy a utvrdil se v přesvědčení, že bojuje správnou válku – jen teď místo zbraně držel v ruce tužku a papír.

V Kanadě se také poprvé dostal do bližšího kontaktu se sovětskými krajany: přidal se k diskusní skupině exulantů vedené Hansem Kahlem, německým komunistou a veteránem z občanské války ve Španělsku.

Slovo dalo slovo a nitky komunistického exilu se začaly propojovat – přes Kahleho se Fuchs doslechl o dalším německém soudruhovi v Británii, Jürgenu Kuczynském, který pomáhal organizovat komunistický odboj proti Hitlerovi tentokrát z Londýna. Ta informace v Klausovi potichu zrála.

Britské úřady po několika měsících uznaly, že internace antinacistických emigrantů byla možná přehnaná – a postupně některé z nich propustily. Klaus Fuchs se na Vánoce 1940 vrátil lodí do Británie. Zimu 1941 strávil opět v poklidu univerzitních laboratoří vedle svého mentora Maxe Borna v Edinburghu.

Jenže svět se za tu dobu proměnil: Hitler mezitím zradil svého krátkodobého spojence Stalina a vtrhl do Sovětského svazu. Východní fronta se zalila krví a Spojené státy i Británie náhle hledaly cestu, jak nového spojence SSSR podpořit. V této situaci poslal fyzik Rudolf Peierls, sám původem Němec a emigrant, naléhavý vzkaz do Edinburghu: Potřebujeme Fuchse na tajný vládní projekt.

Tak se Klaus Fuchs ocitl v britském programu jaderného výzkumu s krycím názvem „Tube Alloys“ – jako jeden z několika vybraných mozků, kteří měli zkoumat možnosti sestrojení zcela nové zbraně nepředstavitelné síly. Britové věděli, že nacisté možná vyvíjejí vlastní atomovou bombu, a hodlali je předběhnout.

Mladý německý vědec byl náhle exponován v samém srdci nejpřísněji střeženého tajemství britské vědy. Stal se z něj ceněný „muž z budoucnosti“, kterého Britové v rozporu s běžnými předpisy dokonce urychleně zvali ke spolupráci a udělili mu občanství ještě během války. V Peierlsově birminghamské laboratoři se osvědčil – společně publikovali několik zásadních studií o dělení izotopů uranu.

V té době také Fuchs začal vážně zvažovat, zda by se informace o nově vyvíjené zbrani neměly sdělit i „rudému“ východnímu spojenci. Británie a USA sice pracovaly na atomové bombě především kvůli Hitlerovi, ale co bude pak? Klaus Fuchs, formovaný vlastním traumatem z nacismu a oddaností komunistickým ideálům, nemohl ignorovat, že Sověti teď nesou hlavní tíhu války.

Denně umíraly tisíce rudoarmějců. A přitom Anglo-Američané udržovali svůj jaderný výzkum v utajení i před Moskvou – chovali se k ní spíše jako k potenciálnímu soupeři než k rovnocennému spojenci. Fuchs cítil uvnitř hluboké dilema. Byl vázán přísahou i loajalitou k Británii, která ho zachránila.

Ale jeho přesvědčení mu našeptávalo, že „poznatky o atomovém výzkumu by neměly být soukromým vlastnictvím jediné země“. Co když Západ chce bombu použít jen pro sebe – třeba i proti Sovětům, až padne Hitler? Tuto otázku v sobě Klaus Fuchs nedokázal umlčet.

Nakonec se rozhodl. Koncem roku 1941, nedlouho po vstupu Sovětského svazu do války, tajně kontaktoval profesora Jürgena Kuczynského v Londýně a nabídl, že bude Rusům předávat informace o britském jaderném programu. Kuczynski – shodou okolností bratr slavné agentky s krycím jménem „Sonya“ – neváhal a napojil Fuchse na sovětské vojenské zpravodajství GRU.

V únoru 1942 se Klaus Fuchs sešel v Londýně s mužem jménem Alexander, důstojníkem sovětské ambasády. Třikrát se oťukávali, probírali technické detaily i praktiky konspirace. Po třetí schůzce Alexandr rozhodl: Fuchs dostane stálého kurýra, aby nemusel podezřele cestovat do Londýna.

Tou spojkou nebyl nikdo jiný než legendární Ursula Kuczynski – agentka Sonya, sestra Jürgena – zkušená špionka a důstojnice GRU, která už dříve působila v Číně po boku Richarda Sorgeho.

Od té chvíle žil Klaus Fuchs dvojím životem. Přes den vysoce respektovaný fyzik v tajné laboratoři, po večerech tajný posel předávající zprávy do rukou Sonii. Setkávali se nenápadně na předměstích Oxfordu, v parcích poblíž města Banbury, kam Fuchs zajížděl na kole nebo vlakem, aby předal dokumenty a náčrtky.

Sonya je pak převážela dál, někdy v dětském kočárku, jindy ukryté v krabičkách. Fuchs nechtěl za své služby ani libru – nešlo mu o peníze, ale o myšlenku. Věřil, že pomáhá spasit svět: že sdílené tajemství atomové bomby zabrání jejímu zneužití jedinou mocností.

Jak později hodnotil šéf MI5 Dick White, Fuchsovy motivy „byly v porovnání s jinými špiony poměrně čisté. Byl to vědec, kterého rozčílilo anglo-americké politikaření s odpíráním zásadních informací spojenci bojujícímu proti společnému nepříteli“.

Na jaře 1943 dostal Klaus Fuchs nové poslání. Spojené státy a Británie se dohodly spojit své jaderné projekty a Churchill souhlasil, že britští vědci pojedou pomoci do Ameriky. Londýn sestavil tým nejlepších odborníků – a mezi nimi nemohl chybět Fuchs.

Klaus tušil, že jeho hodina přichází. Jako sovětský agent byl vhozen přímo do středu amerického projektu Manhattan – do místa, kam se Stalin tak zoufale snažil dostat své špiony. V kruhu nejužší důvěry měl Fuchs teď přístup k pokladům vědění, o kterých si Sonya a její nadřízení dosud mohli nechat zdát.

New York, podzim 1943. Na Kolumbijské univerzitě v oddělení chemie zuřila válka nervů s neviditelným nepřítelem – uranovými izotopy. Klaus Fuchs v tichosti seděl nad výpočty difúzní separace uranu. Ve dne soustředěně pracoval na metodě obohacování uranu-235 pro americkou bombu, v noci sepisoval memoranda pro GRU. Ještě než opustil Británii, předal Sonye stovky stran tajných dokumentů o britském jaderném výzkumu.

A sotva se rozkoukal v Americe, už předával další a další svazky – tentokrát do rukou nového kurýra, kterého mu Sověti přidělili. V New Yorku se totiž velení jeho špionážní sítě ujala civilní rozvědka NKGB a ta rozhodla, že Fuchs nadále nebude potkávat ruského důstojníka přímo, ale prostředníka – Američana ve službách NKGB jménem Harry Gold.

Gold vystupoval pod krycím jménem „Raymond“ a pro schůzky volil místa dostatečně všední, aby nebudila pozornost – třeba parky či restaurace. Poprvé se setkali začátkem roku 1944 a Gold okamžitě rozpoznal, jak cenného informátora má před sebou: „Fuchs evidentně už s našimi lidmi dříve pracoval a dobře ví, co dělá… Je mu kolem třiceti a je zřejmě velice úspěšný“, hlásil Gold do Moskvy.

Na dlouhé procházce po večeři mu Klaus pověděl detailní informace o americkém programu: že se zbraň vyvíjí paralelně dvěma metodami obohacování uranu – v tajné základně zvané „Camp Y“ neboli Los Alamos a v laboratořích na východním pobřeží – a že Američané chtějí bombu otestovat v létě 1945. 

Také trpce poznamenal, že i britské velikány jako Niels Bohr (v USA inkognito jako „Nicholas Baker“) Američané k některým částem projektu nepouští. Sověti věděli, že takový zdroj nemají šanci nahradit.

V srpnu 1944 byl Fuchs převelen přímo do Los Alamos v Novém Mexiku. Za ostnatými dráty v poušti vznikalo v atmosféře absolutního utajení něco nepředstavitelného – zbraň schopná roztavit celé město v jediné ohnivé vteřině. Klaus Fuchs nastoupil do Teoretické sekce vedené brilantním fyzikem Hansem Bethem a okamžitě se stal nepostradatelným.

Jeho hlavní specializací byl výpočet hydrodynamické imploze plutoniového jádra – klíčový problém, jehož vyřešení dělilo Američany od sestrojení bomby Fat Man. Fuchs pracoval soustředěně, systematicky, bez okázalostí. Ač cizinec, získal si brzy značnou oblibu. Nikdy nemluvil o politice, do ničeho se nepletl, ale kolegové věděli, že když je potřeba pomoct s hlídáním dětí nebo něco půjčit, Klaus je vždy ochotný pomoct.

Ve skutečnosti byl spíš samotář, přesto se skamarádil s mladým vědcem Richardem Feynmanem – Fuchs mu dokonce půjčoval svůj vůz značky Buick, aby mohl Feynman jezdit do nemocnice za umírající manželkou. Na tanečních večírcích překvapoval kolegy, jak dobrým je tanečníkem, a o víkendech s nimi vyrážel na túry do hor.

Nic na něm nepůsobilo podezřele. Naopak – byl považován za spolehlivého, milého společníka. Kdyby někdo pronesl, že ten tichý muž s pronikavýma očima každou volnou chvíli tajně kreslí schémata bomby pro Stalina, asi by ho ostatní považovali za blázna.

Během devíti měsíců v Los Alamos Fuchs odevzdal Sovětům doslova kompletní plány plutoniové bomby. Měl fotografickou paměť, takže po každé poradě dokázal z hlavy reprodukovat všechny nákresy, vzorce i naměřená data.

Například v roce 1945 poskytl detailní popis implozního zapojení včetně náčrtu bombové koule s přesnými rozměry, vysvětlil princip polonium-beryliového iniciátoru („Urchin“), který spoluvynalezl, a prozradil kritické hmotnosti uranu-235 i plutonia-239. 

Kromě toho přidal odhady, kolik štěpného materiálu USA vyrábějí a kolik ho bylo použito v bombách – tím dal Moskvě možnost spočítat, kolik bomb Američané mohou mít v zásobě. V červnu 1945 oznámil Sovětům, že Američané brzy provedou zkoušku jaderné zbraně (projekt Trinity) a že bombu chtějí nasadit proti Japonsku. Nikdo jiný z prozrazených „atomových špionů“ neposkytl Moskvě tak cenné a přesné informace jako Klaus Fuchs.

Na konci července 1945 stál Klaus Fuchs bok po boku ostatních vědců u pozorovacího bunkru v poušti Jornada del Muerto a sledoval první jaderný výbuch v dějinách lidstva. Oslnivá ohnivá koule vytryskla k nebi a země se zachvěla.

V té chvíli Fuchs věděl lépe než kdokoli jiný, co tahle nová zbraň znamená – a možná ho zamrazilo. O pár týdnů později dopadly dvě americké atomové bomby na japonská města Hirošima a Nagasaki. Svět oněměl hrůzou.

Američané si jeho odborných kvalit velmi vážili. Ředitel Los Alamos Norris Bradbury o něm později řekl: „Byl neuvěřitelně pilný a oddaný. Tvrdě pracoval pro nás – pro tuhle zemi. Potíž byla, že stejně tvrdě pracoval i pro Rusy“.

Bradbury připustil, že Fuchs cítil „neochvějnou nenávist k Němcům“ a po svém chápal věrnost spojencům – trpěl „dvojakou loajalitou“. V jednom člověku jako by se prali vlastenec i zrádce, Jekyll i Hyde. Snad právě to měl Klaus Fuchs na mysli, když později u soudu popisoval svůj stav jako „řízenou schizofrenii“ – uměl přepínat mezi oddaným vědcem svobodného světa a zapáleným informátorem Kremlu.

Ještě několik měsíců po válce zůstal Fuchs v Novém Mexiku a pomáhal Američanům připravit testy atomových bomb v Pacifiku. Jenže na podzim 1946 vstoupil v platnost tzv. McMahonův zákon, který zakazoval sdílet jakékoli jaderné informace s cizími státy – dokonce i s Brity.

Spolupráce vítězných mocností se rychle rozpadala; svět se rozštěpil na Západ a Východ. Klaus Fuchs tedy opustil Ameriku a vrátil se do Británie. Doma ho čekalo slavné uvítání – byl považován za hrdinu vědy. Dostal významnou funkci vedoucího teoretického oddělení v nově založeném Atomovém výzkumném středisku Harwell, kde Britové rozvíjeli svůj vlastní poválečný jaderný program.

Kdyby však Britové tušili, co jejich „poklad“ mezitím dělá po večerech! Klaus Fuchs totiž navzdory všem změnám pokračoval ve špionáži dál. Od roku 1947 se v anglickém parku scházel s důstojníkem KGB Alexandrem Feklisovem a předal mu cenné informace o vývoji termojaderné (vodíkové) bomby.

Během šesti tajných schůzek probral s Feklisovem nejnovější teoretické koncepty vícefázové jaderné zbraně a například mu poskytl výsledky amerických testů atomových bomb na atolu Eniwetok. Sovětům tak v předstihu dodal plány na tzv. „Super“ – Tellerův koncept vodíkové pumy, který se teprve rodil v amerických a britských hlavách.

Na sklonku 40. let ovšem i Sovětský svaz udělal obrovský pokrok – bohužel pro Fuchse až příliš velký. 29. srpna 1949 vybuchla v kazašské stepi první sovětská atomová bomba a západní svět šokovaně hleděl na obraz „hřibu“ v oblacích. Jak mohli Rusové tak rychle dohnat několikaletý americký náskok? Ve Washingtonu i Londýně se začalo šeptat jediné jméno: špioni.

A opravdu – po válce se objevilo několik indicií, že v Los Alamos mohly působit sovětské zdroje. Už v roce 1945 zběhl v Kanadě sovětský pracovník Igor Guzenko a odhalil jméno britského fyzika Allana Nunna Maye, který tajně předal Sovětům vzorky uranu. May byl v Británii odsouzen za špionáž – to byl první varovný případ.

A Američané mezitím zahájili supertajný program VENONA – společný projekt s britskými kolegy, jehož cílem bylo rozluštit šifrovanou radiovou komunikaci sovětských zpravodajců. V síti zachycených depeší brzy identifikovali znepokojivé zprávy z roku 1944, které naznačovaly, že v Los Alamos existuje informátor s krycím jménem „REST“.

Od září 1949 už měli Britové téměř jistotu, že REST není nikdo jiný než Klaus Fuchs. Do té doby byl Fuchs považován za loajálního a prověřeného.

Jenže ukázat prstem přímo na Fuchse nebylo snadné. Data z dešifrování VENONA byla přísně tajná – nemohla být použita u soudu jako důkaz, protože by to prozradilo Sovětům, že Západ jejich kódy rozluštil. Bylo třeba Fuchse přimět, aby se doznal sám, dobrovolně.

V červenci 1949 začala MI5 Fuchse bedlivě sledovat – kontrolovali jeho poštu, odposlouchávali telefon v Harwellu – ale marně, Klaus žádnou chybou vyzrazení nepomohl. V listopadu se američtí a britští agenti setkali, aby sjednotili úsilí.

Netrpělivost sílila; mezi spojenci dokonce vzniklo kvůli liknavému postupu MI5 napětí. Britové už nemohli váhat. Rozhodli se nasadit svého „nejlepšího muže“ – zkušeného vyšetřovatele Williama Skardona.

Skardon, bývalý detektiv Scotland Yardu, byl znám tím, že se s podezřelými spřátelil, získal jejich důvěru, a pak je nenápadně dovedl k tomu, aby vyjevili pravdu. Na Klause Fuchse nastražil promyšlenou past. Věděl, že Fuchs se trápí kvůli svému stárnoucímu otci Emilovi, který právě přijal místo profesora v Lipsku ve východním (sovětském) Německu.

To představovalo pro brity značný bezpečnostní problém – Fuchs by mohl být vydíratelný, nebo by se mohl rozhodnout odejít za otcem. Skardon toho využil a v listopadu 1949 kontaktoval Fuchse zdánlivě kvůli této rodinné záležitosti. Schůzku připravili jako rutinní „pohovor o spolehlivosti“ v jedné kanceláři v Harwellu. Klaus netušil, že past sklapla.

Následoval sled nenápadných rozhovorů, během nichž si Skardon Fuchse pomalu získával. Procházeli se venku, povídali o rodině, o vědě i o názorech. Skardon se tvářil chápavě. Britové zvažovali i variantu, že Fuchse „uklidí“ na nějaké univerzitní místo stranou výzkumu – jen aby kolem toho nebyl skandál. Klaus zatím mlčel.

Až v prosinci 1949 ho Skardon zničehonic zaskočil přímým obviněním: víme, že jste špion. Fuchs se tehdy obrnil a zapíral. Popřel vše – a zdálo se, že je odhodlán lhát dál. Skardon věděl, že nesmí zatlačit moc rychle. Nechal tedy Klause odjet zpět do Harwellu. Ale sevření kolem „Lišáka“ se den ode dne utahovalo.

Fuchs ztrácel půdu pod nohama; nadřízení ho na počátku ledna 1950 vyzvali k rezignaci z důvodu obav o jeho spolehlivost (oficiálně kvůli otcově angažmá v NDR). Ocitl se v krizové situaci: přišel o práci na výzkumu, byl izolovaný, plný úzkosti.

V těch dnech se Klaus Fuchs svěřoval pouze jediné osobě, která mu byla nablízku – Erně Skinnerové, manželce jednoho ze svých kolegů, se kterou navázal blízký vztah. Erna, o čtrnáct let starší žena, jejíž intelekt i náklonnost Klaus obdivoval, se stala jeho milenkou a důvěrnicí.

Nakonec to nevydržel. 24. ledna 1950 přijel Klaus Fuchs dobrovolně do Londýna na další setkání se Skardonem a toho dne odpoledne ze něj v tiché úřední místnosti vypadla věta: „Mé svědomí mi velí se přiznat.“ Fuchs pak s tváří zcela bledou a prázdnou monotónně převyprávěl svůj neuvěřitelný příběh – od prvního kontaktu v roce 1941 až po poslední předávku v únoru 1949. 

Zatajil jen jediné: nezmínil jména svých kontaktů. Snažil se krýt ty, kteří mu pomáhali; neprozradil Sonju, Golda ani Feklisova. Skardon věděl, že pro soud potřebuje víc než jen ústní doznání. A tak Fuchse požádal, aby své přiznání sepsal a podepsal. Klaus, snad ještě v šoku z vlastních slov, souhlasil. Posadili ho ke stolu s papírem – a tak se vracíme zpět ke scéně z úvodu příběhu.

Fuchs napsal dvě verze: jednu osobní a jednu technickou pro úřady. V textu mimo jiné uvedl, že Sověti měli informátora už v roce 1942 v Berkeley v Kalifornii (to potvrdilo podezření na dalšího špiona v Americe). Přiznal také, že jeho poslední schůzka s ruským agentem proběhla v únoru či březnu 1949. 

Ve čtvrtek 2. února 1950, jen pár dní po sepsání doznání, byl Klaus Fuchs zatčen a obviněn z porušení Zákona o státním tajemství. Senzace zaplnila titulky novin: „Dopaden atomový špion!“ Vědecké kapacity, které Fuchse znaly, tomu nejprve odmítaly uvěřit. Jeho mentor Rudolf Peierls ho dokonce navštívil v cele a s bolestí se zeptal: „Proč jste to udělal, Klausi?“

Fuchs za mřížemi chvíli mlčel, pak sklopil oči a tiše pronesl: „Poznatky atomového výzkumu by neměly být soukromým vlastnictvím jediné země, ale měly by být sdíleny se zbytkem světa – pro dobro celého lidstva.“ V té prosté větě bylo slyšet ozvěnu ideálů jeho otce i hořkost zkušenosti druhé světové války. Peierls na to nenašel slov. Pochopil, že jeho Klaus se rozhodl už dávno, tehdy v letech boje na život a na smrt s nacismem – a nyní si ponese následky.

Fuchsovo přiznání bylo pro soud více než dostačující. Soudní proces trval pouhých 90 minut a obžalovaný se v něm klidně a věcně přiznal ve všech bodech. Vzhledem k tomu, že v době, kdy Fuchs páchal špionáž, byli Sověti oficiálně spojenci, nemohl být souzen za vlastizradu (která by znamenala trest smrti).

Soudce, lord Goddard, však zdůraznil bezprecedentní závažnost činu a odsoudil Klause Fuchse k 14 letům vězení – nejvyššímu možnému trestu podle zákona. Roku 1951 navíc britská vláda Fuchse zbavila občanství. Z kdysi uznávaného vědce se v očích světa stal symbol zrady – muž, který „ukradl tajemství atomové bomby“ pro komunisty. V USA dokonce šéf CIA Allen Dulles nazval Fuchse „snad nejnebezpečnějším vědcem v historii“.

Na otázku, o kolik let Sovětům svým jednáním urychlil výrobu bomby, odpovídali experti různě. Někteří historici po studiu archivů tvrdili, že Stalinův šéf projektu Lavrentij Berija získaným informacím beztak nevěřil a nechal si vše znovu přepočítat. Jiní ale poukazovali, že bez Fuchse by Sověti tápali déle.

Sám Klaus Fuchs odhadl, že Sovětům svými informacemi ušetřil minimálně jeden rok, možná i více let výzkumu. Řekl, že ruské vědce považuje za stejně kvalitní jako ty v Americe či Británii, jen jich je méně – a on jim dodal náskok, aby začali práce dříve, než získají dostatek štěpného materiálu.

V některých směrech – třeba v technologii výroby uranu odstředivkami – si Sověti poradili i bez kradených dat, ale v kritických otázkách imploze a konstrukce bomby jim Fuchs dal hotové řešení.

První sovětská atomová puma s kódovým označením RDS-1 byla v podstatě kopií americké Fat Man – a to kopii velmi přesnou. Hans Bethe později prohlásil, že Klaus Fuchs je asi jediný fyzik, který svým počínáním skutečně změnil běh dějin.

Ve vězení se Fuchs choval tiše a vzorně, stejně jako dřív v laboratoři. Paradoxně navázal přátelství s dalším vězněm, příslušníkem Irské republikánské armády jménem Seamus Murphy – spolu hrávali šachy a Fuchs mu dokonce pomáhal vymyslet plán útěku. Sám žádný zájem o útěk nejevil.

Ve volném čase četl vědecké publikace a zůstal duchem fyzikem. Po odpykání dvou třetin trestu ho britské zákony opravňovaly k podmínečnému propuštění za dobré chování. Dne 23. června 1959, po devíti letech a čtyřech měsících za mřížemi, vyšel Klaus Fuchs na svobodu. Bylo mu 47 let.

Za branou věznice Wakefield na něj čekalo auto východoněmeckého velvyslanectví a v něm žena, která se mu stala oporou: Margarete (Grete) Keilsonová, dávná přítelkyně z mládí a někdejší spolužačka z komunistických kruhů. O tři měsíce později, 9. září 1959, se Klaus s Grete v Berlíně oženil. Začal tak svůj druhý život ve vlasti socialismu.

Východní Německo přivítalo Klause Fuchse jako celebritu – byť poněkud potichu a bez velké publicity. Na letišti Schönefeld ho kromě Grete uvítal i přítel z emigrace Jürgen Kuczynski, ten muž, který ho kdysi spojil s GRU.

Fuchs se usadil v Drážďanech a navzdory téměř desetileté pauze se bleskově zapojil do vědecké práce. Od roku 1960 vedl sekci fyziky v ústavu jaderného výzkumu Rossendorf u Drážďan a později se stal jeho zástupcem ředitele. Vstoupil do východoněmecké komunistické strany SED a dokonce to dotáhl až do její Ústřední komise, což byla stranická elita.

Roku 1972 byl zvolen členem Akademie věd NDR, působil ve vysokých poradních sborech pro energetický výzkum a mikroelektroniku. Dostal řadu vyznamenání – například Národní cenu a Řád Karla Marxe, jedno z nejvyšších ocenění režimu. Stal se tak nakonec hrdinou socialistické vědy, kterého si totalitní stát hýčkal – i když možná ne tak okázale, jak by sám čekal.

V sovětském bloku panovala zvláštní opatrnost: příběh atového špiona Fuchse raději nevystavovali na odiv, aby nepřipomínali, že Sověti vděčí za svou bombu i krádeži. Klaus Fuchs přesto nelitoval. „Bylo pro mě ctí přispět ke světovému míru,“ řekl prý jednou stranickým kolegům, a skutečně do konce života věřil, že tím, co udělal, zabránil možná třetí světové válce.

Fuchs dožil svůj život v tichosti. Na Západ už se nikdy nepodíval. Až by se chtělo říct, že ze scény zmizel stejně nenápadně, jako na ni kdysi vstoupil. Zemřel 28. ledna 1988 ve východním Berlíně ve věku 76 let – tiše, se skromným nekrologem, jako ctihodný vědec a starý muž.

Jeho ostatky spočívají na čestném pohřebišti berlínského hřbitova Friedrichsfelde, kde komunistická moc pohřbívala své hrdiny. Na náhrobku stojí pouze jméno a letopočty. Žádné tituly, žádné označení „atomový špion“. Jen málokterý kolemjdoucí dnes tuší, jak mimořádný a rozporuplný příběh se váže k tomu jménu vyrytému do kamene.

Zdroje:

https://retrospectjournal.com/2024/11/03/i-never-saw-myself-as-a-spy-how-klaus-fuchs-leaked-united-states-atomic-bomb-secrets-to-the-soviets/

https://en.wikipedia.org/wiki/Klaus_Fuchs

https://www.theguardian.com/world/2019/aug/20/atom-spy-klaus-fuchs-was-motivated-by-conscience

https://www.mi5.gov.uk/history/the-cold-war/klaus-fuchs

https://zoom.iprima.cz/historie/klaus-fuchs-vyborny-nemecky-fyzik-sovetsky-spion

https://ahf.nuclearmuseum.org/spy-who-changed-world/

https://www.nps.gov/people/manhattan-project-scientists-klaus-fuchs.htm

https://www.nationalarchives.gov.uk/education/resources/cold-war-on-file/klaus-fuchs-confesses/