Tomáše Hanáka bohémský život dostal až na okraj. Teď je z něj introvertní hospodský, jenž chce klid

Muž, kterého národ znal jako věčného šprýmaře s nakažlivým úsměvem, seděl sám, zlomený a naprosto střízlivý. Poprvé po mnoha letech. V hlavě se mísilo zoufalství s myšlenkou na únik. Tak blízko tomu byl.

Ještě nevěděl, že tiché světlo naděje nakonec přece jen probleskne. Že ho touha žít a vidět vyrůstat své děti od té temné výzvy odtrhne. Tehdy, na prahu nejzazšího zoufalství, Tomáš Hanák vykročil zpět – směrem k životu. Zapsal se do protialkoholní léčebny a začal psát novou kapitolu svého osudu.

„Alkoholismus je zatraceně vážná věc. V takovém stavu romantik cítí marnost všech svých cílů, tužeb, lásky, štěstí – a další lok jen umocní tu prázdnotu. Je mu dobře a zároveň pláče. A támhle je most a dole Nusle, ó jak to láká…“ vzpomínal po letech s mrazivou upřímností.

Tyhle myšlenky ho tehdy pronásledovaly den co den. Nakonec k onomu osudnému skoku nedošlo. Jen se musel znovu učit prostě chtít žít. A přitom se vyrovnat s tím, co napáchal démon ukrytý na dně láhve.

Ještě mnoho let předtím, než se ocitl na pokraji sebezničení, vedl Tomáš Hanák život plný bohatých zážitků – a v očích jiných možná i svobody. Narodil se v roce 1957 v Kremnici na středním Slovensku, ale kořeny měl rozeseté daleko za hranicemi tehdejšího Československa.

Jeho otec pracoval jako zástupce podniku zahraničního obchodu, a tak rodina hodně cestovala. Dva roky malý Tomáš strávil s rodiči na Kubě, v exotickém karibském světě, který ostře kontrastoval s šedí socialistické reality. Už v dětství poznal vůni dálek a zjistil, že svět nabízí víc než nudu zavřenou za ostnatým drátem komunismu.

Po návratu domů našel zálibu ve sportu – a opět mu to otevřelo dveře do světa. Začal se věnovat veslování a ukázalo se, že má talent i vůli vítězit. Stal se opakovaně mistrem Československa a jako reprezentant se podíval i za hranice železné opony.

V dobách, kdy obyčejní občané nemohli svobodně vycestovat, zažíval svět o kterém většina lidí jen snila. Nádech svobody, který na cestách ochutnal, v něm však zároveň přiživoval vnitřní neklid. Proč se vracet do země, kde se svobodně dýchat nedá?

Odjakživa v sobě měl rebelii a smysl pro absurdní humor. Když v roce 1976 odmaturoval, zkusil se vyhnout dvouleté povinné vojně tím, že se přihlásil na divadelní fakultu DAMU – společně s kamarádem Milanem Šteindlerem. U přijímaček prý rozpoutali potrhlou klauniádu, která přísné komisi vůbec vtipná nepřišla.

Nepřijali ho. Musel tedy narukovat k armádě, alespoň nakrátko, a poté začal studovat ekonomii. Jenže ani tahle cesta netrvala dlouho. Mladý Hanák totiž nedokázal držet jazyk za zuby tváří v tvář nesvobodě.

Opisoval a šířil texty Charty 77, zakázaného manifestu volajícího po dodržování lidských práv. Někdo ho udal a Tomáš byl z politických důvodů vyloučen ze školy. Razítko „protistátní živel“ mu zabouchlo mnohé dveře.

Ocitl se na seznamu nespolehlivých, ale neztratil se. V době normalizace se protloukal všelijak – vystřídal snad tucet povolání. Dělal skladníka, topiče, dělníka opravujícího hráze rybníků, krátce byl i hospodským a umývačem oken. Život na okraji oficiálních struktur mu nevadil.

Naopak – v undergroundu kultury našel další lidi sobě podobné. Od roku 1977 začal působit v legendárním pražském Divadle Sklep jako herec i autor vlastních skečů. Tahle parta nekonvenčních bohémů kolem Davida Vávry a Milana Šteindlera vytvořila ostrůvek svobody uprostřed dusivého režimu. Hanákův suchý humor a osobité kouzlo tam rychle zapustily kořeny.

V 80. letech se Tomáš Hanák stal jednou z výrazných tváří tehdejšího alternativního umění – a brzy i filmu. Začal s amatérskými etudami režiséra Tomáše Vorla a postupně se objevil ve snímcích, které dnes patří k dobovým kultovkám: Bony a klid, Pražská pětka, Kouř, Válka barev či později Kopytem sem, kopytem tam.

Jeho vysoká postava, pronikavé oči a ironický úsměv zaujaly režiséry i diváky. Na plátně často ztělesňoval sympatické podivíny nebo satirické komentátory dění. Vypadalo to, že navzdory systému si našel své místo na slunci – byť zatím jen v úzkém okruhu fanoušků a přátel. Pod povrchem bujarého života umělce v socialismu se však už začínaly stahovat temné stíny.

Osmdesátá léta byla pro Hanáka obdobím zdánlivých vítězství, ale bohémský život plný večírků, improvizací a nonstop vtípků měl i svou odvrácenou tvář. Mladý herec postupně začal podléhat alkoholu – zpočátku nenápadně, po skleničkách na kuráž a uvolnění, jak to v umělecké branži bývá.

Jenže hranice mezi svátečním pitím a závislostí je zrádně tenká. Než si to stačil připustit, propadl se do spárů démona alkoholu naplno. Navenek dál bavil publikum jako charismatický komik, uvnitř něj se ale něco zlomilo.

Zaplatil krutou daň v osobním životě – jeho první manželství se pod tlakem jeho pití rozpadlo. A pak už následoval volný pád. Koncem 80. let, v době společenských zvratů a euforie ze sametové revoluce, prožíval Hanák svůj soukromý pád do pekla závislosti.

Sám později přiznal, že si z oněch několik let před léčbou vlastně nic nepamatuje – alkohol mu způsoboval trvalé výpadky poměti, dny a noci splývaly v mlze. Navzdory úspěchu v porevolučních filmech a rostoucí popularitě (hrál třeba ve snímcích Pasti, pasti, pastičky či Cesta z města) byl uvnitř na dně.

Co na tom, že ho diváci vnímali jako vtipného bonvivána – ve skutečnosti se topil v litrech alkoholu, které potřeboval stejně zoufale jako vzduch.

Jedna životní křižovatka ale nastala: založil rodinu a stal se otcem. Právě hrozba, že o rodinu přijde, se nakonec stala tím pomyslným nožem na krku, který ho probudil. Situace došla tak daleko, že mu jeho nejbližší dali ultimátum: „Do tohohle domu už nevkročíš a s dětmi nebudeš, dokud se nezačneš léčit,“ zaznělo jasně.

Tahle věta se mu zabodla přímo do srdce. Hanák v té době sám cítil, že jeho život ztratil směr a že dál to takhle nejde. Myšlenky na sebevraždu se staly každodenním pokušením – zvažoval, jestli nebude lepší všechno ukončit vlastní rukou, třeba skokem z nejbližšího mostu.

Na jaře roku 1994 se Tomáš Hanák dobrovolně přihlásil do protialkoholní léčebny v Havlíčkově Brodě. Nastoupil jako zlomený muž – a o několik týdnů později z ní vyšel jako člověk odhodlaný začít znovu. Léčba nebyla jednoduchá ani krátká, ale zabrala.

Když pak poprvé stanul „na svobodě“ bez opory alkoholu, čekala ho ještě dlouhá cesta. Sám vzpomíná, jak těžké byly první dny doma: automaticky sáhl do lednice, kde míval ukrytou láhev, ruka se chvěla…

Od roku 1994 se však alkoholu skutečně nedotkl – dodržel svůj slib a zůstal absolutním abstinentem celých dlouhých 24 let. Jedním z nejsilnějších hnacích motorů mu byla láska k dětem. Nechtěl promarnit šanci vidět je vyrůstat a být pro ně tátou, kterého mohou milovat.

Z beznadějného alkoholika se tak stal „nejslavnější abstinující alkoholik“ v zemi, jak sám sebe občas s ironií označoval. Jen on ale věděl, kolik úsilí ho stálo udržet se. „Život není žádná prča. Střízlivost je každodenní dřina – svět kolem mě zrovna nejásá radostí,“ přiznal upřímně s tím, že bez alkoholu nemá žádný snadný ventil pro své stresy.

Česká společnost ho po revoluci často zklamala; otevřeně říkal, že není „blažený na tomto světě“ a že ho množství nenávisti a závisti v rodné zemi přivádí do stavu beznaděje. Bojoval tedy s vnitřními depresemi a musel si najít nové způsoby, jak se s nimi popasovat.

Pomáhala mu práce – znovu začal hrát, moderovat a tvořit, tentokrát však již s čistou hlavou. Zahrál si dokonce i v hollywoodském filmu Kletba bratří Grimmů (po boku Matta Damona a Heatha Ledgera).

Po roce 2000 se Tomáš Hanák postupně stáhl z ruchu showbyznysu. Uvědomil si, že pro udržení střízlivosti a životní rovnováhy potřebuje klid a smysluplné projekty. S novou manželkou Barborou (oženil se v roce 1999) vychovával děti a usadil se na venkově – v Nižboru nedaleko Berouna.

Do Prahy dojížděl za prací, ale doma na malém městě načerpával energii z obyčejných věcí: rodiny, přírody a manuální práce. Stal se dokonce členem místního zastupitelstva – chtěl být platným občanem. Zůstával známou tváří (moderoval charitativní pořad Pomozte dětem, zapojil se do skautského hnutí a vedl nadaci bojující proti kouření dětí), ale stále více ho lákalo být prostě jedním z obyčejných lidí.

Právě v Nižboru objevil životní sen, který v sobě spojil jeho lásku k historii, vlakům, hospodám i křehké poetice zapomenutých míst. U místního nádraží stál starý dřevěný sklad z roku 1876 – zchátralá budova, kterou už už čekala demolice. Místo, kam desítky let nikdo nevkročil, mělo zmizet z povrchu země.

A tu se Tomáš Hanák rozhodl k odvážnému kroku: zachránit tu ruinu a vdechnout jí nový život v podobě originální výletní hospody. Sám neví, kde se v něm vzala ta jistota, že to dokáže. Možná cítil, že stejně jako on sám dostal druhou šanci, může ji dostat i ten zapomenutý dřevěný sklad.

Začal dlouhý projekt plný dřiny, jednání s úřady a nejistot. Čekalo ho doslova „moře administrativních bitev a tekoucích nervů“, jak s úsměvem popsal byrokratické martyrium kolem rekonstrukce. Společně s místním truhlářem se pustil do práce – rozhodli se zachovat maximum z původní stavby, sháněli staré dřevo po šrotištích a zachraňovali dobové artefakty z jiných zrušených nádraží.

Pět let trvalo, než se sen stal skutečností. V roce 2013 Hanák otevřel hospodu nazvanou příznačně Zastávka Nižbor v plné parádě. Stylový lokál evokoval atmosféru starých časů za monarchie – hosté mohli sedět v dřevěných lavicích vyrobených ze starých železničních vagónů, kolem nich výzdoba jak z nádraží císaře pána. Z verandy byl výhled na naproti ležící zámek a pod okny občas projel vláček – dojem, že čas se vrátil o sto let zpátky, byl dokonalý.

Zastávka Nižbor se brzy stala vyhlášeným cílem výletníků. Cykloturisté a rodiny s dětmi sem rádi zavítali na domácí limonádu či pivo, obdivovali poctivě zrekonstruovaný interiér a cenili si, že místo zachráněné před zbouráním doslova ožilo.

Hanák tu často osobně obsluhoval, prohodil pár vlídných slov s hosty a podepsal pohlednici – jeho „známej ksicht“ byl koneckonců pořád magnetem. Jenže role hospodského nebyla jen idyla.

Tisíce návštěvníků měly otázky a žádosti, a on, věčný introvert, po půl roce zjišťoval, že je zcela vyčerpaný: „Byl jsem ufocenej, upodpisovanej, umluvenej… Po šesti měsících provozu už jsem jen tupě zíral všem těm lidem do očí a v duchu si říkal: ‚Copak nevidíte, že moje kapacity jsou vyčerpané?‘“ popsal svoje pocity z nečekané popularity nové hospody.

Rozdal tolik energie, až mu nezbylo pro sebe. Tehdy pochopil, že musí zase na chvíli zastavit – skutečně zastavit. Odešel na týden do tmy, doslova. Vyzkoušel si pobyt ve tmavé komoře, terapii tmou, kde člověk sedm dnů nevidí ani paprsek světla. V absolutním tichu a samotě si srovnal myšlenky. Uvědomil si, že nemusí všem pořád vyhovět.

Když se vynořil zpět na denní světlo, čekaly na něj další výzvy. Podnikání v pohostinství na malém městě se ukázalo složitější, než čekal. Po pár letech provozu přišly nové zákony – elektronická evidence tržeb, zákazy kouření, byrokratická nařízení.

To všechno malou venkovskou hospodu zatížilo. „Mám pocit, že stát, od kterého nic nechci, mě jen podezírá z nepoctivosti. Pomoc žádná, jen samé klacky pod nohy… Radost z hospody se vytrácí a přihláška na pracák začíná lákat,“ posteskl si Hanák v roce 2017, když zvažoval, zda Zastávku raději neprodat.

Byla to hořká slova od člověka, který místo vlastnoručně vybudoval z lásky. Nakonec však nechal hospodu otevřenou – i díky podpoře věrných hostů a místních. Zastávka Nižbor funguje dodnes a dál rozdává radost všem kolemjedoucím. Kromě jídla a nápojů tam Tomáš dokonce zprovoznil i malé kino: po zavírací době promítá na plátno filmy ze svého projektoru a vstupné po nikom nechce.

Má skoro dětskou radost, kterou mu tenhle nenápadný kulturní počin přináší. Výdělek z kina žádný nemá, ale jak sám říká, neřeší to: „Jsem asi v tomhle úchyl, ale ekonomicky to nepočítám,“ usmívá se.

Dnes je Tomáš Hanák mužem, který našel svůj klid. Žije stranou fotoaparátů a večírků, často cestuje po světě s batohem na zádech nebo na kole a objevuje zapadlé kouty (jak s oblibou říká – nejlepší je občas prostě bloudit a nechat se překvapit).

Sem tam ještě přijme hereckou roli nebo moderuje společenskou akci, ale dělá to jen tehdy, když opravdu chce. Finanční jistotu a zároveň vnitřní uspokojení mu dává jeho nižborská hospoda.

Občas – zcela výjimečně – si prý dá sklenku dobrého vína nebo lok kubánského rumu na cestách. „Každý lékař či alkoholik vám řekne, že to nemůže dopadnout dobře. Ale nechme se překvapit, jak špatně to dopadne,“ glosuje s ironickým úšklebkem vlastní pokus o nemožné příměří s alkoholem. Jako by tím chtěl říct, že některé bitvy nekončí nikdy.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/tomas-hanak-film-cesta-domu-alkoholismus-deprese-chytilova.A210913_180439_lidicky_sub

https://www.svetzeny.cz/zabava/osobnosti/vyhlaseny-krasavec-tomas-hanak-herec-si-sahl-az-na-alkoholove-dno-mel-i

https://magazin-legalizace.cz/1074-tomas-hanak-hrat-uz-me-nebavi/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-tomas-hanak-nechme-se-prekvapit-jak-spatne-to-dopadne-40371307

https://www.irozhlas.cz/kultura_film/v-nizboru-na-berounsku-vzniklo-nove-kino-zalozil-si-ho-herec-tomas-hanak_201311111445_jpiroch

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/cestovani/cestovatele-vedi-ze-nejlepsi-je-bloudit-kuba-je-konzerva-a-muj-pobyt-byl-posun-v_2501080012_epo

https://www.forum24.cz/tomas-hanak-zavira-svou-hospodu-je-znechucen-byrokracii-eet-a-zakazy

https://www.zastavkanizbor.cz/

https://www.dotyk.cz/magazin/tomas-hanak-manzelka/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_Han%C3%A1k