Článek
Její tvář s pronikavýma zelenýma očima obletěla svět na titulní straně časopisu National Geographic. Pokud jste tenhle ikonický portrét neviděli, určitě si ho najděte – pohled dvanáctileté afghánské dívky v červeném šátku vás zcela uhrane.
Za těma očima se však skrývá srdceryvný příběh plný války, ztráty a statečnosti. Šarbat Gula, přezdívaná „afghánská Mona Lisa“, prožila život plný bolesti i naděje – od dětského útěku před válkou přes mrazivé chvíle slávy, která jí přinesla spíše trápení, až po útěk před Tálibánem do bezpečí Evropy.
Nejznámější tvář Afghánistánu, jejíž jméno nikdo neznal
Je červen 1985 a na stáncích po celém světě vychází nové číslo National Geographic. Obálku zdobí portrét mladé uprchlice s očima jako smaragdy – snad nejproslulejší fotografie v historii časopisu.
Tehdy nikdo nezná jméno té dívky, přezdívali ji prostě „Afghánská dívka“ nebo dokonce „Afghánská Mona Lisa“. Tou dívkou je Šarbat Gula, které bylo v době pořízení snímku pouhých asi 12 let. Fotograf Steve McCurry tehdy v roce 1984 pracoval v pákistánském uprchlickém táboře Nasir Bagh poblíž afghánských hranic.
Když náhodou zahlédl Šarbat ve stanu polní školy, okamžitě věděl, že našel výjimečný záběr. „Věděl jsem okamžitě – to bude úžasný portrét. Strávil jsem s ní snad dvě minuty, vyfotil asi patnáct snímků. Pak vstala a odešla,“ vzpomínal autor legendární fotografie McCurry.
Právě jeden z těchto snímků se o rok později dostal na titulní stranu časopisu a tvář vyděšené, ale vzdorovité dívky se stala symbolem utrpení afghánského lidu. Pohled plný bolesti a zároveň odvahy zaujal miliony lidí a probudil ve světě touhu pomoci trpícím uprchlíkům.
„Nepamatuji si, že by za těch 17 let uplynul jediný den, aniž by někdo nepsal nebo nevolal a nechtěl dívce z fotografie poslat peníze, adoptovat ji, nebo si ji – v případě mužů – vzít za ženu,“ uvedl později McCurry o ohromném ohlasu, který fotografie vyvolala.
Šarbat Gula však o své nedobrovolné slávě neměla nejmenší tušení. Když byla fotografie pořízena, žila už několik let v exilu poté, co sovětská vojska napadla její rodnou zemi. Narodila se přibližně v roce 1972 v malé vesnici v provincii Nangarhár na východě Afghánistánu.
Jako malá zažila invazi Sovětů a šílenství války. Její rodná ves byla bombardována; exploze jí připravily o oba rodiče. Malá Šarbat tak v šesti letech osiřela a spolu se sourozenci a babičkou nezbylo než prchat ze země. „Opustili jsme Afghánistán kvůli válce. Rusové byli všude. Zabíjeli lidi. Neměli jsme jinou možnost, “ vzpomínal na zoufalý útěk Šarbatin starší bratr Kashar.
Uprostřed zimy museli překonat zasněžené horské průsmyky, než se dostali do bezpečí. Jejich strastiplná cesta skončila až v uprchlickém táboře Nasir Bagh na pomezí Pákistánu a Afghánistánu.
Právě v táboře Nasir Bagh, kam utíkaly před válkou statisíce Afghánců, došlo k osudovému setkání. Psal se rok 1984 a světoznámý fotožurnalista Steve McCurry – v přestrojení za místního, aby se mohl pohybovat mezi uprchlíky – pořídil snímek, který obletěl svět.
Život plný ztrát a tajemství
Ačkoli se tvář malé Šarbat Guly stala přes noc slavným symbolem, její jméno zůstalo dlouho neznámé. Šarbat dál žila svůj nenápadný život uprchlice – a nebyl to život snadný ani šťastný. Na konci 80. let, ve svých asi 16 letech, byla Šarbat Gula provdána za muže jménem Rahmat Gul.
Šlo o domluvený sňatek, jak bývá v tamní tradiční společnosti zvykem. V Pákistánu i nadále probíhala válka, a tak se mladá Šarbat v roce 1992 odhodlala vrátit do rodného Afghánistánu, kde se s manželem usadili v odlehlé vesničce na úpatí hor.
V místech, kterým říkávala „uprostřed ničeho“, nebyla elektřina, tekoucí voda, nemocnice ani škola v dosahu. Žili skromně a v izolaci – přes léto v afghánských horách, přes zimu občas v pákistánském Péšávaru, kde manžel pracoval jako pekař. Šarbat však trpěla silným astmatem a nížinné pekelné klima Péšávaru jí nedělalo dobře. Proto většinu roku raději trávila v chladnějších horách ve své rodné zemi.
V divočině bez civilizace přivedla Šarbat Gula na svět čtyři děti – syna a tři dcery. Nejmladší, čtvrtá dcera však bohužel zemřela ještě jako miminko. Navzdory neustálé nejistotě a těžkým podmínkám prý Šarbat nikdy neztratila víru. Její bratr nicméně tvrdí, že slavná „afghánská Mona Lisa“ prožila jen jediný skutečně šťastný den – den své svatby.
Další rána osudu přišla vzápětí. V roce 2012 Šarbat ovdověla – milovaný manžel Rahmat podlehl vážné nemoci, hepatitidě typu C. Z třicetileté ženy se stala zdrcená vdova se třemi dětmi na krku. Afghánistán byl v té době stále zmítán nepokoji a navíc rodinu sužovala chudoba, takže přežití bylo den ode dne obtížnější.
Nová nebezpečí a nedostatek nakonec Šarbat, čerstvě ovdovělou matku, donutily opět uprchnout ze země – tentokrát se svými dětmi. Vydala se zpět do Pákistánu, který po tolika letech považovala za svůj domov.
Aby tam mohla zůstat, opatřila si někdy kolem roku 2014 falešné pákistánské doklady na cizí jméno. Stejně jako statisíce dalších afghánských běženců žila s rodinou v Pákistánu nelegálně a doufala, že v ruchu velkoměsta splyne s davem.
Po celá tato dlouhá léta Šarbat neměla ani ponětí, že její dětská tvář z fotografie je slavná po celém světě. Teprve v roce 2002 – celých 17 let od vydání ikonické obálky – se časopis National Geographic rozhodl vypátrat tajemnou „Afghánskou dívku“.
Steve McCurry se tehdy vrátil do Afghánistánu a v doprovodu televizního štábu podnikl vyčerpávající pátrání. Procházel s jejím portrétem uprchlické tábory, vyptával se místních, až se po několika dnech stal malý zázrak – McCurry stanul tváří v tvář dospělé Šarbat Gule.
Psal se rok 2002 a z dívky na fotografii byla třicetiletá žena, matka několika dětí. Její identitu se podařilo potvrdit pomocí analýzy duhovky oka a konečně tak celý svět poznal jméno té tajemné tváře – Šarbat Gula. Šarbat si prý na okamžik, kdy ji McCurry fotil, sama matně vzpomněla – ale výsledný snímek nikdy v životě neviděla a netušila, že ji zná celý svět.
Jejich opětovné setkání bylo dojemné a spíše tiché. Šarbat byla vdaná a podle přísných pravidel své kultury se nesměla ani podívat cizímu muži do očí, natož se na něj usmát. Fotografovi však tiše svěřila své jediné přání: aby její dcery mohly chodit do školy a získat vzdělání, které jí samotné osud upřel.
Setkání Šarbat Guly s McCurrym zaujalo média, krátký dokument odvysílal i National Geographic. Znovuobjevená „Afghánská dívka“ se dokonce v roce 2002 podruhé objevila na obálce časopisu – jako jedna z mála lidí v historii, kterým se dostalo té pocty být na titulce NG víckrát.
Život Šarbat to ale příliš nezměnilo. Nadále žila skromně ve svém odlehlém koutě světa a starala se o rodinu. Na povrch vyplulo jen několik málo bolestných detailů z jejího života: například to, že kvůli přísné rodině jejího muže nesměla jedna z dcer chodit do školy, i když si to dítě moc přálo.
Šarbat Gula sama tehdy neuměla ani číst a psát – vzdělání jí zůstalo navždy zapovězeno. Přesto dokázala vzdorovat osudu a dál se prát o lepší život pro své děti. Netušila ale, že největší rána osudu ji teprve čeká.
Zatčení a ponížení
Rok 2016 znamenal pro Šarbat životní zlom. V rámci přísných razií proti nelegálním afghánským migrantům v Pákistánu byla na podzim toho roku zatčena také Šarbat Gula. Úřady zjistily, že žije v zemi na falešné doklady, a udělaly z ní exemplární případ. Taková situace nebyla nijak výjimečná – mezi afghánskými uprchlíky bylo tehdy běžné zůstat v Pákistánu „načerno“.
Většinou však úřady přimhouřily oko. Jenže slavná fotografie, kterou měl celý svět spojenou s Afghánistánem, teď paradoxně dohnala její hrdinku. Zelenooká tvář Afghánky byla stále známá a pro pákistánskou vládu představovala ideální obětní oběť při demonstrativní kampani proti uprchlíkům.
Dostala trest patnáct dnů vězení a pokutu 110 000 rupií. Po dvou týdnech za mřížemi ji pákistánské úřady v listopadu 2016 propustily a rozhodly, že musí být i s dětmi deportována zpět do Afghánistánu.
Pocity hořkosti u ní převládly i kvůli vědomí, proč se to všechno stalo – až později si totiž plně uvědomila, že nebýt oné slavné fotografie, nejspíš by ji nikdy nechytili. Sláva pro ni byla spíše prokletím.
Když se Šarbat Gula vrátila koncem roku 2016 po dlouhých letech do Afghánistánu, čekalo ji naštěstí milé překvapení. Její příběh vzbudil pozornost až v prezidentském paláci v Kábulu. Tehdejší afghánský prezident Ašraf Ghaní veřejně prohlásil, že Šarbat Gula patří domů, a pozval ji oficiálně zpět do vlasti.
Osobně jí během malého obřadu v Kábulu předal klíč od nového, plně zařízeného bytu a slíbil, že vláda se postará o vzdělání jejích dětí i o zdravotní péči pro rodinu. „Dnes je pro mě ctí ji přivítat. Vláda Afghánistánu jí dává plně zařízený byt a jsme hrdí na to, že žije důstojně a bezpečně ve své vlasti,“ prohlásil prezident Ghaní v listopadu 2016.
Z pronásledované uprchlice se tak doslova přes noc stala vážená žena, kterou si režim hýčkal. Dokonce dostávala i jakýsi vdovský důchod a mohlo by se zdát, že po všech útrapách čeká Šarbat konečně klidný život. Jenže Afghánistán je nevyzpytatelný – a štěstí Šarbat Guly nemělo mít dlouhého trvání.
Nově nabytá popularita s sebou totiž nesla i nechtěnou pozornost. Lidé okouzlení jejím příběhem přicházeli k Šarbatinu domu, nosili jí dárky a žádali ji o společné fotografie. To se jí příliš nelíbilo – po zkušenostech chápala, že zájem médií může být nebezpečný.
Její dům musela hlídat bezpečnostní služba, protože konzervativním Afgháncům vadilo, že se tvář muslimské ženy objevila v médiích. Někteří radikálové byli přesvědčeni, že ženy nemají na obálkách časopisů co dělat, a Šarbat se mohla stát terčem jejich útoků. Ona sama se dlouho nemohla smířit s tím, jak její fotografie řídila její osud.
Nový život v Itálii
Rok 2021 znamenal pro Šarbat Gulu další dramatickou kapitolu. V srpnu 2021 padla v Afghánistánu prozápadní vláda a moci se po dvaceti letech opět chopilo fundamentalistické hnutí Tálibán. Pro ženy v zemi to byla tragédie – a pro Šarbat Gulu obzvlášť. Jakožto známá tvář představovala terč.
Sama přiznala, že když Tálibán převzal vládu, pochopila, že pro ni bude obtížné v Afghánistánu zůstat – byla příliš slavná a snadno rozpoznatelná. Navíc ti samí radikálové, kterým její fotografie ležela v žaludku, teď v zemi fakticky převzali moc. Šarbat Gula neváhala – rozhodla se svou vlast nadobro opustit, tentokrát zřejmě definitivně.
Ještě v listopadu 2021 jí přišla nabídka pomoci od italské vlády. Řím se jí rozhodl poskytnout azyl v rámci programu na záchranu ohrožených Afghánců. Sama Šarbat se na italské představitele obrátila s prosbou o pomoc a s vděčností přijala jejich nabídku. Ve svých 49 letech tak poprvé v životě letěla letadlem a ocitla se v úplně cizím světě. Mohla si prý vybírat z více možností, kam jít – několik zemí jí nabízelo bezpečí – ale vybrala si Itálii.
Šarbat Gula dnes žije v Evropě poklidným životem, o jakém se jí nikdy nesnilo. Učí se číst a psát. Sama říká, že by se do Afghánistánu hned tak nevrátila.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/ikonicka-fotografie-mlade-afghanky-obletela-cely-svet-zena-ze-snimku-dnes-zije-v-italii-26892
https://medium.seznam.cz/clanek/eva-slachova-snimek-afghanske-mony-lisy-je-svetoznamy-dnes-byste-ji-nepoznali-pred-radikaly-prchla-do-italie-89634
https://www.hatefree.cz/clanky/sharbat-gula
https://www.theguardian.com/global-development/2021/sep/20/its-heartbreaking-steve-mccurry-on-afghan-girl-a-portrait-of-past-and-present
https://www.repubblica.it/venerdi/2022/12/29/news/afghanistan_afghan_girl_steve_mccurry_national_geographic_italy-380904424/
