Článek
Na sklonku roku 1971 spustila Státní bezpečnost systematickou akci proti všem občanům židovského původu. Dala jí krycí název Pavouk – pavouk, jako by tušili, že budou spřádat obrovskou síť. Byl to projekt obludných rozměrů vzhledem k tomu, jak málo Židů po válce v Československu zůstalo.
Jeho cílem bylo plošně zmapovat, kde všude Židé v zemi žijí, pracují, stýkají se. Státní bezpečnost věřila, že tak předejde „nebezpečí sionismu a židovského buržoazního nacionalismu“, jak tehdy s oblibou říkala. Po celé zemi proto vznikaly tajné kartotéky.
Do roku 1988 v nich bylo založeno přes dvacet tisíc osobních spisů: stovky šuplíků plné jmen, dat narození, povolání, informací o rodičích, sourozencích i dětech evidovaných – celé rozkreslené rodokmeny, které měly určit, kdo je „potenciální sionista“.
V evidenční kartě muselo být dokonce uvedeno, jakým způsobem si StB ověřila, že dotyčný člověk má židovský původ či víru. Nešlo totiž jen o členy náboženských obcí. Do pavučího záběru spadli i úplně sekulární lidé, jejichž „nejméně jeden z rodičů byl židovského vyznání nebo se před rokem 1948 hlásil k židovské národnosti“.
Jak cynicky poznamenal jeden dobový dokument: předpoklad, že židovství samo o sobě určuje světový názor, byl režimem pojímán jako důkaz, že nejde o nic jiného než o sofistikovaný antisemitismus.
Co vedlo komunistickou tajnou policii k této rozsáhlé akci? Jaký zločin spatřovala v původu člověka? Odpověď leží v paranoidní atmosféře studené války. Od konce 60. let se ve slovníku východního bloku zabydlelo nové zaklínadlo: „sionismus“. Komunisté tímto pojmem nálepkovali vlastně jakýkoli projev židovské identity, a priori jej považovali za podezřelý.
Sovětský svaz po roce 1967 rozpoutal hysterickou protiizraelskou propagandu – v karikaturách líčil Židy jako spiklence s chapadly po celém světě. A jak trefně uvádí web Holocaust.cz: „Za sionistu byla v sovětském pojetí považována každá osoba, která měla nějaké židovské předky – se skutečným sionismem toto označení nemělo nic společného.“
Komunistický antisemitismus se tak jen převlékl do nového ideologického hávu. Kdysi nacisté, nyní soudruzi – princip zůstával týž.
Československo nebylo výjimkou. Už v 50. letech proběhly nechvalně známé procesy, v nichž propaganda líčila obviněné komunisty židovského původu jako „sionistické spiklence“. Běsnění vyvrcholilo v roce 1952 popravou Rudolfa Slánského a deseti dalších nevinných lidí v rámci zinscenovaného megaprocesu.
Tehdy komunisté využili antisemitské předsudky k likvidaci nepohodlných – a málem tím rozvrátili i poslední zbytky důvěry československých Židů v nový režim. Po smrti Stalina se státní zuřivost na čas utišila.
V roce 1962 dokonce ministerstvo vnitra ukončilo předchozí tajnou akci jménem Rodina, v níž evidovalo rodinné vazby osob židovského původu, s tím, že takové plošné sledování je neobhajitelným projevem antisemitismu. Na pár let se zdálo, že ideologická posedlost Židy pominula. Jenže vše se zvrátilo po roce 1967.
Rozhodující záminka přišla s Pražským jarem 1968. Tehdejší uvolnění poměrů a pokus o „socialismus s lidskou tváří“ vyděsily konzervativní křídlo komunistů k smrti. Když reformní hnutí potlačila invaze vojsk Varšavské smlouvy, potřeboval nastupující normalizační režim ukázat na viníka.
A v duchu sovětské propagandy jím učinil mytického Žida – „sionistu“. Historik Ondřej Koutek k tomu poznamenává: „StB celé Pražské jaro interpretovala jako pokus o jakýsi sionistický převrat a tomuto vývoji do budoucna chtěla jednou provždy zabránit.“ Mnozí čelní představitelé obrodného procesu (od spisovatele Arnošta Lustiga přes novináře Jiřího Pelikána až po generála Františka Kriegla) totiž byli židovského původu.
Nikdo soudný nepovažoval jejich reformní aktivity za organizovaný etnický komplot – ale komunistická ideologie soudná nebyla. V očích Husákových normalizátorů se z pohodlné zkratky stal pevný názor: Židé rozvrátili socialismus zevnitř.
Žid jako nepřítel státu
Od roku 1970 tak vládnoucí garnitura začala potichu upevňovat sítě proti domnělému židovskému vlivu. Zpravodajské správy Ministerstva vnitra dostaly pokyn soustředit pozornost na tzv. sionistickou problematiku. StB obnovila sledování židovských náboženských obcí a zahájila budování databází.
Na jaře 1972 pak ministerstvo vnitra oficiálně přistoupilo k cílené evidenci všech osob židovského původu nebo vyznání v Československu – začala Akce Pavouk. Po celé zemi dostali operativci za úkol lustrovat archivy matrik a někde i oslovovat pamětníky, aby dali dohromady jmenné seznamy Židů.
Úřady dokonce využívaly seznamy, které za války pořídilo gestapo. Karta za kartou přibývaly do centrální kartotéky. U každého jména musely být vypsány rodinné vztahy a eventuální příbuzní v cizině, zejména v Izraeli.
Pavouk si vyžádal i kuriózní opatření: jelikož děti evidovaných osob měly být automaticky registrovány po dosažení 15 let, StB musela sledovat i narozené potomky „smíšených manželství“. Totalitní režim jednoduše považoval židovskou krev za rizikový faktor sám o sobě – a to byla logika, jež v lecčems děsivě připomínala nacistické rasové zákony o „jedné židovské babičce“.
V praxi Akce Pavouk probíhala převážně skrytě a tiše. V normalizačních 70. letech se už nekonaly veřejné monstrprocesy jako za stalinské éry. Židé nebyli hromadně zavíráni do vězení jen pro svůj původ – StB se poučila, že otevřený teror by vyvolal odpor intelektuálů na Západě a mohl zkomplikovat obchodní styky. Místo toho nastoupila tichá, systematická perzekuce.
Tajní důstojníci referovali o jakékoli „prosionistické činnosti“ – tedy třeba i o tom, že si někdo dopisuje s příbuznými v Izraeli nebo navštěvuje přednášky o hebrejské kultuře. Získané poznatky pak využívali k nenápadným zásahům do života sledovaných lidí.
Probíhalo standardní úřední šikanování v zákulisí: někdo se například nedostal na vytoužený studijní obor; jiný přišel zčistajasna o práci a nenašel nové místo; dalšímu bez udání důvodu úřady neumožnily vycestovat do ciziny.
V archivech lze dohledat konkrétní příklady: lékař, kterému StB překazila nástup na kliniku, protože primář i jeho zástupce byli Židé a „další Žid na oddělení“ už podle tajné policie představoval příliš velké riziko.
Podobně byla v některých podnicích uplatňována neoficiální kvóta: jakmile tam pracovalo „příliš mnoho“ Židů, postarala se StB, aby žádný další nebyl přijat. Židovský původ se tak stal skrytou překážkou kariérního růstu – rasovou kategorií, již režim oficiálně neuznával, ale v tichosti podle ní zacházel s lidmi.
Pavoukova síť měla mnohá vlákna. Státní bezpečnost například důkladně infiltrovala židovské náboženské obce pomocí informátorů z řad jejich členů. Někteří ke spolupráci svolili pod nátlakem či výměnou za příslib výjezdů na Západ; jiní věřili komunistické lži, že bdí nad státní bezpečností a bojují proti sionismu, a donášeli horlivě.
Takoví tajní spolupracovníci sedávali v synagogálních radách i mezi zaměstnanci židovských institucí. Dohlíželi, aby žádná aktivita obce nevybočila z povoleného rámce, a pravidelně hlásili důstojníkům StB, co se uvnitř komunity šustne.
Ti pak mohli hbitě zasáhnout, pokud by snad do země přijel zahraniční rabín na návštěvu, pokud by se chystal letní tábor židovské mládeže nebo třeba vznikl kroužek pro studium hebrejštiny.
StB chtěla mít vše pod kontrolou. Její příslušníci skrytě dohlíželi i na významné židovské památníky. V terezínské Malé pevnosti například až do roku 1989 fungovala stálá expozice o historii komunistické policie – ale muzeum připomínající utrpení 140 000 Židů vězněných v ghettu se tam zřídit neobtěžovali.
Každoroční zářijovou tryznu Kever Avot k uctění obětí holokaustu sice stát tiše toleroval, ale úzkostlivě dbal, aby se o ní veřejně nevědělo.
Samotní čeští a slovenští Židé o existenci Akce Pavouk neměli tušení – pocítili však důsledky jejího tahání za nitky. Mnozí nabyli dojmu, že doma nemají budoucnost. Od poloviny 70. let se do zahraničí vystěhovaly stovky lidí, kterých se tyto represe dotkly.
Byl mezi nimi i spisovatel a dramatik Karol Sidon, potomek smíšeného manželství a pozdější vrchní pražský rabín. Jako signatář Charty 77 byl pronásledován dvojnásob. „Estébáky jsem měl dva, jednoho kvůli Chartě a druhého kvůli židovství, protože komunistický režim byl nepokrytě antisionistický a antisemitský,“ vzpomíná Sidon.
Právě vytrvalé sledování, zesílené Pavoukem, a opakované zatýkání ho nakonec přiměly odejít. Roku 1983 mu StB s nechutnou upřímností „navrhla“, že by pro něj bylo rozumnější emigrovat. Sidon pochopil – a vybral si exil, aby mohl vychovávat své děti aspoň v cizině svobodně.
Do Německa s ním tehdy zamířilo i několik dalších prominentních nepohodlných Židů. Ti, kdo zůstali, raději svou židovskost příliš nezdůrazňovali. Bylo snazší zmizet v šeru a splynout s davem než na sebe upozornit a riskovat problémy.
Mlčky tak dozníval kdysi bohatý židovský život v Československu. Stárnoucí přeživší holokaustu se stáhli do soukromí a mladší generace se často raději plně asimilovala. Kdo se přesto zapojil do činnosti židovské obce, stal se prakticky obratem zájmovou osobou StB.
Leo Pavlát, pozdější dlouholetý ředitel Židovského muzea, se v 70. letech jako mládenec zapojil do kulturních aktivit pražské obce – a ocitl se pod drobnohledem. „Vše doma tajil. Mamince jsem nikdy o žádných potížích neřekl. Měla toho naloženo už dost, než abych ji ještě stresoval estébáky,“ líčí Pavlát, jehož matka přežila Osvětim jako jediná ze sedmnáctičlenné rodiny.
Pokaždé, když ho tajná policie předvolala k výslechu, prožil noční můru: vyšetřovatelé na něj křičeli povědomé stereotypy o židovském spiknutí a nitkách, kterými Židé ovládají svět. Bylo to absurdní i děsivé zároveň. Pavlát chápal, že nemá jak svou nevinu dokázat – v očích antisemitů totiž židovský původ stačil jako důkaz viny.
Spálené spisy
Akce Pavouk trvala bezmála dvacet let. Její pavučina se rozrostla a zhoustla, byť ne všechny části bezpečnostního aparátu plnily úkol tak důsledně, jak si ústředí představovalo. Koncem 80. let se dokonce StB pokusila zavést počítačovou databázi s názvem Semité, která by evidenci Židů zrychlila – testovali ji v Plzni v roce 1987.
Než ji však stihli rozšířit do celé republiky, režim se začal hroutit. V listopadu 1989 se komunistický režim zhroutil a Státní bezpečnost v předtuše konce horečně ničila tajné materiály. Konec Akce Pavouk přišel rychle, v temných koutech archivu. Ještě v prosinci 1989 stihli příslušníci StB v rámci skartace skartovat všechny svazky krycím jménem Pavouk a spolu s ním podstatnou část písemné dokumentace k této akci.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_Pavouk
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10209991308-tajne-akce-stb/409235100221001/
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/08/PD_1_17_s40-54.pdf
https://policie.gov.cz/clanek/akce-pavouk.aspx
https://temata.rozhlas.cz/akce-pavouk-mapovala-zivoty-zidu-v-cssr-7990731
http://www.britskelisty.cz/0104/20010424f.html
https://hlidacipes.org/socialismus-o-dejinach-zidu-mlcel-ze-sionismu-udelal-zaklinadlo-a-holocaust-vymazal-z-osnov/
https://www.holocaust.cz/dejiny/antisemitismus-2/antisemitismus-po-druhe-svetove-valce/antisemitismus-v-zemich-tzv-vychodniho-bloku/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karol_Sidon
