Alois Švehlík utekl z domu před násilnickým otcem ve 14 letech. Dostal se až do Národního divadla

Narodil se v červenci 1939 do obchodnické rodiny, právě uprostřed bouřlivých dějin. Koncem války zažil jako pětiletý kluk i mrazivé nálety spojeneckých bombardérů na rodné Pardubice – výbuchy otřásaly domem, zatímco on se s rodiči choulil ve sklepě.

Přesto největší peklo nečekalo venku, ale doma. Aloisův otec přišel po nástupu komunismu o svůj obchod a těžce to nesl; stal se z něj zlomený muž plný vnitřních běsů. Své zklamání a vztek vybíjel na rodině. Malý Alois vyrůstal v atmosféře neustálého strachu.

Otec trestal sebemenší prohřešky tvrdými ranami – často bičem ze šňůry od žehličky. Korkové linoleum v bytě bývalo vyleštěné jako zrcadlo a stačila jediná facka, aby po něm chlapec doslova „lítal jako hadr na holi,“ jak s hořkostí líčil později. Dva výprasky byly tak kruté, že měl dokonce pocit, jako by mu šlo o život.

Alois nebyl jediným terčem otcova řádění – podobné hrůzy zažíval i jeho starší bratr Jaroslav. Oba chlapci nakonec neviděli jinou možnost než útěk. Každý z nich v jiný čas utekl z domova, aby si zachránil holý život. Jaroslavovi bylo tehdy jedenáct. Ujala se ho neznámá bezdětná rodina a dva měsíce se o něj starala.

Alois utekl o pár let později. Snad tehdy, v bezesných nocích někde v úkrytu, v něm uzrálo pevné rozhodnutí: své vlastní děti nikdy bít nebude. „I když herec zažil v dětství peklo, sám ani na jedno ze svých tří dětí nikdy ruku nevztáhl,“ zaznamenal si novinář z magazínu Aha po rozhovoru s ním.

Nebylo to však jen domácí násilí, co mladého Aloise drželo zpátky. Po válce se rodina ocitla na okraji zájmu společnosti: komunistický režim pohlížel na obchodníky jako na nepřátele lidu. Aloisův otec byl kvůli „buržoaznímu původu“ sesazen z postavení, a dokonce přišli o většinu úspor při měnové reformě.

Když nastal čas volby školy, komunisté nedovolili nadanému chlapci studovat gymnázium. Místo toho ho „odklidili“ na průmyslovku – strojírenskou průmyslovou školu v Chrudimi. Alois techniku nesnášel, studiem doslova protrpěl, ale i přes vnitřní zoufalství školu roku 1958 dokončil. Krátce nato narukoval na vojnu. Tam někde, mezi hukotem strojů a drilem kasáren, v něm znovu zesílil starý sen z dětství: chtěl stát na divadelních prknech, tak jako jeho milovaný bratr Jaroslav.

Jaroslav Švehlík už tehdy byl uznávaným hercem. Absolvoval DAMU a mířil vysoko – dostal dokonce nabídku angažmá v Národním divadle. Jenže osud tomu chtěl jinak: ve dvaačtyřiceti letech Jaroslav zemřel na zákeřnou nemoc, aniž stihl na naší největší scéně nastoupit.

Pro dvacetiletého Aloise to byla drtivá ztráta, ale i motivace. Cítil, že teď on musí naplnit to, co bratrovi nebylo dopřáno. Hned po vojně se tedy přihlásil na hereckou akademii. Když ho na DAMU nepřijali, bylo to pro hrdého mladíka ponižující – ale nevzdal to. Nic jiného dělat nechtěl, a hlavně se nechtěl vracet domů.

Začal obcházet oblastní divadla a prosit o šanci. Roku 1962 nastoupil jako herecký elév v malém divadle v Klatovech. Jeho hereckou školou se stalo pozorování zkušenějších kolegů – a talent měl nesporný. Následovala štace v Mostě, dvě sezóny v Olomouci, a nakonec zakotvil v Liberci, kde strávil v angažmá devět let.

Právě tam, v srpnu 1968, zastihla Aloise okupace vojsky Varšavské smlouvy: tanky duněly před libereckým divadlem, když zkoušel na jevišti další roli. V Liberci se postupně vypracoval z naivních milovnických postav k charakterním rolím a získal pověst spolehlivého, charismatického herce. Našel tam i mentory: starší kolegové ho vedli a on hltal každou jejich radu.

Byla tu ještě jedna zásadní věc, která mu dodala sílu přežít těžké začátky: láska. Ještě před odchodem do divadla, krátce po maturitě, poznal v pardubické továrně mlýnských strojů drobnou černovlasou ekonomku Florentinu. Pracovala tam jako účetní.

Často spolu obědvali v podnikové kantýně a snili o jiném životě. Zamilovali se. Vzali se roku 1967, hned poté co on absolvoval povinnou vojenskou službu. Florentina ho doprovázela i na všechny divadelní štace – z rodného východu Čech s ním odešla na sever, na Moravu, kamkoli bylo třeba.

Sdílela s ním nejistotu herecké profese i skromný plat, ale nikdy si nestěžovala. Když se jim narodily děti – Tereza v roce 1968, David 1972 a Andrea 1977 – byla to hlavně Florentina, kdo se staral o domácnost. Alois býval kvůli práci věčně na cestách, a jak sám uznal, bez její obrovské opory by rodinu neudržel. „Měl ve své o čtyři roky mladší manželce Florentině celý život velkou oporu,“ psalo se později o jejich partnerství. Společně překonali nejednu těžkou zkoušku, ale nepředbíhejme.

V polovině 70. let se rodina Švehlíkových přestěhovala do Prahy. Alois dostal konečně angažmá ve vysněné metropoli – v Městských divadlech pražských. Splnil si svůj sen a jako čerstvý čtyřicátník se začal objevovat i ve filmu a televizi.

Filmaři si ho dřív nevšímali, dokud hrál daleko od Prahy, ale jakmile byl více na očích, začali ho obsazovat. Zahrál si menší role ve válečných dramatech („Sokolovo“, „Osvobození Prahy“), ve sci-fi pro děti („Odysseus a hvězdy“), v televizních seriálech. Po letech dřiny přišla zadostiučinění: diváci začali znát jeho tvář i hlas.

Nezaměnitelný hlas – hluboce posazený, s lehce chraplavým tónem – se stal jeho poznávacím znamením. Měl v sobě něco uklidňujícího a zároveň autoritativního. Dabing byl pro něj jako stvořený. Když promluvil, rezonovaly v tom životní zkušenosti i skrytá něha.

Netrvalo dlouho a Alois Švehlík se stal vyhledávaným dabérem světových hvězd. Propůjčil hlas Jacku Nicholsonovi, Anthony Hopkinsovi, Robertu De Nirovi či Charlesi Bronsonov. Díky poctivé píli získal řadu ocenění za mistrovství v dabingu – dokonce jako jeden z mála několikrát po sobě. Když namluvil Jacka Nicholsona ve filmu „Lepší už to nebude“, mnozí diváci si jeho výkon pochvalují dodnes jako nepřekonatelný.

Přesto zůstal především divadelníkem. Divadlo bylo jeho osudem. Roku 1988 se dočkal toho, o čem snil od klukovských let: stal se členem činohry Národního divadla v Praze. Na prknech „zlaté kapličky“ strávil více než 35 let a ztvárnil tam desítky úžasných rolí.

Od klasických hrdinů po komplikované charaktery – vždy jim dokázal vtisknout kus pravdy. Diváci si ho pamatují jako bodrého mlynáře z pohádky Princezna ze mlejna, nebo jako drsného kapitána Honce v černé-komedii Černí baroni. V pozdním věku zazářil ve filmu Na střeše (2019) v hlavní roli osamělého profesora Rypara – za tu byl dokonce nominován na Českého lva.

Když stál Alois Švehlík na jevišti, působil nesmírně suverénně. Nikdy ale nepropadl rutině ani pýše. Kolegové o něm říkali, že je to „rovný chlap s charismaticky drsným hlasem a citlivou duší“. Měl pověst skromného profesionála, který bere vážně svou práci, ale ne sebe sama.

Ve skutečnosti byl Alois spíš tichý a pokorný člověk, navzdory tomu, jak bouřlivé nebo arogantní typy často hrál. Víra – jak v Boha, tak v základní lidské hodnoty – v něm zakořenila už od dětství a nikdy ho neopustila. Snad díky tomu všemu se mu v životě podařilo překonávat rány osudu, které by jiné položily.

Život se s ním od začátku nemazlil – a bohužel trpké zkoušky nepřestaly ani v dospělosti. Když už se zdálo, že má vybojováno, osud udeřil znovu. Co horšího ještě mohlo přijít? Například zlověstné onemocnění, které už jednou viděl řádit v rodině. V roce 2006, Aloisovi bylo 67 let, začalo ho pobolívat v krku a podivně se mu měnil hlas.

Tušil neblahou zprávu – jeho bratr Jaroslav kdysi zemřel na rakovinu štítné žlázy, a teď všechno nasvědčovalo, že totéž potkalo jeho. Lékaři diagnózu potvrdili. Nádor štítné žlázy. Sdělení to bylo o to děsivější, že pro herce a dabéra hlas znamená živobytí.

Alois ale bojoval statečně. Podstoupil operaci a ozařování, aniž by si navenek stěžoval. Paradoxně zprávu o své nemoci nejprve oznámil kolegům v divadle a teprve pak rodině– takový byl profesionál. Když se vrátil z léčby domů, musel dokonce s manželkou nějaký čas spát odděleně, protože po radiojódové terapii vyzařoval záření. Naštěstí první útok rakoviny odrazil. Zvítězil. Vyléčil se a brzy se zase vrátil na prkna, která znamenají svět– jako by tím stvrzoval, že ho nic nezlomí.

Jenže zákeřná nemoc se nevzdala. O sedm let později přišla recidiva. Druhá operace tumoru měla těžší průběh. Alois Švehlík se probudil a zjistil, že přišel o hlas – zcela oněměl. Pro člověka, jehož hlas poznával celý národ, to byl mrazivý okamžik prázdnoty.

Následovaly měsíce urputné hlasové rehabilitace. Půl roku dennodenně cvičil, trpělivě trénoval každičké slovo, odmítal to vzdát. A povedlo se: hlas se mu vrátil a s ním i chuť dál hrát. Jen jedno se změnilo – od té doby už si pečlivě vybíral role, aby nemusel hlasivky příliš namáhat. Opatrnost se vyplatila; dalších několik let strávil v plné práci obklopen milovanou rodinou.

Mezitím ho potkalo i jiné neštěstí, tentokrát živelné. Na konci jedné bouřlivé květnové noci roku 2009 zazvonil Aloisovi telefon. Volali zoufalí sousedé z Domažlicka: „Hoří vám chalupa!“ Švehlíkovi měli od 90. let útulnou chalupu ve vsi Lštění, kde s rodinou trávili každé léto a víkendy.

Teď ji pohltily plameny. Příčinou byl úder blesku při noční bouři. Na místo se sjelo sedm hasičských sborů, ale oheň se šířil rychle. Shořelo všechno – střecha, nábytek, vzpomínky. Alois s Florentinou tam naštěstí tu noc nebyli.

Přesto ho pohled na doutnající trosky milovaného domova hluboce zasáhl. Později popsal, jak se cítil, když dorazil k vyhořelé chalupě: „Uhodil do ní blesk… po půlnoci zvonil telefon, že nám hoří chalupa. Naštěstí v ní nikdo nebyl… z těch zásuvek lítaly při zásahu bleskem až metrové výboje. Shořelo nám úplně všechno,“ vzpomínal otřeseně.

Ironií osudu jen pár dnů před požárem dodělal na chalupě novou fasádu a střechu – a najednou nezbylo nic než ohořelé zdi. Byla to rána, po které by člověk mohl ztratit chuť začínat znovu. Alois Švehlík to však vzal jako chlap. Připomněl si, že hlavní je, že se nikomu nic nestalo, a pustil se do obnovy. Chalupu následně opravili a on tam až do konce života jezdil načerpávat síly.

„Jsem městský člověk s srdcem vesničana,“ říkával s úsměvem a s motykou v ruce okopával svou zahradu plnou bylinek a růží. Klid venkova pro něj byl balzám; v tichu přírody nacházel mír, který mu byl v dětství odepřen.

Jedna ze životních karambol, které ho potkaly, byla i vlastní chyba. Jindy disciplinovaný herec si výjimečně vybral slabou chvilku. V zimě 2011 sedl do auta po oslavě, při které popíjel alkohol. Cestou noční tmou nedaleko chalupy dostal smyk a havaroval.

Naštěstí nikomu neublížil, vyvázl s lehkým zraněním – ale vyšlo najevo, že měl 1,3 promile alkoholu v krvi. Soud mu poté odebral řidičský průkaz a uložil podmíněný trest. Nesl to těžce a styděl se. Později přiznal, že šlo o nezodpovědnost, kterou už by nezopakoval. I mistři svého oboru jsou jen lidé – a Alois Švehlík se nikdy nebál přijmout odpovědnost i za své chyby.

V posledních letech už přece jen ubíral tempo. Stále učil na DAMU a občas hrál menší role, ale zdraví ubývalo. V roce 2021 převzal Thálii za celoživotní mistrovství a na ceremoniálu pronesl, že ještě nechce patřit do starého železa. A skutečně – ještě v létě 2024 vystoupil na jevišti Národního divadla, když ho uváděli do Síně slávy.

Publikum mu tleskalo vestoje a on dojatě prohlásil, že z Národního se přece neodchází do penze, dokud to jde. Jenže jeho unavené tělo už pomalu vypovídalo službu. Chřadnul před očima. Kolegové i rodina si všimli, že ztrácí dech, je pohublejší a velmi unavený. On sám o tom nemluvil, snad aby je neznepokojoval.

V březnu 2025 ho zdravotní stav upoutal na lůžko. Doma v pražských Košířích u něj bděla milovaná Florentina a děti docházely každý den. Alois Švehlík odešel z tohoto světa 2. dubna 2025 krátce po půlnoci, obklopen rodinou. Bylo mu 85 let. Ještě večer předtím u jeho postele seděl syn David, obě dcery i zeť Martin – celá jejich herecká dynastie.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/alois-svehlik-detstvi-divadlo-damu-cerni-baroni.A240626_140502_lidicky_laci

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/100529/brutalni-tajemstvi-aloise-svehlika-75-otec-tyran-ho-donutil-k-zoufalemu-cinu.html

https://cnn.iprima.cz/domaci/posledni-chvile-herce-aloise-svehlika-dopraval-si-hospudky-smrt-prisla-kratce-po-pulnoci-470629

https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-zaujalo-nas-zemrel-alois-svehlik-98300

https://www.lifee.cz/zivotni-trable-charismatickeho-aloise-svehlika-despoticky-otec-pozar-chalupy-a-boj-s-rakovinou-37e3e

https://zeny.iprima.cz/zivotni-laskou-herce-aloise-svehlika-byla-ekonomka-florentina-470600

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_%C5%A0vehl%C3%ADk

https://www.poznatsvet.cz/kultura-a-umeni/alois-svehlik-chalupa-u-domazlic/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/810162/herec-alois-svehlik-85-odesel-pricina-smrti-odhalena.html