Anders Breivik: Syn diplomata, který se stal monstrem. Zabil 77 lidí

Skryla se za balvanem na břehu ostrova a snažila se ani nedutat. Naslouchala křupání větviček – vrah v policejní uniformě obcházel místo, kde se tiskla s dalšími vyděšenými teenagery. Vedle ní se ozval zoufalý výkřik. Dívka cítila, jak na ni dopadlo bezvládné tělo a potřísnilo ji teplou krví. „Padla na mě mrtvá. Tak jsem přežila,“ vzpomíná poté, co hrůzné řádění ustalo. Mezi stromy pomalu utichaly výstřely a ostrov Utøya se ponořil do přízračného ticha přerušeného jen vzlyky zraněných.

Anders Behring Breivik mezitím klidně přecházel po ostrově a systematicky kontroloval, zda opravdu nikdo nezůstal naživu. Na sobě měl dokonalou imitaci policejní uniformy, na tváři kamenný výraz. Před necelými dvěma hodinami se vylodil jako samozvaný „ochránce pořádku“ mezi účastníky mládežnického tábora vládní strany.

Teď kráčel mezi těly dětí, která ještě před chvílí bezstarostně hrála volejbal a zpívala u táboráku. Kdykoliv zaslechl zaškobrtnutí či zasténání, zvedl zbraň a střelil ležící oběť znovu – pro jistotu. Vrah bez výrazu v očích; na pokraji jezera, v jehož ledové vodě se třásli ti, kteří se pokusili o zoufalý únik. „Stůjte, vraťte se zpátky!“ volal Breivik na prchající a plavcům pálil kulky do zad.

Někteří mladí Norové se snažili předstírat mrtvé, ale střelec neměl slitování a pálil i do ležících těl. Trvalo přes hodinu, než ostrov obklíčily speciální jednotky norské policie – kvůli chybějícímu vrtulníku a dopravní zácpě jim zásah trval zoufale dlouho. Breivik se vzdal bez boje.

Nejmladší oběti bylo teprve čtrnáct let. Jen o pár desítek kilometrů dál, v centru Osla, už leželo dalších osm mrtvých po bombovém útoku, který tentýž muž spáchal o necelé dvě hodiny dříve. Jediný člověk během jediného odpoledne připravil o život 77 nevinných lidí – nejhorší masakr v moderních dějinách poklidného Norska.

Po celé zemi zavládlo ohromené ticho. Zpráva o řádění na ostrově dorazila i k Jensi Breivikovi, bývalému diplomatovi a otci atentátníka. Když pochopil, že pachatelem je jeho syn Anders, zhroutil se. „Už se necítím jako jeho otec. Jak tam mohl jen tak stát a zabít tolik nevinných lidí – a ještě si myslet, že je to v pořádku?“ pronesl zdrceně v rozhovoru pro švédský deník Expressen. Jak se z jeho syna, docela obyčejného norského chlapce, stal fanatik a masový vrah? Jaká cesta vedla k tomuto chladnokrevnému běsnění uprostřed letního tábora plného dětí?

Anders Behring Breivik se narodil 13. února 1979 v Oslu. Jeho otec Jens Breivik byl diplomat na norské ambasádě v Londýně, matka Wenche Behringová zdravotní sestra. Manželství rodičů se však rozpadlo, když byl Andersovi pouhý jeden rok – otec od rodiny odešel a malý syn vyrůstal s matkou, která se s rozvodem těžko vyrovnávala.

Veřejně dostupné informace z té doby hovoří o zdánlivě normálním dětství. Anders hrál na počítači hry, miloval hip-hopovou hudbu a s kamarády po večerech maloval graffiti po zdech v Oslu. Jeden z jeho nejlepších přátel byl dokonce imigrant z Blízkého východu – nic nenasvědčovalo tomu, že by se Anders někdy měl zajímat o politiku nebo že by v něm dřímala zášť vůči přistěhovalcům.

Jenže za zavřenými dveřmi domova nebylo vše v pořádku. Podle pozdějšího psychologického šetření byla Breivikova matka duševně labilní a nezvládala synovu výchovu. Již od dětství v něm prý viděla agresivní povahu a bála se, že jednou někomu ublíží. Často ho bila a v záchvatech zoufalství mu dokonce říkala, že si přeje, aby byl mrtvý. Anders jako by se odmalička učil žít v prostředí plném nenávisti – a vsákl ji do sebe.

Dospívající Breivik hledal mužské vzory, ale s otcem se vídal čím dál méně. Zlom nastal kolem jeho šestnáctých narozenin. Anders se tehdy zapletl s partou pouličních sprejerů, což otec Jens kategoricky odsoudil. Otec a syn si přestali rozumět a kontakt mezi nimi nadobro vyhasl. Osamělý mladík se upnul k matce a postupně hledal svůj životní směr sám.

Po škole zkoušel podnikat – vystudoval obchodní školu a chlubil se, že má samostudiem znalosti na úrovni vysokoškolského titulu. V 19 letech se krátce angažoval v mládežnické organizaci pravicové populistické Pokrokové strany, která vystupovala proti imigraci. Politika ho do té doby příliš nezajímala, ale koncem 90. let začal přejímat stále vyhraněnější názory.

Z mládežnické buňky plynule přešel do členství ve straně. Jeho postoje se radikalizovaly a začal sympatizovat s ultrapravicovými a xenofobními kruhy po celé Evropě. Podle pozdějších zjištění dokonce navázal kontakty se srbskými ultranacionalisty – obdivoval totiž tvrdost, s jakou v bývalé Jugoslávii bojovali proti muslimům.

Ve svém nitru si postupně vystavěl obraz nepřítele: za úpadek Evropy v něm mohli přistěhovalci muslimského vyznání a zejména liberální „multikulturalisté“ u moci, kteří islamizaci podle něj naivně napomáhali.

Na počátku nového tisíciletí Breivik definitivně opustil pokusy o běžný život. Izoloval se od okolí a vše podřídil jediné myšlence: že Norsko i celou Evropu je třeba „očistit“ od islámu a od těch, kdo mu otevírají dveře. Svůj chorobný plán připravoval roky. Fascinován terorismem studoval útoky po celém světě a hledal „nejefektivnější“ způsob, jak zasadit úder společnosti, kterou nenáviděl.

Zároveň chtěl zmást policii a tajné služby – budil zdání spořádanosti, aby neupoutal pozornost. V roce 2009 si založil falešnou farmaceuticko-zemědělskou firmu Breivik Geofarm, která mu posloužila jako krytí pro nákup chemikálií. Pod záminkou hnojení polí tak bez povšimnutí pořídil více než šest tun umělých hnojiv a pronajal si odlehlou farmu na jihovýchodě země.

Tam, daleko od lidí, experimentoval s výrobou výbušnin. Z průmyslových hnojiv postupně sestrojil mohutnou bombu – podle návodu z internetu si připravil téměř tunovou nálož ukrytou v dodávce.

Breivik věděl, že k dokonání svých zrůdných plánů bude také potřebovat zbraně. Snažil se je získat nelegálně, aby se vyhnul registraci, a napadlo ho zamířit kvůli tomu do Prahy. V jednom z manifestů popsal české hlavní město jako údajné podsvětní doupě, „nejnebezpečnější metropoli Evropy plnou násilníků, dealerů drog a překupníků zbraní“.

V roce 2010 tedy odcestoval do Prahy s naivní vidinou, že tu na ulici snadno sežene pistole a kalašnikov. Jenže mýlil se. České podsvětí pro něj bylo nedostupné a realita v pražských ulicích ho zaskočila. Namísto gangsterského doupěte objevil „jedno ohromné muzeum“ evropské historie, kde si připadal bezpečněji než ve vlastním Oslu.

Týden bloumal noční Prahou a pokoušel se sehnat kontakt na obchodníky se zbraněmi – oslovoval taxikáře, procházel bary proslulé šedou ekonomikou. Marně. „Byla to nakonec docela pěkná dovolená,“ glosoval s ironickým rozčarováním, když odjížděl domů s nepořízenou.

Veškeré přípravy tak nakonec Breivik uskutečnil na norské půdě. Legálně si opatřil střelné zbraně – získal zbrojní průkaz s odůvodněním, že je vášnivý myslivec. Absolvoval kurzy ve střeleckém klubu a koupil si poloautomatickou pušku Ruger Mini-14 a k tomu pistoli Glock. Během roku 2010 a první poloviny roku 2011 pak do puntíku naplánoval akci, kterou cynicky nazýval „operací“.

Uzavřel se do svého světa paranoia a nenávisti. Trávil celé dny na farmě, kompletoval bombu a sepisoval manifest o 1 500 stranách, ve kterém překotně vysvětloval své zvrácené ideje. Dokument pojmenoval 2083: Evropská deklarace nezávislosti. Míchal v něm výpady proti islámu s konspiračními teoriemi a bombasticky se pasoval do role obránce křesťanské Evropy.

Západní vlády líčil jako zrádce národů a hrozil odplatou „marxistům a multikulturalistům“, kteří podle něj importovali muslimy do Evropy. Sám sebe viděl jako jakéhosi „rytíře“ nového řádu, jenž na troskách liberální společnosti vybuduje utopii zbavenou islámu. Jeho chorobná fantazie zašla tak daleko, že věřil v osobní poslání stát se mučedníkem i hrdinou zároveň.

22. července 2011 nadešel den, k němuž Breivik upínal veškeré své přípravy. Vše bylo nachystáno. Brzy ráno odeslal e-mailem svůj manifest více než tisícovce adresátů – převážně pravicovým extremistům po celém světě. Pak naložil do dodávky výbušninu z hnojiv, kterou sestrojil, a vyrazil na 170 km dlouhou cestu z farmy do centra Osla.

Bylo kolem půl čtvrté odpoledne, když dodávku zaparkoval u výškové budovy Úřadu vlády v osloské čtvrti Regjeringskvartalet. Místo bylo rušné, pracovně všední; nikdo si nevšímal muže v policejní uniformě, který se rychlým krokem vzdálil a nasedl do druhého vozidla, jež si poblíž předem připravil.

V 15:25 otřásla Oslem ohlušující exploze. Nálož ukrytá v opuštěné dodávce explodovala a proměnila vládní budovu v trosky. Tlaková vlna vysklila okna v okruhu několika ulic a betonovým okolím se rozlehl křik raněných. Výbuch zabil osm lidí a desítky dalších zranil.

V prvních chvílích nikdo nevěděl, co se stalo – zda šlo o nehodu, nebo útok. Poplach zaměstnal záchranné složky v celém hlavním městě. Vláda svolala krizový štáb a televizní kanály přinášely zmatené záběry kouře stoupajícího nad zdemolovanou čtvrtí. Norsko zažívalo šok. A přitom to nejhorší mělo teprve přijít.

Zhruba dvě hodiny po výbuchu v Oslu už byl Anders Breivik na cestě k dalšímu cíli. V převlečení za policistu projel bez povšimnutí až k přístavišti a nechal se převézt lodí na nedaleký ostrov Utøya uprostřed Tyrifjordu. Na zalesněném ostrově právě probíhal letní tábor mládeže Norské strany práce – vládnoucí sociálnědemokratické strany, kterou Breivik ve svém fanatismu považoval za úhlavního nepřítele vlasti.

V ten moment se na Utøye rekreovalo na 600 mladých lidí ve věku kolem 14 až 20 let, převážně středoškoláci a studenti. Když Breivik v uniformě vystoupil z lodě, táborníci neměli tušení, co se právě odehrálo v hlavním městě. Norští policisté ostatně běžně na letním táboře mívají prevenční přednášky, takže přítomnost muže zákona nijak nevyvolala paniku.

Naopak – po zprávách o explozi v Oslu byli mnozí rádi, že přijela policie podat informace. Organizátorka tábora Monica Boseiová ale pojala podezření. Neznámý „policista“ byl nervózní a neohrabaný - něco nesedělo. Monica se okamžitě vydala varovat táborového ochránce, neozbrojeného muže jménem Trond Berntsen. Než však stačila cokoliv podniknout, Anders Breivik tasil zbraň a oba je bez varování zastřelil. Potom se otočil k nejbližší skupině nechápajících účastníků tábora – a začal pálit do lidí.

Na utøjské mýtině nastalo peklo. Mladí lidé se rozprchli na všechny strany, když prvních několik z nich padlo k zemi pod dávkou střel. Někdo v panice křičel, ať všichni utíkají do lesa. Jiní v šoku strnuli, neschopni pohybu. Breivik postupoval ostrovem a metodicky střílel po každém, kdo mu přišel do rány. Tábor se proměnil v

děsivou past: není kam utéct, všude kolem chladná voda fjordu. Desítky dětí a vedoucích se rozběhly k pobřeží. Mnozí skáčou do ledové vody a z posledních sil se snaží uplavat pryč od ostrova.

Breivik na břehu mění zásobník a střílí i po plavcích zoufale se snažících dostat na pevninu. „Vraťte se zpátky, já vám pomůžu!“ křičí záměrně matoucí pokyny; několik nešťastníků se instinktivně otočí – a kulky je nemilosrdně dostihnou

. Ostatní plavou dál, někteří až do naprostého vyčerpání. Chladná voda je nemilosrdná - několik mladých lidí se utopí, než stačí dorazit záchranné čluny.

Na ostrově mezitím nastalo ticho rušené jen ozvěnou výstřelů v dálce. Schovaní se krčí v lesních úkrytech, drží se za ruce a snaží se nedýchat. Každý zaprasklý klacík, každý vzdálený krok vyvolává paniku. Mnozí si vypnuli mobilní telefony, aby je neprozradil zvuk.

Jiní zoufale potají píší svým rodinám zprávy na rozloučenou. Celých devadesát minut strachu trvá, než skuteční členové protiteroristické jednotky konečně dorazili a zadrželi pachatele. Breivik nekladl odpor; vzdal se, jako by svůj úkol splnil. Pro stovky přeživších dětí zůstane toto odpoledne navždy nejhorší noční můrou jejich života.

Na zemi zůstalo ležet 69 zastřelených obětí, převážně mladistvých. Celkový počet zabitých toho dne dosáhl 77 – tolik životů vyhaslo vinou jediného fanatika. Norsko, země pyšnící se poklidem a humanismem, se ponořilo do smutku a šoku.

Krátce po masakru začalo vyšetřování odhalovat detaily Breivikova běsnění i jeho motivace. Svět se ptal, zda je tento člověk duševně nemocný, nebo „pouze“ chladnokrevný extremista. Odpověď mělo přinést soudní líčení, které začalo na jaře 2012 v Oslu. Breivik od počátku projevil zájem udělat z procesu tribunu pro své názory.

Hned při prvním přelíčení šokoval pozůstalé demonstrativním gestem – po příchodu do soudní síně se spoutaný ironicky usmál a vztyčil pravici se zaťatou pěstí na pozdrav sympatizantů bílé rasy. Na dotaz soudkyně pak s klidem prohlásil, že vinu necítí. K vraždám se sice přiznal, ale odmítl uznat svou odpovědnost – trval na tom, že jednal „v zájmu norského národa“ a „z lásky k Evropě“.

Tahle slova v soudní síni mrazila. Breivik se snažil líčit hrůzný masakr jako nutný „politický čin“. V publiku seděli rodiče a sourozenci zavražděných dětí a museli poslouchat cynické manifesty člověka, který jim zničil život. Mnozí se neudrželi a opustili sál. Jeden z přítomných, bratr zastřelené dívky, v návalu zoufalství po Breivikovi dokonce mrštil botu – minul ho, ale trefil jeho obhájce.

Hlavní líčení trvalo deset týdnů. Vypovídaly desítky svědků, včetně přeživších mladých lidí z Utøyi. Hlavní otázkou procesu nicméně zůstávalo, zda byl Breivik při činu příčetný. Znalci se nedokázali shodnout – první psychiatrický posudek hovořil o paranoidní schizofrenii, druhý naopak o extrémní poruše osobnosti bez příznaků psychózy.

Sám Breivik paradoxně trval na tom, že psychicky nemocný není, protože chtěl, aby jeho činy byly brány jako ideologický akt, nikoli projev šílenství. Soud nakonec dospěl k jednoznačnému závěru: Anders Behring Breivik byl v době spáchání činu duševně zdráv a plně odpovědný. Rozsudek vynesla předsedkyně senátu Wenche Arntzenová 24. srpna 2012.

Breivik byl uznán vinným z terorismu a mnohonásobné vraždy a odsouzen k trestu 21 let vězení – nejvyššímu možnému trestu podle norského práva. Tato sazba však zahrnovala zvláštní režim tzv. forvaring, což znamená, že po 21 letech může být trest soudně opakovaně prodlužován až doživotně, pokud by odsouzený zůstával nebezpečný.

Breivik verdikt vyslechl s ledovým klidem a dokonce se při oznámení trestu samolibě usmál. Nepokusil se o žádné odvolání – byl spokojen, že ho soud uznal příčetným a jeho zločin tím získal v jeho očích „politickou legitimitu“.

Breivik byl převezen do přísně střežené věznice Ila u Osla, určené pro nejnebezpečnější zločince. Okamžitě byl izolován od ostatních vězňů – nejen pro vlastní bezpečí, ale i kvůli obavám, že by ve vězení šířil svou extremistickou ideologii.

Norské úřady deklarovaly, že nikdy nedovolí, aby se z Breivika stal mučedník nebo celebrita. Přesto o něm média informovala nadále – často kvůli kontroverzím, které sám vyvolal. V roce 2013 zemřela Breivikova matka na rakovinu, ale úřady mu nedovolily účast na pohřbu, aby nepřipustily žádné veřejné vystoupení vraha desítek lidí.

Breivik také využil každé příležitosti, aby na sebe strhl pozornost svými stížnostmi. V roce 2016 například zažaloval norský stát za údajné „nelidské“ podmínky ve vězení – vadilo mu, že je často spoutáván, že tráví většinu času v samotce a že mu cenzurují korespondenci.

Soudní jednání proběhlo přímo ve věznici za mimořádných bezpečnostních opatření. Breivik tam dramaticky tvrdil, že ho izolace ubíjí a že s ním zacházejí „hůř než se zvířetem“. Ovšem fotografie z jeho cely ukázaly, že má k dispozici poměrně komfortní vybavení včetně počítače, televizoru či herní konzole.

Norská justice nakonec rozhodla, že jeho práva porušena nejsou – v roce 2017 zamítl Breivikovy nářky nejvyšší soud v Oslu a v 2018 označil i Evropský soud pro lidská práva věznění Breivika za plně vyhovující mezinárodním standardům. Veškeré Breivikovy pokusy prezentovat se jako oběť systému tak pohořely.

Roky plynuly a jediný Breivikův kontakt s okolním světem zprostředkovávali jeho advokáti. Ve vězení konvertoval k extrémní neonacistické ideologii, sepsal další pamflet a dokonce si v roce 2017 úředně změnil jméno na Fjotolf Hansen, snad ve snaze přepsat vlastní identitu.

Jinak ale zůstával vězněm číslo jedna – pro norskou společnost navždy symbolem absolutního zla. V roce 2022, po odpykání desetiletého minima trestu, získal Breivik poprvé možnost požádat o podmínečné propuštění. Okamžitě této zákonné šance využil. Před soudem v lednu 2022 prohlašoval, že se zřekl násilí a že chce dostat šanci žít normální život.

Jeho chování ale mluvilo o opakujícím se opovržení: hned první den slyšení pozdravil tribunál i přítomné novináře nacistickým salutováním a vytasil transparent s rasistickým sloganem. Psychiatrický posudek konstatoval, že Breivik neprojevuje žádnou lítost ani náznak nápravy a že nadále představuje hrozbu.

Soudci tak neměli pochyb – žádost zamítli. Breivik neuspěl, stejně jako při další žádosti o rok později, a zřejmě ho totéž čeká při všech budoucích pokusech dostat se na svobodu. Norové jsou odhodláni držet svého nejnebezpečnějšího zločince za mřížemi do konce jeho života.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Anders_Behring_Breivik

https://eurozpravy.cz/zahranicni/afrika/49353-prezivsi-u-soudu-mladi-norove-umi-plavat

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/breivik-znovu-neuspel-norsky-soud-rozhodl-ze-vezenske-podminky-neporusuji-jeho_2501292142_elev

https://www.novinky.cz/tag/anders-behring-breivik-10966

https://www.securitymagazin.cz/security/masovy-vrah-zaluje-norsko-za-porusovani-lidskych-prav-1404049568.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/masovy-vrah-breivik-dostal-21-let-vic-neslo-283490

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/vypoved-obeti-u-soudu-s-breivikem.A120524_140019_zahranicni_aha

https://www.novinky.cz/tag/anders-behring-breivik-10966

https://www.britannica.com/event/Oslo-and-Utoya-attacks-of-2011

https://famous-trials.com/breivik/2584-the-anders-breivik-norway-massacre-case-chronology