Antiochie patřila mezi největší města na světě. Mnohokrát povstala z popela, ale dnes je v troskách

Psal se květen roku 526. Obyvatelé Antiochie, zářící perly římského Orientu, se připravovali na svůj sváteční den. Ulicemi s kolonádami proudily davy lidí, v chrámech se modlili věřící. Nikdo netušil, že během několika chvil se celé město změní v hořící peklo.

Zničehonic se ozvalo mohutné dunění a země se začala divoce třást. Budovy praskaly a s rachotem se bortily k zemi. Zvířený prach zahalil slunce, vzduch naplnil křik a nářek. Lidé prchali do ulic jen proto, aby je vzápětí pohltily šlehající plameny – požáry zachvátily trosky domů i chrámů.

Město, jež patřilo k největším na světě, leželo v troskách. Přesto to nebyl konec jeho příběhu – Antiochie se dokázala vzchopit a žít dál. Prozatím.

Právě takové hrůzy a zázračná vzkříšení provázely Antiochii po celou její existenci. Od svého založení roku 300 př. n. l. zažila slavné vzestupy i strmé pády. Seleukos I. Níkátor, jeden z nástupců Alexandra Velikého, položil na břehu řeky Orontes základní kámen města, které mělo zastínit vše na blízkém Východě.

Strategická poloha na křižovatce cest pro karavany z Persie, Egypta a Malé Asie přinesla Antiochii nebývalé bohatství. Během helénistické éry vyrostly v Antiochii velkolepé chrámy, lázně, divadla i slavná hlavní třída s kolonádami.

Římané město nazývali „Antiochia Epidafné“ – Antiochie u Dafné, podle nedalekého háje a letoviska, kam se uchylovala smetánka užívat si zábavy a přepychu. Za císařů Augusta či Tiberia se Antiochie stala třetím největším městem Římské říše (po Římu a Alexandrii) a sídlem římského místodržícího v Sýrii. Odhady hovoří o 300–500 tisících obyvatel, což z Antiochie činilo skutečnou megapoli starověku.

Sláva města ale nespočívala jen v obchodu a moci. Právě zde kolem roku 50 n. l. vznikla jedna z prvních křesťanských obcí a podle legend zde učedníci Ježíše Krista byli poprvé nazváni „křesťany“. V Antiochii kázal svatý Petr i apoštol Pavel, město se stalo centrem církve – antiochijský patriarcha patřil mezi pět nejvýznamnějších na světě.

Kosmopolitní Antiochie vzkvétala, když v nižší zástavbě hlaholil trh s kořením a hedvábím a na pahorku Silpius nad městem se tyčily honosné vily místní elity. Jenže nic z toho nemělo trvat navěky.

Zkáza přišla poprvé v 6. století. Nejdřív ničivý požár (525) a záhy poté zmíněné zemětřesení roku 526 smetly většinu města. Lidové pověry říkaly, že na hříšnou Antiochii dopadl Boží hněv – vždyť podle dobových záznamů pršely z nebe „ohnivé jiskry“ a spalovaly všechno živé.

Sotva se přeživší vzpamatovali, přišla další rána: v roce 540 dorazila k branám perská vojska krále Chosroé I. ze sásánovské dynastie. Persané Antiochii dobyli a dokončili dílo zkázy. Město bylo vydrancováno, domy vypáleny do základů a zbytek obyvatel, který přežil zemětřesení a masakr, čekal krutý osud – perský král nechal tisíce lidí odvléct do zajetí hluboko do Mezopotámie.

Z někdejší metropole zbyly prázdné ruiny a ticho rušené jen nářkem těch, kdo ztratili své blízké. Svět jako by přišel o jeden ze svých klenotů.

A přece Antiochie znovu vstala z popela. Císař Justinián I. nechal město obnovit a pro nový začátek mu dal dokonce jiné jméno – Theopolis neboli „Město Boží“. Několik desítek let Antiochie opět žila, byť zdaleka nedosahovala někdejší nádhery. Jenomže příroda a dějiny si nedaly pokoj.

Další zemětřesení v roce 588 zničilo nové kostely i paláce. Poté přišli roku 613 znovu Peršané a opět tekla krev. A zanedlouho nato, roku 637, dorazila do vyčerpaného města nová mocnost – arabští dobyvatelé ve jménu islámu.

Středověká Antakíja – tak zněl arabský název Antiochie – se změnila ve stín svého starého já. V arabském chalífátu zůstala už jen provinčním městem. Život tu sice pokračoval, vedle sebe tu žili muslimové, křesťané i židé, ale dřívější lesk byl tatam. Přesto se čas od času ozval záchvěv dávné slávy: zejména když se Antiochie stala jablkem sváru mezi mocnými říšemi.

Roku 969 získala město zpět Byzantská říše a Antiochie se načas ocitla znovu na výsluní jako pevnost na hranici s islámským světem. V roce 1084 ovšem padla do rukou Seldžuckých Turků. Křesťanský svět však vzápětí povstal k odvetě v první křížové výpravě.

V listopadu 1097 dorazily před hradby Antiochie desetitisíce křižáků. Město, obehnané silnými hradbami, odolávalo dlouhých sedm měsíců. Obležení provázelo zoufalství – křižáci trpěli hladem a nemocemi, obránci marně čekali na posily. Až zrada jednoho strážného na hradbě umožnila roku 1098 křižákům proniknout dovnitř.

Následoval krvavý masakr poražených: tisíce muslimů i židů bylo pobito nebo prodáno do otroctví. Těla mrtvých ležela v ulicích a vítězové prý zabíjeli nepřátele „až do úplného vyčerpání paží“.

Znovu tak Antiochie okusila potoky krve – tentokrát pro změnu rukama evropských rytířů. Město pak křižáci prohlásili hlavním městem nového Antiochijského knížectví a další téměř dvě století zde vládli křesťanští knížata z rodu Bohemundů.

Legenda o slavné Antiochii však měla být uzavřena poslední apokalyptickou kapitolou. V květnu 1268 stanulo před branami tehdy již zesláblého knížectví vojsko mameluckého sultána Baibara.

Ten si v uplynulých letech podmanil většinu křižáckých držav v Sýrii a nyní se chystal zasadit Antiochii smrtící úder. Když mameluci 18. května 1268 prolomili hradby, zachvátila obyvatele panika. Kníže Bohemund VI. nebyl ve městě, obrana rychle kolabovala. Baibarův velitel před dobytím citadely nabídl zoufalým Antiochijským, že pokud se vzdají, darují jim útočníci život.

Vyčerpaní obránci uvěřili – a otevřeli brány. Jenže místo slitování přišla zrada. Mamelučtí vojáci se vrhli na bezbranné obyvatelstvo s krutostí, která neměla obdoby. Ulicemi tekla krev, domy pohltily plameny a kdysi posvátná místa se změnila v jatka.

Podle dobových kronik bylo na místě povražděno kolem 30 000 lidí a dalších možná 100 000 odvedeno do otroctví. Celé generace obyvatel Antiochie tím zmizely z povrchu země. Křižácká pevnost, která odolávala přes 170 let, byla srovnána se zemí – doslova.

Mstící se mameluci bořili hradby, zapalovali paláce, drancovali bohaté katedrály Petra a Pavla. Když krveprolití skončilo, kdysi pyšné město neexistovalo. Na místě zůstaly ohořelé ruiny a tlející těla, nad nimiž se vznášel odporný zápach spáleniště. Antiochie jako by přestala dýchat.

Zánik kdysi velkolepé Antiochie tehdy šokoval i otrlý středověký svět. Papež Urban IV. měl prý, když se doslechl o pádu města, dojetím a hrůzou omdlít. Skutečnost byla taková, že Antiochie už se z této poslední rány nikdy nevzpamatovala. Ještě v polovině 14. století zde podle arabských cestovatelů žily zbytky obyvatel v několika stovkách chatrčí rozesetých mezi ruinami starých zdí.

Když pak roku 1517 oblast ovládla Osmanská říše, bývala Antiochie už jen bezvýznamnou vesnicí. Svět na ni téměř zapomněl. Někdejší „Královna Východu“ zmizela z map – a zůstalo po ní jen jméno, které si ještě dlouho uchovala tamní nepatrná osada.

Novověk přinesl kraji nové jizvy. Oblast Hatay, v níž Antiochie ležela, sužovala zemětřesení opakovaně. Moderní turecké město Antakya, které vyrostlo v místech starověké Antiochie, sice neslo slavné jméno, ale rušný velkoměstský život se přestěhoval jinam – třeba do nedalekého Aleppa či na pobřeží do Smyrny.

Z někdejší nádhery Antiochie tak zůstaly jen rozvaliny ukryté pod nánosy země u řeky Orontes. Až archeologové ve 20. století odkryli pod vrstvami bahna překrásné antické mozaiky a zbytky divadel či lázní, svědectví dávné slávy. Antakya se mezitím stala poklidným provinčním městem Turecka.

Jakoby symbolicky se však příroda znovu přihlásila o slovo: v únoru 2023 postihlo region ničivé zemětřesení o síle 7,8 stupně, které proměnilo Antakyu v hromadu sutin. Katastrofa si vyžádala desítky tisíc obětí a sprovodila ze světa i mnohé historické památky. „Antakya, starověká Antiochie, byla zničena už poněkolikáté – a lidé se ptají, zda se její dávná sláva ještě vrátí,“ napsala tehdy světová média.

Dnes už víme, že k obnově došlo - či spíš pořád ještě probíhá. A až čas ukáže, zda se jedná o poslední katastrofu, která toto místo čeká.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Obl%C3%A9h%C3%A1n%C3%AD_Antiochie

https://en.wikipedia.org/wiki/Antioch

https://www.biblicalturkey.org/post/earthquakes-in-antioch-antakya

https://ballandalus.wordpress.com/2014/02/01/conquest-of-antioch-1268-letter-of-baybars-d-1277-to-bohemond-vi-d-1275/

https://apnews.com/article/2023-turkey-syria-earthquake-europe-earthquakes-religion-e777d085219cbade507d9970da2e4af5

https://www.wmf.org/projects/antakya-earthquake-heritage-sites