Neprávem popraven ve 14 letech. Po 70 letech se George Stinney Jr. dočkal spravedlnosti.

Bylo mu jen čtrnáct. Drobný černošský chlapec, sotva vážící čtyřicet kilo, seděl přikurtovaný v křesle smrti pro dospělé muže. Popruhy mu klouzaly po útlých pažích, nohama nedosáhl na zem.

Na hlavu mu nasadili koženou helmu s maskou, která mu byla příliš velká. Když kat pustil první smrtící výboj, chlapcovo tělo se zoufale roztřáslo. Maska mu sjela z tváře a odhalila vytřeštěné dětské oči plné slz.

Svědkům popravy se naskytl mrazivý pohled, na který mnozí do smrti nezapomněli. Psal se 16. červen 1944 a George Stinney Jr. právě umíral na elektrickém křesle – sám, vyděšený a neprávem odsouzený.

George se narodil v malém jihokarolínském městečku Alcolu v roce 1929 jako druhé z pěti dětí. Jeho otec pracoval v místní pile, rodina žila v chudém firemním domku poblíž železniční trati. Bylo to město rozdělené kolejemi – doslova. Na jedné straně trati žili běloši, na druhé černoši, s oddělenými školami, kostely i obchody.

Psal se válečný rok 1944 a na americkém Jihu stále platily přísné zákony segregace. Dvě komunity žily vedle sebe, formálně oddělené, s minimem kontaktů a s maximem vzájemné nedůvěry. Pro černošské děti, jako byl George, byl svět bílých něco vzdáleného a často nepřátelského.

Malý George byl bystrý a nadaný kluk. Bavilo ho kreslit, ve škole patřil k nejlepším a doma pomáhal, jak se patří. Vyrůstal v láskyplné rodině; přesto už od dětství cítil, že barva jeho pleti může znamenat potíže. Netušil ale, že jednoho dne bude právě kvůli ní obviněn z neslýchaného zločinu.

Psal se 23. březen 1944, brzy jarní den. George vypustil krávu na pastvu u kolejí a společnost mu dělala osmiletá sestřička Aimé. Odpolední slunce probleskovalo mezi stromy, když se po prašné cestě přihnala dvě děvčátka na kolech.

Jedenáctiletá Betty June Binnickerová a osmiletá Mary Emma Thamesová projížděly kolem černošské části Alcolu a měly jasný cíl – hledaly květiny zvané mučenky. Zastavily u Stinneyových a bezelstně se zeptaly: „Nevíte, kde bychom našly nějaké mučenky?“. George s Aimé překvapeně zavrtěli hlavou: „Ne, nevíme…“ Dívky pokrčily rameny a pokračovaly na kole dál po cestě. Bylo to naposledy, co je někdo viděl živé.

Večer se Betty ani Mary nevrátily domů. Jejich rodiny zalarmovaly sousedy a spustila se horečná pátrací akce po celém okolí. Hledali všichni – i Georgeův otec, který se přidal k hledání se svým nejstarším synem. Noční lesy pročesávaly desítky lidí s lucernami v rukou. Až druhého rána, 24. března, přišla hrůzná zpráva: těla obou děvčátek našel syn místního pastora odhozená v mokrém příkopu nedaleko kolejí.

Čtrnáctiletý George stál nedaleko, když záchranáři vytahovali nehybná drobná těla z bahna. Dívky měly rozdrcené lebky – někdo je ubil těžkým kovovým předmětem. Vedle nich ležela pohozená kola a okolní tráva byla potřísněna krví. Scéna otřásla všemi, kdo ji spatřili.

Celé městečko Alcolu strnulo v šoku a děsu. Jakmile vyšetřovatelé ohledali místo činu, bylo jasné, že vrah jednal mimořádně brutálně. Objevily se i spekulace o sexuálním motivu útoku – u starší Betty zaznamenal lékař drobná zranění v oblasti genitálií, mladší Mary ale znásilněna nebyla. Tak či tak, někdo zabil dvě bezbranné holčičky způsobem, jaký místní ještě nezažili. A všichni chtěli jediné: co nejdřív dopadnout pachatele.

Tlaku vyděšené veřejnosti čelila především místní policie. Potřebovala rychle ukázat na viníka – a brzy si vybrala. Netrvalo ani půl dne a zrak šerifa se upřel na George Stinneyho, čtrnáctiletého chlapce, který měl tu smůlu, že byl posledním, kdo dívky potkal živé.

Svědci z řad bělošských obyvatel tvrdili, že George s Betty a Mary mluvil (to když se ptaly na květiny) a že se pohyboval poblíž místa činu. To v očích úřadů stačilo. Ještě téhož odpoledne, 24. března 1944, vtrhli ozbrojení zástupci šerifa k domu Stinneyových a odvedli George v poutech pryč. Sebrali pro jistotu i jeho sedmnáctiletého bratra Johna, ale toho po výslechu propustili – veškerá vina padla na mladšího George.

Chlapec strávil příští hodiny v malé policejní kanceláři, kde ho bělošští strážci vyslýchali bez přestávky. Nepustili k němu ani rodiče, ani advokáta. George seděl sám proti skupině dospělých mužů a byl k smrti vyděšený. Co přesně se při tom výslechu odehrálo, se už nikdy nezjistí – žádný záznam ani podepsané doznání neexistuje.

Po několika hodinách však policie oznámila, že chlapec se přiznal. Údajně měl vyšetřovatele dovést i k odhozenému vražednému nástroji – kousku železa, nalezeným v příkopu, kterým prý obě dívky ubil. Písemný záznam tohoto doznání ale nikdy nevznikl a důkazní předměty se nedochovaly. Nebylo nic – jen slovo šerifa proti vyděšenému černošskému chlapci.

Ještě toho večera se zpráva o dopadení údajného vraha roznesla městem. Skupiny bělošských obyvatel se začaly srocovat před policejní stanicí s jednoznačným úmyslem: vzít spravedlnost do vlastních rukou. Když se rodina Stinneyových dozvěděla, že George byl obviněn, zachvátila je hrůza. Věděli, co teď hrozí – lynčování celé jejich rodiny rozzuřeným davem.

Georgeův otec byl okamžitě vyhozen z práce a tu noc celá rodina ve spěchu opustila město. Odjeli s holýma rukama do neznáma, jen aby si zachránili život.

Chlapec zůstal ve vazbě sám. Přemístili ho raději do vzdálené věznice, aby ho dav nevypátral. Celých 81 dní čekal George Stinney za mřížemi na soud, vystrašený a odříznutý od světa. Rodiče ho nesměli navštívit – viděli ho až po procesu, těsně před popravou, když ho eskortovali do státní věznice v Columbii.

Čtrnáctileté dítě tak trávilo týdny mezi čtyřmi stěnami, zřejmě nechápajíc, jak se jeho život náhle proměnil v noční můru. Podle spoluvězně Wilforda Huntera, který s ním sdílel celu, George neustále dokola plakal, že nic neudělal.

Proces s Georgem Stinneym začal 24. dubna 1944 – pouhé čtyři týdny po vraždě dívek. Odehrál se v okresním soudě města Clarendon. Do soudní síně se vtěsnal ohromný dav – odhadem přes tisíc zvědavců, všichni běloši. Černošským obyvatelům byl vstup zakázán, rodina obviněného musela zůstat za dveřmi.

George tak stanul před soudem úplně sám, bez tváře blízkého člověka v publiku. Po boku mu seděl jen přidělený obhájce – mladý, politicky ambiciózní právník, pro něhož to byl první případ, a navíc případ, do v němž se zjevně nehodlal příliš snažit.

Naproti tomu státní žalobce a porota měli jasno. Soudní řízení bylo bleskové, trvalo přibližně dvě hodiny. Obžaloba nepředložila žádný hmatatelný důkaz – žádná zbraň, žádné otisky, svědci pouze popsali nález těl a zranění dívek. Hlavním trumfem žalobce bylo tvrzení šerifa o údajném chlapcově přiznání.

Obhájce mladého Stinneyho proti tomu neudělal prakticky nic. Nechal obžalobu mluvit a sám nepředvolal jediného svědka – ani Georgeovu sestru, která mohla potvrdit jeho alibi. Nezeptal se na detaily, nezpochybnil rozpory ve vyšetřování, neprotestoval.

Seděl vedle vystrašeného chlapce mlčky, zatímco státní zástupce líčil porotě hrůzný (a nepodložený) příběh: podle šerifa měl George zabít mladší Mary, aby znásilnil starší Betty, a když ji zabil, ještě se prý vrátil znásilnit její mrtvé tělo. Tato neuvěřitelná a ničím nepodložená historka zapůsobila. Porota složená z dvanácti bílých mužů odešla radit se o verdiktu – a za pouhých deset minut měla rozhodnuto.

Dne 24. dubna 1944 zaznělo soudní síní jediné slovo: „Vinen.“ Georgův osud byl zpečetěn. Soudce Philip H. Stoll vstal, pohlédl na drobného čtrnáctiletého chlapce před sebou a bez zaváhání přečetl rozsudek: „V souladu s právem budete vystaven elektrickému proudu, dokud vaše tělo nezemře. Nechť se Bůh smiluje nad vaší duší.“ Tím bylo hotovo. Proces trval jen něco málo přes dvě hodiny a dítě bylo odsouzeno k smrti na elektrickém křesle.

George Stinney stál nehnutě, oči rozšířené hrůzou. Nikdo z jeho blízkých u toho nesměl být, aby ho utěšil. Bylo mu čerstvě čtrnáct a právě dostal ortel smrti. Od odsouzení k popravě zbývalo jen sedm týdnů – tak rychle tehdy spravedlnost pracovala, alespoň pro černého chlapce v Jižní Karolíně roku 1944.

Šance na odvolání neexistovala. Obhájce se ani nepokusil odvolat či požádat o milost. Několik organizací na ochranu menšin (jako NAACP) sice zkusilo apelovat na guvernéra, ale marně. Guvernér Jižní Karolíny Olin Johnston si před volbami nechtěl rozhněvat bílé voliče – na dopisy ohledně Georgova případu vůbec nereagoval.

Vše tedy směřovalo k nejhoršímu. Odsouzený chlapec byl převezen do státní věznice v Columbii a čekal na stanovený den popravy. Podle záznamů se bál a často plakal. Psal dopisy, v nichž prosil Boha o pomoc a rodinu o odpuštění, že jim prý přidělal starosti. Bylo zřejmé, že vůbec nechápe, proč se ocitl v téhle situaci.

Dne 16. června 1944 časně ráno vyvedla eskorta drobného George z cely. Třásl se po celém těle a slzy mu stékaly po tvářích. Dozorci ho pevně drželi pod rameny – vedli ho vstříc smrti. Plakal a volal svou mámu.

Ale žádná milosrdná lež nebo útěcha nepřišla. Místo toho ho stráže vtáhly do chladné popravčí místnosti, kde uprostřed stála dřevěná stolice s vysokým opěradlem – nechvalně proslulé elektrické křeslo. George vzlykal, ale nebránil se. Snad ani neměl sílu.

Jeden z katů k němu přistoupil s tlustou biblí v náručí. Na ni posadili chlapce, aby jeho drobné tělo dosáhlo do správné výše. Přes hrudník a končetiny mu pak připevnili široké kožené pásy – byly pro něj příliš velké a museli je utahovat nadoraz, přesto nedržely pevně.

George vzlykal a z úst se mu tiše drala modlitba. Kat mu ji rychle přerušil: nasadil mu na hlavu kovovou helmu s černou koženou clonou přes obličej. Helma, určená pro dospělého, se na chlapcově malé hlavě viklala. Po tvářích mu stále tekly slzy, poslední slzy jeho krátkého života.

Stráže dostaly pokyn ustoupit. Vedle křesla stál muž se spínačem. V místnosti zavládlo ticho, jen Georgův přerývaný dech byl slyšet. Pak kat otočil spínačem a do těla dítěte udeřil proud o síle 2 400 voltů. Georgův drobný hrudník se křečovitě vzepjal. Tělo se zmítalo v popruzích tak silně, že volná helma sklouzla z hlavy.

Pod clonou se objevila chlapcova tvář – vyděšené oči doširoka otevřené a zalité slzami. Přítomní svědci hrůzou odvraceli zrak. Mnozí v životě neviděli tak otřesnou podívanou: dítě v křečích, z nosu a úst se mu řinula krev a sliny, obličej stažený čistým děsem.

Kat vypnul proud. Georgovo bezvládné tělo kleslo zpět na dřevěné sedadlo. Lékař přistoupil a zkontroloval chlapcův puls – srdce však ještě bilo. Museli pustit smrtící proud znovu, a pak ještě jednou, celkem třikrát, než byl George Stinney prohlášen za mrtvého.

Bylo 7:30 ráno a nejmladší odsouzenec popravený ve 20. století v USA zemřel. Poprava, jíž přihlíželo zhruba čtyřicet svědků, trvala jen několik minut. Na jejím konci zůstalo v křesle drobné ohořelé tělo čtrnáctiletého chlapce – a v srdcích přihlížejících mrazivý pocit, že se právě stali součástí pekla, na které se jen tak nezapomíná.

Georgova rodina u toho samozřejmě nebyla. V té době se skrývala daleko odsud a ani netušila, že jejich syn a bratr už je mrtvý. Až o několik dní později se zoufalá matka Aimé dozvěděla, že George byl popraven. Jeho tělo jí vydali v uzavřené rakvi. Pohřeb se konal tiše a v ústraní – Stinneyovi se báli jakékoli pozornosti.

Chlapce pohřbili do neoznačeného hrobu, aby jeho ostatky někdo nezhanobil. Teprve o mnoho desetiletí později se nad tímto hrobem objeví náhrobek s výmluvným nápisem: „Nespravedlivě odsouzen, ilegálně popraven státem Jižní Karolína.“

U malého prozatímního náhrobku tenkrát stála Georgova máma, otec a sourozenci. Téměř nikdo jiný. Matka plakala tak, že málem neviděla na cestu domů. Podle sestry Katherine už se od toho dne nikdy nedokázala usmát.

Z Aimé Stinneyové se rázem stala zlomená žena, která jen mlčky hleděla na prázdnou postel svého syna. Rodina, zahnaná osudem do vyhnanství, se do rodného Alcolu už nikdy nevrátila. George Stinney Jr. – bystrý, talentovaný kluk, který rád kreslil a měl život před sebou – byl pryč navždy. A svět na jeho tragédii téměř zapomněl. Téměř.

Případ čtrnáctiletého chlapce, kterého popravili tak narychlo a bez důkazů, budil neklid v myslích některých lidí po celá desetiletí. V průběhu let se tu a tam objevovali zastánci názoru, že George mohl být nevinný – například historik George Frierson v 90. letech zveřejnil nesrovnalosti v případu a snažil se získat pozornost médií.

Dlouho se ale nic zásadního nedělo. Jihokarolínská justice i úřady trvaly na tom, že vše proběhlo „podle tehdejšího práva“ a není co řešit. Rodina Stinneyových byla po generace příliš vyděšená, než aby zkoušela případ znovu otevřít. „Georgovo odsouzení a poprava bylo něco, o čem moje rodina věděla, že se může stát kterémukoli z nás. Proto jsme se tehdy rozhodli raději mlčet, abychom ochránili sebe,“ vysvětloval po letech Georgeův starší bratr Charles.

Trvalo neuvěřitelných 70 let, než se konečně podařilo tuhle starou ránu otevřít a vyčistit. V roce 2013, povzbuzeni novými zjištěními (například výpovědí někdejšího spoluvězně či alibi Aimé Ruffnerové, oné malé sestřiky z úvodu), podali právníci zastupující rodinu Stinneyových oficiální žádost k soudu o přezkoumání případu.

V lednu 2014 se v městečku Sumter skutečně konalo dvoudenní soudní slyšení, jakýsi stínový proces, který měl rozhodnout, zda byl George Stinney souzen spravedlivě.

Do soudní síně tentokrát zasedli i Georgovi sourozenci, dnes už staří lidé. Aimé Ruffnerová, tehdy sedmasedmdesátiletá dáma, před soudem znovu klidně vylíčila tu starou vzpomínku – jak s Georgem pásli krávu a jak kolem projely dvě bílé holčičky na kole s tím, že hledají květiny.

„Žádní běloši nikdy k nám na naši stranu nechodili. Ten den taky ne – ty dívky projely a odjely pryč. Někdo je sledoval a zabil, ale můj bratr ne,“ dosvědčila pevně před soudcem. Předvolán byl i bývalý spoluvězeň Wilford Hunter, který potvrdil, že mu George už v roce 1944 v cele pořád dokola opakoval, že nic neprovedl.

Znalci z oboru psychiatrie označili tehdejší údajné doznání za naprosto nevěrohodné a vynucené nátlakem. Předloženy byly rovněž archivy a dokumenty ilustrující selhání obhajoby a diskriminaci během původního soudu.

Dne 17. prosince 2014 konečně padl dlouho očekávaný verdikt: rozsudek nad Georgem Stinneym byl zrušen. Soudkyně Carmen T. Mullenová ve svém rozhodnutí konstatovala, že v roce 1944 došlo k závažnému porušení Georgových ústavních práv po celou dobu od zatčení až po popravu.

Vytkla tehdejšímu soudu zejména to, že čtrnáctiletý chlapec neměl žádnou účinnou obhajobu – přidělený advokát „neudělal prakticky nic“ pro jeho záchranu. Připomněla, že ho vyslýchali bez rodičů a advokáta, že porota byla tendenční a důkazy žádné.

A v neobvykle emotivním závěru svého rozhodnutí označila celý případ za „velkou, elementární nespravedlnost“. Konstatovala též, že odsoudit čtrnáctileté dítě k smrti bylo samo o sobě kruté a neobvyklé. „Nemohu si představit větší nespravedlnost,“ napsala v závěru svého rozsudku soudkyně.

Soud tím však neřekl, že George Stinney byl nevinen – pouze to, že neproběhl spravedlivý proces. Teoreticky se jeho vina či nevina už nedala po tolika letech dokázat. Ale pro rodinu a mnoho nestranných pozorovatelů to byl stejně jasný akt zadostiučinění. Čtrnáctiletý chlapec, který se stal obětí justičního zločinu, byl očištěn aspoň symbolicky. Jeho jméno konečně přestalo být oficiálně spojováno s hrůznou vraždou.

George Stinney Jr. by dnes byl starý muž - přes devadesát let. Kdyby mu ovšem bylo dovoleno žít. Místo toho zůstal navždy čtrnáctiletým chlapcem, který v mrazivém ránu roku 1944 odešel na smrt s očima plnýma slz. Jeho zoufalý příběh se stal připomínkou toho, kam až může zajít slepá spravedlnost poháněná předsudky a strachem.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/George_Stinney

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/ctrnactilety-vrah-muze-byt-ocisten-70-let-po-poprave/r~dd63c0c6865311e3ad9a0025900fea04/

https://www.reflex.cz/clanek/historie/93954/ctrnactilety-george-dostal-smrt-na-elektrickem-kresle-belosska-porota-a-soudce-se-s-cernochem-neparali.html

https://eji.org/news/the-george-stinney-tragedy/

https://deathpenaltyinfo.org/remembering-the-execution-of-14-year-old-george-stinney-80-years-later

https://www.washingtonpost.com/news/morning-mix/wp/2014/12/18/the-rush-job-conviction-of-14-year-old-george-stinney-exonerated-70-years-after-execution/

https://storycorps.org/stories/george-stinney-youngest-executed/

https://study.com/academy/lesson/george-stinney-jr-case-execution.html

https://allthatsinteresting.com/george-stinney-jr

https://www.postandcourier.com/news/special_reports/stinney/